DEIMLING Johann ?1700-14.6.1763: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku DEIMLING Johann 1700-14.6.1763 na DEIMLING Johann ?1700-14.6.1763 bez založení přesměrování)
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 160-161
 
}}
 
}}
 
'''DEIMLING, Johann''' ''(též DEIMBLING, Johannes), * okolo 1700 ?, † 14. 6. 1763 Broumov, úředník, textilní podnikatel''
 
'''DEIMLING, Johann''' ''(též DEIMBLING, Johannes), * okolo 1700 ?, † 14. 6. 1763 Broumov, úředník, textilní podnikatel''

Aktuální verze z 21. 10. 2019, 17:30

Johann DEIMLING
Narození okolo 1700
Úmrtí 14.6.1763
Místo úmrtí Broumov
Povolání 33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 160-161

DEIMLING, Johann (též DEIMBLING, Johannes), * okolo 1700 ?, † 14. 6. 1763 Broumov, úředník, textilní podnikatel

Prameny D. zmiňovaly až jako dospělého od druhé poloviny třicátých let 18. století, kdy působil na Broumovsku a Policku jako vrchní či ředitel benediktinského klášterního panství v Broumově. V této oblasti se rozvíjelo už od 13. století exportní soukenictví a od přelomu 16. a 17. století vesnické tkalcování lněného plátna. Plátenická výroba dostala tento církevní velkostatek mezi průkopníky nových forem podnikání u nás. D. zaujal opata Benna II. Löbla v 1737 jako schopný manufakturní organizátor. Také komerční a manufakturní kolegium v Praze ho jmenovalo svým inspektorem pro tehdejší Hradecký kraj. 1747 vypracoval D. pro opata memorandum o výrobě sukna na Broumovsku. Upozornil na rozdíly v kvalitě broumovské a slezské vlny, dále na to, že ve Slezsku, zejména ve Svídnici, lze výhodně nakoupit její libovolné množství. Opatu doporučil, aby si vyžádal u manufakturního kolegia její bezcelní dovoz, což kolegium nepovolilo. Löbel udělil D. zvláštní listinou 1747 hodnost notáře a kanovníka za zásluhy o klášterní podnikání, ačkoliv nebyl knězem.

Povolení bezcelního dovozu slezské vlny dosáhl až opat Friedericus Grundmann, který nastoupil úřad 1752. Za jeho správy zahájila v Broumově činnost manufaktura na poloharasové sukno a cajk. Stále však nedokázala bílit a barvit a k těmto operacím dala zboží převážet do slezského Silberbergu (dnes Srebrna Góra). Již v srpnu 1752 vídeňská vláda zahájila celní válku s Pruskem, zvýšila clo na dovoz slezských výrobků a surovin. Broumovští surové sukno či plátno s vědomím opata i v této době pašovali do pruského Slezska a přiváželi hotové výrobky. 1753 hodlala vídeňská vláda pašování překazit a povolala do oblasti dva husarské pluky. Opat poslal ihned do Prahy D. intervenovat, avšak vojáci neodtáhli. Gubernium vydalo 1753 zvláštní patent o plátenictví, podle něhož měl být v každé vsi, pokud byla samostatnou cechovní jednotkou, zřízen zvláštní orgán razítkovač (štemplíř), který měl veškeré vyrobené plátno nebo sukno ještě před barvením razítkovat. Ani toto opatření podloudnictví nepřekazilo. D. zaslal 1754 opatu relaci, v níž např. sděloval, že se všichni obchodníci s plátnem z pruského Slezska museli dostavit před královskou komisi do Svídnice, kde se projednávala otázka odběru českého plátna. Řešit problém pašování doporučoval zlepšením domácí výroby a vytvořením příznivých podmínek k jejímu rozvoji.

Vystoupil také proti monopolnímu postavení Horské obchodní společnosti (Gebirgshandlungssozietät, založené v Trutnově 1752), jež měla řídit export plátna ze severovýchodních Čech do Ruska a Turecka. Koncem 1754 napsal dobrozdání, v němž doporučoval vytvořit na klášterních panstvích jeden výrobní útvar (Leinwandhandlungscorpus), který by vyloučil jakýkoliv cizí obchod. 1754 docílil opat Grundman konečně vytvoření rozptýlené tkalcovské manufaktury, do níž bylo jen na broumovském panství zapojeno více než 1 200 tkalců. Dostávali přízi od klášterní vrchnosti a jí také odváděli veškerou produkci. Na podzim 1754 bylo první plátno dodáno do Vídně a do Prahy. D. vypracoval další návrh, aby bylo do manufaktury zapojeno nejméně 2 000 tkalců a aby se počítalo s průměrným ziskem 85 zlatých 30 krejcarů na tkalce ročně. 1755 v manufaktuře pracovalo 898 mistrů. Většina tkalců však patrně o práci v manufaktuře zájem neměla. D. o tom vyrozuměl gubernium a předsedu manufakturního kolegia. Soudil, že část mistrů stále vyráběla zboží špatné kvality, jež nemohlo konkurovat slezskému plátnu, a propagoval zavedení ochranné značky. Usiloval též o otevření dvou velkých bělidel v Broumově. 1756 vypukla sedmiletá válka, která činnost manufaktury ukončila. D. informoval gubernium již jen o pruské okupaci Broumovska. Opat Grundmann uznal D. zásluhy o klášterní panství i posmrtně a dal ho pochovat v opatské hrobce v kostele sv. Petra a Pavla v Broumově.

L: BL 1, s. 237; E. Bouza – V. Vaňková, Vrchnostenské manufakturní podnikání na Broumovsku v 17. a 18. století, in: Acta musei Reginaehradecensis (B-společenské vědy) 12, 1970, s. 183–196; Das Braunauer Land. Ein Heimatbuch des Braunauer Ländchens, des Adersbach-Wekelsdorfer und Starkstädter Gebietes, Forchheim 1971, s. 128–129, 171–172, 610.

P: SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, římskokatolický farní úřad Broumov, sign. 13–43, matrika zemřelých 1746–1784, nová fol. 150v, stará pag. 300.

Gustav Novotný