DEML Jakub 20.8.1878-10.2.1961

Z Personal
Jakub DEML
Narození 20.8.1878
Místo narození Tasov u Velkého Meziříčí
Úmrtí 10.2.1961
Místo úmrtí Třebíč
Povolání

63- Spisovatel 64- Překladatel

49- Náboženský nebo církevní činitel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45375

DEML, Jakub, * 20. 8. 1878 Tasov u Velkého Meziříčí, † 10. 2. 1961 Třebíč, básník, prozaik, esejista, překladatel

Pocházel z druhého manželství kupce Jakuba D., původem z Litomyšlska s německými předky, a Antonie, roz. Bělochové, která 1890 zemřela. Na třebíčském gymnáziu maturoval 1898. Pak, zejména podle původního přání matky, se připravoval ke kněžské dráze. Studoval na brněnském bohosloví, 1902 byl vysvěcen. 1897 se poznal s Otokarem Březinou a uzavřel s ním hluboký přátelský vztah, rozhodující pro D. umělecký vývoj. 1899 debutoval v časopise Muzeum. 1900 se sblížil se skupinou České katolické moderny, především s vydavatelem prostějovské revue Nový život Karlem Dostálem-Lutinovem a Sigismundem Ludvíkem Bouškou, po papežském zákazu modernismu (1907) skupinu opustil. Na začátku 20. století se Březinovým prostřednictvím seznámil s výtvarnou tvorbou Františka Bílka (knižní prvotina Slovo k Otčenáši Františka Bílka, 1904), osobně ho poznal 1903 a navázal s ním plodné přátelství, avšak po 1906 se mu Bílek, mimo jiné i z konfesijních důvodů, odcizil. 1904 se spřátelil s dalším iniciačním duchem, nakladatelem Josefem Florianem, podílel se na jím vydávaných překladech a sbornících a spolupracoval s ním redakčně do 1911, kdy se za dramatických okolností znesvářili. Od 1902 působil D. v duchovní službě jako kooperátor a administrátor v Kučerově u Vyškova, v Babicích u Moravských Budějovic, Martinkově, Třešti a Bystrci u Brna. Ačkoliv byl celoživotně hluboce věřící se sklonem k mysticismu a sympatií pro katolickou ortodoxii, kněžství vnímal velmi volně, z modernismu převzal odpor k celibátu. Jeho emotivní povaha, podléhající okamžitým výkyvům nálad, ale i zjitřená nacionalita dotvářely pozadí roztržky D. s katolickou hierarchií, zejména s brněnským biskupem Paulem de Huynem, bránícím mu v literární tvorbě, kterou D. vždy považoval za prioritní. 1909 ho konzistoř poslala na neplacenou dovolenou, 1912 penzionovala a o rok později vykázala do Prahy. Žil u různých přátel, i u malíře Josefa Váchala. S první vážnou láskou svého života, manželkou továrníka ze Žebráku Alžbětou Wiesenbergrovou (1869–1918), navštěvoval literární salon manželů Svobodových, kde poznal F. X. Šaldu, naráz zaujatého D. výbušnou osobností i individualisticky vypjatým dílem. I s ním se D. 1931 konfliktně rozešel. Továrník Wiesenberger marně bránil D. stykům se svou chotí, již hospitalizoval v ústavu pro duševně choré (po propuštění zemřela). První světovou válku prožil většinou v Jinošově u Náměšti nad Oslavou v rodině švagra Jana Kryštofa, podporoval protirakouskou rezistenci, 1917 zaslal podpis pod Manifest českých spisovatelů. Na podzim 1918 poznal spisovatelku Pavlu Kytlicovou (1874–1932), ženu lékaře ze Šternberka na Moravě, která se rozhodla s básníkem žít. Z vlastních prostředků vydala 7.–18. svazek jeho autorského sborníku Šlépěje. Spolu byli 1919–20 na Slovensku. V Topoľčiankách se D. měl stát správcem zámeckých sbírek, ale místo neobdržel, proto se spolu s P. Kytlicovou odstěhoval do Vrchbělé pod Bezdězem, 1921 zahájil stavbu domku v Tasově a od léta 1922 tam bydlel. 1922–28 byl D. vzdělavatelem Sokola; hnutí opustil 1929, když se odmítlo účastnit oslav svatováclavského milénia. Rozchod se Sokolem, smrt Březiny a Kytlicové vyvolaly u D. stav deprese, během níž se kvůli interpretaci Březinova odkazu rozešel s řadou přátel, např. F. X. Šaldou, Arnem Novákem, Jaroslavem Durychem a Emanuelem Chalupným. 1932 odjel z Tasova do Kuksu k hraběti Gustavu Sweerts-Sporckovi a navázal duchovně inspirativní, leč konfliktní milostný poměr s jeho dcerou Kathrin (1895–1945), který 1935 vyústil v rozchod. Po návratu do rodiště poznal Marii Rosu Junovou (1917–2001), která pro něho založila vlastní nakladatelství, podporovala ho v polemikách a sporech, avšak po velkých hádkách ho opustila a 1956 uzavřela sňatek s jeho přítelem, překladatelem Timotheem Vodičkou.

Básníkovo politické stanovisko bylo nevyhraněné a rozeklané jako vše v jeho životě a díle. Od počátku 30. let narůstal jeho spor s demokratickým zřízením státu, byl postaven před soud pro urážku T. G. Masaryka (žaloba byla na osobní prezidentův zákrok stažena), k jehož 85. narozeninám D. napsal báseň, publikovanou ve výboru Verše české (1938). Část nákladu 13. svazku Šlépějí a prózy Zapomenuté světlo propadla konfiskaci z mravnostních příčin, vyostřoval se D. antisemitismus, který se 1939–41 vyhrotil v nevraživou útočnost. Avšak D. odmítal i nacismus a 1943–45 se dostal na index. Po osvobození přešetřoval lidový soud jeho činnost ze začátku protektorátu. Před udělením tzv. malého dekretu ho uchránilo příznivé svědectví Vítězslava Nezvala, který v D. poezii viděl jeden ze svých vzorů, proto 1948 dosáhl D. občanské bezúhonnosti. Za komunistické vlády byl vystaven hmotnému nedostatku, prakticky nepublikoval, psal ale dále a 1960 uzavřel básnickým Triptychem své literární dílo. Zemřel opuštěn v třebíčské nemocnici. Pohřben byl v rodišti.

V rozměrném D. díle se projevuje jeho vnitřní neklid a nekázeň stejně jako jeho vizionářská fantazie, mohutná obrazotvornost a inspirativní kreativita. Byť D. nejčastěji promlouval rytmizovanou básnickou prózou, byl rozeným básníkem, mistrem básnického symbolu, vyjadřoval se nejrozmanitějšími prostředky včetně prozaizovaného verše a záznamů snových představ, vždy však se snahou po dosažení veršové plnosti, jednoduchosti, sycené vztahem k přírodě a venkovským lidem. Exaltované, spontánní vyjádření autorského subjektu ho vedlo jednak k nekritičnosti, jednak k nespoutané invenci, jíž ovlivnil českou literaturu 20. století. V mládí se ocitl pod vlivem Březinovy poetiky, záhy si ovšem uvědomil, že jeho svět je od ní odlišný. Vrcholy prvé fáze jeho tvorby jsou básnické prózy Hrad smrti (1912) a Tanec smrti (1914), kde se podobně jako v deníkových záznamech Rosnička (1912) a Domů (1913) zbavil konvence symbolismu, přítomné v jeho básnické prvotině Nonantur lumina (1907). S dosud nebývalou silou v české literatuře vyjádřil úzkost člověka z vlastní konečnosti. Ohrožení života záporem smrti ho vedlo k pojetí lidského žití jako pouti štvanců, přibližující se životnímu pocitu Franze Kafky i literárnímu expresionismu, ale s nadějí v křesťanské vykoupení. Východisko objevil v nejvyšší hodnotě lásky, kterou mu pomohla nalézt A. Wiesenbergrová. Odraz toho je uložen v knihách básní v próze Moji přátelé (1913), Pro budoucí poutníky a poutnice (1913), Miriam (1916) a v prvních třech svazcích Šlépějí (1917–19). Druhou fázi D. tvorby harmonizoval jeho nejzásadnější vztah k Pavle Kytlicové. Přimknutí k národnímu kolektivu reflektovaly sbírky promluv Sokolská čítanka (1923) a Sestrám (1924), básník objevil mýtus domova, rodu a národní i rodové pospolitosti (Jsem na Slovensku, Česno, Tepna, Hlas mluví k Slovu, Z mého okovu, Do lepších dob), vrcholem se stala básnická próza Mohyla (1926). Po Březinově smrti publikoval D. obsažnou vzpomínkovou knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1932), v němž Březinu vyložil natolik svévolně, že proti sobě popudil i okruh přátel, mj. též projevy svého novozákonně zdůvodňovaného antisemitismu. Z poměru ke Kathrin Sweerts-Sporckové vznikly básnické prózy Památný den v Kuksu (1933), Zapomenuté světlo (1934), Princezna (1935), Jugo (1936), Vražda (1938) a knihy německy psané poezie Solitudo (1934), Ein Lied eines wahnsinnig gewordenen Soldaten (1935), Ballade vom Tode eines unbekannten Soldaten (1938). Domov se mu v nich ztrácel v přízracích noci, děsu a zmaru, geneticky blízkých dobovému surrealismu. Próza Rodný kraj (1936) doložila nenaplněnost a deziluzi, jež kulminovala po nástupu okupační správy. Téměř dvacetileté soužití s M. R. Junovou ovlivnilo pozdní D. dílo návratem ke křesťanské spiritualitě (Stařec před jeslemi, Triptych, posmrtně Ledové květy, Cestou do Betléma, Pouť na Svatou horu, Podzimní sen). Na konci se dobral naléhavě existenciálního, sebepřesažného vyrovnání. Mnohostrannost jeho vkladu dokumentuje i esejistika (o F. Bílkovi, O. Březinovi, P. Kytlicové, F. Jeneweinovi, posmrtně o M. Vořechové-Vejvodové), překlady latinských a německých teologických děl, zvláště mystického charakteru, středověkých a německých duchovních básníků, sporadická činnost vydavatelská, zaměřená na spisovatele katolické konfese, a konečně intenzivní deníková linie, inspirovaná původně L. Bloyem, svědčící o snaze plně a bez autocenzury vyslovit sebe samého. Koncentrovala se převážně v 26 svazcích Šlépějí z období 1917–41, kde D. otiskoval vedle děl nadprůměrných i malichernosti a urážlivé pamflety. Rozporuplnost tak náležela k jeho životu i dílu jako určující znaková charakteristika. Nikdy D. neztratil jistotu své víry, smysl pro humor, někdy sarkastický, jindy absurdní, a inspirovanost básnického slova, které s jistou nepokorností vnímal jako odraz Slova Páně.

D: O. F. Babler, Bibliografie J. D., 1928.

L: LČL 1, s. 523–530 (kde soupis literatury); SČS 1, s. 126–129 (v obou nesprávně uváděné jméno Eliška Weisenbergerová; v hesle podoba psaná J. D.); OSND 2/1, s. 32–33; J. Bartoš, Znáte J. D. ?, 1932; B. Slavík, Za rodný kraj, 1938; Pozdrav k sedmdesátinám J. D., 1948; J. Wagner, Literární pozůstalost J. D., 1963; Básníku J. D. k devadesátinám, 1968; Jaroslav Durych o Březinovi, D., Florianovi 1, 2 (ed. V. Durych), 1989; S. Vodička, Básník J. D. v Tasově: tříšť vzpomínek k 100. výročí narození J. D., 1991, další vyd. 2001; B. Fučík, Čtrnáctero zastavení, 1992, s. 89–115; J. Chalupecký, Expresionisté, 1992, s. 81–134; J. Olič, Čtení o J. D., 1993; A. Plichta, Tajemství času: vzpomínky a dokumenty. Díl 1, O J. D.: advokát Jakuba Demla vydává svědectví o soudních procesech (ed. P. Krška), 1993; passim; J. Med, Spisovatelé ve stínu, 1995, s. 69–85; J. Pěnčík, Hledání ráje: (kapitola ze života J. D.), 1996; J. Žáček, Demloviana, 1997; M. C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, 1998, passim; Tři studie o české literatuře: J. D. Josef Čapek. Vladimír Holan (ed. V. Binar), 1999; Milý a dobrý hochu – milovaný, důstojný pane! Vzájemná korespondence J. D. a Josefa Váchala (ed. M. Mrázová), 2005; A. Wöll, J. D.: Leben und Werk (1878–1961): eine Studie zur mitteleuropäischen Literatur, Köln – Weimar – Wien 2006; V. Vokolek, Exily a úkryty v české krajině, 2006, passim; J. Med, Od skepse k naději: studie a úvahy o české literatuře, Řím – Svitavy 2006, passim; J. Florian – G. Florian (ed. A. Palán), Být dlužen za duši, 2007, passim; D. Hanák, České konzervativní myšlení, 2007; M. Dvořák, O J. D. (ed. L. Soldán), 2007; F. X. Šalda a další: K. H. Mácha, Božena Němcová, Jaroslav Vrchlický, Otakar Březina, J. D. (ed. V. Binar), 2008.

P: LA PNP Praha; ZA Opava, pobočka Olomouc; Biografický archiv ÚČL Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera