Biografický slovník
DEGL Karel 19.10.1896-19.5.1951: Porovnání verzí
(DEGL_Karel_19.10.1896-19.5.1951) |
|||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | '''DEGL, Karel''', ''* 19. 10. 1896 Praha, † 19. 5. 1951 Praha, kameraman, filmový scenárista, režisér'' | ||
| + | |||
| + | V Praze absolvoval reálku a abiturientský kurs na obchodní | ||
| + | akademii, avšak již za studií jej více přitahoval film, kterému | ||
| + | se začal profesionálně věnovat 1916. Tehdy ho zaměstnala filmová | ||
| + | produkční společnost Lucernafilm a pověřila vedením | ||
| + | výroby a laboratoří. K jeho prvním úkolům patřila realizace | ||
| + | veselohry ''Zlaté srdéčko'' (1916, režie A. Fencl). Současně také | ||
| + | natáčel jako kameraman své první snímky. 1918 se spolu s bratrem | ||
| + | Emanuelem D. stali společníky firmy a rok poté založili | ||
| + | vlastní výrobnu Bratři Deglové (1919–30), která vyprodukovala | ||
| + | řadu dokumentárních a 17 dlouhometrážních hraných | ||
| + | filmů (''Stavitel chrámu'', 1919; ''Syn hor''; ''Hraběnka z Podskalí''; | ||
| + | ''Karel Havlíček Borovský'', 1925; ''Na letním bytě''; ''Velbloud uchem'' | ||
| + | ''jehly'', 1926; ''Dům ztraceného štěstí''; ''Dcery Eviny''; ''Hřích''; ''Páter'' | ||
| + | ''Vojtěch''; ''Podskalák''; ''Životem vedla je láska'', 1928; ''Hříchy lásky''; | ||
| + | ''Pražský Monte Christo''; ''Pražské švadlenky''; ''Ztracená závěť'', | ||
| + | 1929; ''Vendelínův očistec a ráj'', 1930). Od poloviny 20. let s ní | ||
| + | spolupracovali významní čeští režiséři a od 1927 byla též podepsána | ||
| + | pod filmovým týdeníkem ''Deglův žurnál''. D. se úspěšně | ||
| + | pokoušel také o vlastní scénáře a režii. Slibně se rozvíjející | ||
| + | výrobna zanikla s nástupem zvukového filmu a D. se definitivně | ||
| + | rozhodl pro práci kameramana; vedle J. Blažka a O. Hellera | ||
| + | se tak stal jedním ze zakladatelů české školy. Spolupracoval | ||
| + | zpočátku na mnoha nevýznamných snímcích průměrných | ||
| + | režisérů (S. Innemann, L. Marten, V. Ch. Vladimirov). Jeho | ||
| + | talent a umělecké kvality však plně vynikly až ve filmech Josefa | ||
| + | Rovenského (''Tatranská romance'', 1934; ''Maryša'', 1935; ''Hlídač č. 47'', 1937), Martina Friče (''Sestra'' ''Angelika'', 1932; ''S vyloučením veřejnosti'', 1933; ''Barbora Hlavsová'', 1943), Václava Kršky | ||
| + | (''Ohnivé léto'', 1939) a Františka Čápa (''Babička'', 1940; ''Jan Cimbura''; ''Preludium'', 1941). D. se stal mistrným interpretem přírodních krás, které v mnohých snímcích tvořily působivou | ||
| + | kulisu někdy sice jen melodramatických příběhů, často | ||
| + | však D. krajinářská fotografie, akcentující krásu české země, | ||
| + | výstižně dokreslila celkové vyznění umělecky závažného díla. | ||
| + | D. kamera se podílela na dramatické atmosféře filmů ''Maryša'' | ||
| + | i ''Hlídač č. 47''. V souznění s hudbou Jiřího Srnky dotvořila | ||
| + | poetické ladění Krškovy úspěšné prvotiny ''Ohnivé léto''. D. se | ||
| + | díky tomuto filmu stal nositelem Národní ceny za fotografii. K vrcholům jeho tvorby patřila práce na ''Babičce'' režiséra F. Čápa, kde krajinářské pasáže inspirované ilustracemi knihy | ||
| + | od A. Kašpara náležely k nejlyričtějším částem celého snímku. | ||
| + | Během okupace D. filmové exteriéry, např. v ''Janu Cimburovi'' | ||
| + | a ''Barboře Hlavsové'', zdůrazňovaly vlastenecké a národní vyznění | ||
| + | celého díla. Za války nasnímal D. filmy německé (''Kleine'' | ||
| + | ''Mädchen, große Sorgen'', 1941; ''Liebe, Leidenschaft und Leid'', | ||
| + | 1943; ''Glück unterwegs'', 1944). Po válce spolupracoval na | ||
| + | dvou dokumentech o osvobození: ''Vlast vítá'' (1945), ''Cesta'' | ||
| + | ''k barikádám'' (1946) a téměř na deseti českých filmech, mj. na | ||
| + | Weissově dramatu ''Dravci'' (1948) a Fričově parodii ''Pytlákova'' | ||
| + | ''schovanka'' (1949). Postupně ho stále více zaměstnávala pražská | ||
| + | FAMU, na níž až do konce života přednášel a vychovával budoucí | ||
| + | kameramany, a práce historika filmu v nově založeném | ||
| + | Národním filmovém archivu. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' soupis: www.cfn.cz. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' V. Wasserman, K. D. – příklad mladým, 1957; V. Wasserman vypráví | ||
| + | o starých českých filmařích, 1958, s. 236; L. Bartošek, Dějiny československé | ||
| + | kinematografie, 1979, passim; týž, Muži za kamerou, 1984, rejstřík; ČBS, | ||
| + | s. 106; Tomeš 1, s. 227; FP, s. 89–92 (s filmografií a literaturou). | ||
| + | |||
| + | Marie Makariusová | ||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]] | [[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]] | ||
Verze z 19. 12. 2016, 20:50
| Karel DEGL | |
 | |
| Narození | 19.10.1896 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 19.5.1951 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 85- Filmař nebo filmový podnikatel |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=85579 |
DEGL, Karel, * 19. 10. 1896 Praha, † 19. 5. 1951 Praha, kameraman, filmový scenárista, režisér
V Praze absolvoval reálku a abiturientský kurs na obchodní akademii, avšak již za studií jej více přitahoval film, kterému se začal profesionálně věnovat 1916. Tehdy ho zaměstnala filmová produkční společnost Lucernafilm a pověřila vedením výroby a laboratoří. K jeho prvním úkolům patřila realizace veselohry Zlaté srdéčko (1916, režie A. Fencl). Současně také natáčel jako kameraman své první snímky. 1918 se spolu s bratrem Emanuelem D. stali společníky firmy a rok poté založili vlastní výrobnu Bratři Deglové (1919–30), která vyprodukovala řadu dokumentárních a 17 dlouhometrážních hraných filmů (Stavitel chrámu, 1919; Syn hor; Hraběnka z Podskalí; Karel Havlíček Borovský, 1925; Na letním bytě; Velbloud uchem jehly, 1926; Dům ztraceného štěstí; Dcery Eviny; Hřích; Páter Vojtěch; Podskalák; Životem vedla je láska, 1928; Hříchy lásky; Pražský Monte Christo; Pražské švadlenky; Ztracená závěť, 1929; Vendelínův očistec a ráj, 1930). Od poloviny 20. let s ní spolupracovali významní čeští režiséři a od 1927 byla též podepsána pod filmovým týdeníkem Deglův žurnál. D. se úspěšně pokoušel také o vlastní scénáře a režii. Slibně se rozvíjející výrobna zanikla s nástupem zvukového filmu a D. se definitivně rozhodl pro práci kameramana; vedle J. Blažka a O. Hellera se tak stal jedním ze zakladatelů české školy. Spolupracoval zpočátku na mnoha nevýznamných snímcích průměrných režisérů (S. Innemann, L. Marten, V. Ch. Vladimirov). Jeho talent a umělecké kvality však plně vynikly až ve filmech Josefa Rovenského (Tatranská romance, 1934; Maryša, 1935; Hlídač č. 47, 1937), Martina Friče (Sestra Angelika, 1932; S vyloučením veřejnosti, 1933; Barbora Hlavsová, 1943), Václava Kršky (Ohnivé léto, 1939) a Františka Čápa (Babička, 1940; Jan Cimbura; Preludium, 1941). D. se stal mistrným interpretem přírodních krás, které v mnohých snímcích tvořily působivou kulisu někdy sice jen melodramatických příběhů, často však D. krajinářská fotografie, akcentující krásu české země, výstižně dokreslila celkové vyznění umělecky závažného díla. D. kamera se podílela na dramatické atmosféře filmů Maryša i Hlídač č. 47. V souznění s hudbou Jiřího Srnky dotvořila poetické ladění Krškovy úspěšné prvotiny Ohnivé léto. D. se díky tomuto filmu stal nositelem Národní ceny za fotografii. K vrcholům jeho tvorby patřila práce na Babičce režiséra F. Čápa, kde krajinářské pasáže inspirované ilustracemi knihy od A. Kašpara náležely k nejlyričtějším částem celého snímku. Během okupace D. filmové exteriéry, např. v Janu Cimburovi a Barboře Hlavsové, zdůrazňovaly vlastenecké a národní vyznění celého díla. Za války nasnímal D. filmy německé (Kleine Mädchen, große Sorgen, 1941; Liebe, Leidenschaft und Leid, 1943; Glück unterwegs, 1944). Po válce spolupracoval na dvou dokumentech o osvobození: Vlast vítá (1945), Cesta k barikádám (1946) a téměř na deseti českých filmech, mj. na Weissově dramatu Dravci (1948) a Fričově parodii Pytlákova schovanka (1949). Postupně ho stále více zaměstnávala pražská FAMU, na níž až do konce života přednášel a vychovával budoucí kameramany, a práce historika filmu v nově založeném Národním filmovém archivu.
D: soupis: www.cfn.cz.
L: V. Wasserman, K. D. – příklad mladým, 1957; V. Wasserman vypráví o starých českých filmařích, 1958, s. 236; L. Bartošek, Dějiny československé kinematografie, 1979, passim; týž, Muži za kamerou, 1984, rejstřík; ČBS, s. 106; Tomeš 1, s. 227; FP, s. 89–92 (s filmografií a literaturou).
Marie Makariusová
