Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DEBURAU Jean Gaspard 31.6.1796-17.6.1846

{{Infobox - osoba
| jméno = Jean Gaspard DEBURAU
| obrázek = Deburau Jean Gaspard portret.jpg
| datum narození = 31.6.1796
| místo narození = Kolín
| datum úmrtí = 17.6.1846
| místo úmrtí = Paříž (Francie)
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 152-153
}}
'''DEBURAU, Jean Gaspard''' ''(též DEBUREAU, Jean-Gaspard), * 31. 6. 1796 Kolín, † 17. 6. 1846 Paříž (Francie), herec, mim''

V Čechách se D. jméno objevilo i v podobě Jan Kašpar
Dvořák. Přisoudil mu je J. K. Tyl v povídce ''Pouť českých umělců'',
podnícen zprávami akrobata a mima Felixe Chiariniho
(1829–30 v Praze). Tylovu licenci převzal Jan Neruda a po
něm, pouze v prvním vydání knihy ''Největší z pierotů'' (1939),
také F. Kožík. (Tento mýtus přešel i do naučných slovníků,
např. do Riegrova aj.). Pravopis příjmení Deburau byl převzat
z úmrtní listiny a dokumentů, které podepsal jeho otec Philipp
Germain D., a tato forma se stala závaznou i pro české historiky.
Původ rodiny a jména doložili přesvědčivě až V. Prášek
a francouzský historik T. Rémy. V českých matrikách se jméno
dochovalo jako Debrio, Debro, Debruo, de Buro, ve francouzských
zápisech ještě jako Desbureaux, Desbureau, atd.

Matka Kateřina, roz. Kráfová, povoláním služebná, byla Češka,
otec, původně francouzský tkadlec a provazochodec, který přišel
do Kolína jako voják 11. rakouského pěšího regimentu, se
živil později jako holič, kejklíř, mechanikus a akrobat. 1802
se celá početná rodina vydala do Francie, řadu let však kočovala.
V Paříži vystoupila poprvé 1811. O pět let později byla angažována
ředitelem N. Bertrandem do Théâtre des Funambules
(Divadlo u provazochodců, později jen Funambules). D. vystupoval
jako komik, klaun – akrobat. Zpočátku jen jako statista,
asi 1818–19 získal záskokem hlavní roli za mima Blancharda
v pantomimě ''Harlekýn lékař''. Po roztržce s rivaly, akrobaty rodiny
Chiarini, zaujala rodina D. v divadle dominantní postavení.
Později zůstal ve Funambules pouze Jean Gaspard. V průběhu
třiceti let tam vytvořil kolem sedmdesáti rolí v představeních,
která se hrála až šestkrát denně.

Podle svědectví současníků vnesl D. na jeviště zcela nový typ
postavy pierota, který se časem prosadil ve dvojici harlekýn –
pierot jako dominantní typ, navíc charakteristický svým civilním
pojetím. Narozdíl od předchůdců měl vysokou, hubenou
postavu s podlouhlou, bíle nalíčenou tváří a rudými ústy, byl
oblečen do volné bílé haleny s velkými knoflíky a předlouhými
rukávy, plandavých bílých kalhot, na hlavě nosil malou
černou čepičku. Jak D. obohacoval svůj repertoár, ustupovala
maska pierota soudobému oblečení. Mim prezentoval tradiční
typ pouze úvodem a závěrem hry, zatímco v průběhu vlastního
děje vystupoval v kostýmu, příslušejícímu určité postavě.
Soudobé recenze charakterizovaly jeho mimickou hru jako
neobyčejně plastickou, bohatou na akrobatické prvky (kaskády)
a improvizované komediální vstupy, tzv. lazzi. D. vytvářel
různé lidové typy: řemeslníky, vojáky, sluhy, sedláky ad. Vedle
starších anonymních jednoaktovek (''Harlekýn doga'', ''Harlekýn''
''zloděj'', ''Harlekýn živý mrtvý'') hrál i repertoár anglického
současníka J. Grimaldiho (''Člověk zelenina'', ''Moje matka husa'').
Pod scénáři byl někdy uveden jako spoluautor nebo autor.
Šlo většinou o díla inspirovaná soudobým komediálním repertoárem
(''Tisícifranková bankovka'') nebo dobovými událostmi
(''Pierot v Africe''). Významným příspěvkem do jeho repertoáru
se staly texty C. d’Ordana (''Hadrář''), Ch. Nodiera (''Zlatý''
''sen'') aj. Jeho umění obdivovali kritik J. Janin, spisovatelé
G. Sandová nebo Ch. Baudelaire, který v něm viděl tvůrce
francouzské národní pantomimy. Ocenění získal i od soudobých
divadelníků a tanečníků. Jeho nesmírná obliba mu vynesla
v řadách publika přezdívku Baptiste. D. umělecký odkaz
šířil později ve Francii zejména syn Charles.

Po 1943 podnítili režiséři Marcel Carné a Jean-Louis Barrault
rolí D. ve filmu ''Děti ráje'' zájem o umění pantomimy v mezinárodním
měřítku a současně také obnovili historickou interpretační
tradici.

D. se stal ikonou české pantomimy, o jejíž počátky se však zasloužili
spisovatelé. Inspirován zájmem preromantiků o lidové
umění navštívil v Paříži J. Neruda D. syna Charlese, který mu
poskytl o umění otce autentické zprávy. Vedle pražských německých
spisovatelů z přelomu 20. let 20. století se o D. zajímali
B. Martinů, J. Mahen, H. Malířová, M. Hlávka aj. Největší
popularity dosáhl po uveřejnění Kožíkova románu (doplněn
a přepracován 1948 a 1954, vyšel v mnoha vydáních). Námět
zpracoval ve statích a v knize ''Deburau, nesmrtelný Pierot''
(1976) historik J. Švehla. Na českou divadelní scénu vstoupil
D. v Kožíkově hře ''Největší z pierotů (Deburau)'' (1957). O posílení
jeho kultu na jevišti se zasloužila v 50. letech 20. století
choreografka a pedagožka L. Hrdinová. V Divadle Na zábradlí
připomněl její žák mim L. Fialka romantickou pantomimu
nejprve etudou ''Milenci luny'' v představení ''Pantomima Na zábradlí''
(1959), později v představení ''Funambules 77'' (1977).
V Divadle E. F. Buriana nastudovali E. Žlábek a M. Sládek
pantomimu ''Hadrář'' (1961). Repertoár inspirovaný D. hrálo
na počátku 60. let také studio J. Ryšánkové v Brně. Závaznost
jevištní tradice narušil B. Polívka v představení ''Seance'' (1987),
historicky věrně pojal typ pierota C. Turba v pětidílném televizním
seriálu ''Deburau'' (1988–90), skladatel Z. Pololáník
v baletu ''Pierot'' (1994), P. Mikuláštík představením ''Les Artistes''
''du Paradise'' (1997) uvedeným v Německu, nejnověji absolventi
pražské DAMU a JAMU v inscenaci ''Mesdames, Mesieurs, Deburau!'' (2006) v titulní roli s R. Vizvárym. Osobnost D.
uctil francouzský mim M. Marceau na Mezinárodním festivalu
pantomimy v Praze i v Kolíně (1969), kde je tradičně
vzpomínán umělcův kult. Podobně se čeští mimové vrátili
k odkazu kolínského rodáka 1996 na festivalu Kašparův kolínský
memoriál a studenti HAMU v Praze 2006.

'''L:''' J. Neruda, J. G. D. Český šašek v Paříži, in: Povídky a studie, 1927, s. 159;
V. Prášek, Po stopách Jana Kašpara D. v Kolíně, in: Středočeský sborník historický,
1957, č. 1, s. 125; J. Brabec, Poznámky a doplňky k českému vydání,
in: T. Rémy, Jan Kašpar D., 1960, s. 189; J. Švehla, D. – nesmrtelný Pierot,
1976; týž, D. – The Immortal Pierrot, in: Mimejournal, Nr. 5, Wisconsin
1977, s. 5–41; L. Petišková (ed.), Písemná a ikonografická dokumentace rodiny
D. v českých fondech, in: Divadelní revue, 1997, č. 1, s. 82; táž, Pantomimy
Gasparda a Charlese Deburauových, in: tamtéž, 2005, č. 4, s. 83;
V. Vébr, Příběh pantomimy, 2006, s. 113.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/100216 Bibliografie dějin Českých zemí]

Ladislava Petišková

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]

[[Kategorie:1796]]
[[Kategorie:Kolín]]
[[Kategorie:1846]]
[[Kategorie:Paříž]]