DESTINNOVÁ Ema 26.2.1878-28.1.1930: Porovnání verzí
(DESTINNOVÁ_Emma_1878-28.1.1930) |
|||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = | + | | jméno = Ema DESTINNOVÁ |
− | | obrázek = | + | | obrázek = Destinnova Ema portret.jpg |
− | | datum narození = 1878 | + | | datum narození = 26.2.1878 |
| místo narození = Praha | | místo narození = Praha | ||
| datum úmrtí = 28.1.1930 | | datum úmrtí = 28.1.1930 | ||
| místo úmrtí = České Budějovice | | místo úmrtí = České Budějovice | ||
− | | povolání = 78- Hudební interpret | + | | povolání = 78- Hudební interpret<br />63- Spisovatel |
− | 63- Spisovatel | + | |
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 183-185 |
+ | }} | ||
+ | '''DESTINNOVÁ, Ema''' ''(též Emma, Emmy DESTINN, vl. jm. Kittlová), * 26. 2. 1878 Praha, † 28. 1. 1930 České Budějovice, operní zpěvačka'' | ||
+ | |||
+ | Nejstarší z pěti dětí Emanuela Kittla a Jindřišky, roz. Šrůtové. | ||
+ | (Rodný dům v Praze, Kateřinské 7, je označen pamětní deskou.) | ||
+ | Byla pokřtěna jako Emilie Paulina Jindřiška (Věnceslava). | ||
+ | Otec, vlastník rozsáhlého majetku v Praze a v Milešově nad | ||
+ | Vltavou, byl velkým příznivcem a mecenášem umění, v jeho | ||
+ | pražském domě se scházela uměnímilovná společnost. Matka, | ||
+ | po níž D. zdědila nadání, se v mládí věnovala studiu zpěvu. | ||
+ | Oba rodiče podporovali v dětech lásku k hudbě. Hudební vlohy | ||
+ | se u D. projevily již v pěti letech, kdy začala hrát na housle, | ||
+ | později se učila i na klavír. Otec svěřil pěveckou výuku dcery | ||
+ | manželům Loewovým. Mezzosopranistka Marie Loewová, | ||
+ | roz. Dregerová, vystupovala na německých a italských scénách | ||
+ | pod pseudonymem Destinn. Thomas Loewe byl výborným | ||
+ | pedagogem. Umělecké jméno od své učitelky přijala později | ||
+ | žačka z vděčnosti. D. studovala 1892–97 pěveckou metodu | ||
+ | bel canta, houslové hře ji učil vynikající houslista Ferdinand | ||
+ | Lachner, herectví poznávala v dramatické škole Národního | ||
+ | divadla v Praze u Otýlie Sklenářové-Malé. | ||
+ | |||
+ | Po odmítnutí ředitelem F. A. Šubrtem v pražském Národním | ||
+ | divadle 1897 se D. pokusila o angažmá v drážďanské Dvorní | ||
+ | opeře (Hofoper), které sice získala, ale nakonec tam nevystoupila. | ||
+ | Rovněž neuspěla v berlínském Theater des Westens. Angažována berlínskou Dvorní operou (Hofoper) | ||
+ | poprvé úspěšně zpívala 19. 7. 1898 v Krollově opeře (pobočná | ||
+ | scéna dvorního divadla) v roli Santuzzy v opeře ''Sedlák kavalír'' | ||
+ | P. Mascagniho. Tisk jí poté předpověděl skvělou kariéru. | ||
+ | Tehdy přestala používat rodné jméno a začala užívat jméno | ||
+ | Emmy Destinn. | ||
+ | |||
+ | Během berlínského angažmá (1898–1909) nastudovala čtyřicet | ||
+ | tři role a zpívala sedm set šest představení, nejčastěji | ||
+ | Bizetovu Carmen, Mascagniho Santuzzu a Mignon ve stejnojmenné | ||
+ | opeře A. Thomase. V červenci 1908 ji císař Vilém II. | ||
+ | jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní. Poslední berlínskou | ||
+ | premiérou D. byla 10. 10. 1909 role Milady ve | ||
+ | Smetanově opeře ''Dalibor''. | ||
+ | |||
+ | Deset let u berlínské opery patřilo k nejkrásnější době jejího | ||
+ | života, protože tehdy se z neznámé zpěvačky stala světově | ||
+ | uznávanou hvězdou. 1901–02 ji Cosima Wagnerová pozvala | ||
+ | k vystoupení na každoročně pořádaných bayreuthských slavnostních | ||
+ | hrách. Pozvání dokládalo mimořádnost pěveckého | ||
+ | talentu a uznání jejího výjimečného ztvárnění wagnerovských | ||
+ | rolí Alžběty v ''Tannhäuserovi'' a Senty v ''Bludném Holanďanovi'', | ||
+ | kde zpívala po boku proslulého holandského pěvce Antona | ||
+ | van Rooy. Mimořádně úspěšné účinkování v Bayreuthu D. | ||
+ | přineslo nabídky z evropských operních scén, Mannheimu, | ||
+ | Lübecku, Mnichova, Londýna a řady dalších. | ||
+ | |||
+ | V londýnské královské opeře Covent Garden vystoupila | ||
+ | poprvé 2. 5. 1904 jako Donna Anna v Mozartově ''Donu'' | ||
+ | ''Giovannim''. Zpívala tam dvanáct tzv. jarních sezon v 225 | ||
+ | představeních v osmnácti rolích. Londýn ji cenil ze všech | ||
+ | působišť nejvýše, tomu také odpovídala závratná výše honorářů. | ||
+ | Byla jmenována čestnou členkou Royal Opera Covent | ||
+ | Garden. S Italem Enricem Carusem vytvořila nezapomenutelnou | ||
+ | pěveckou dvojici, která se poprvé představila obecenstvu | ||
+ | 19. 5. 1904 v Leoncavallových ''Komediantech'' (role | ||
+ | Neddy a Cania). Triumfu se dočkali při londýnské premiéře | ||
+ | opery G. Pucciniho ''Madame Butterfly'' 18. 7. 1905. Vzápětí | ||
+ | účinkovali na pozvání krále Eduarda VII. v Buckinghamském | ||
+ | paláci. Na jaře 1911 se D. zúčastnila korunovačního ceremoniálu | ||
+ | krále Jiřího V., kde zpívala na slavnostním galakoncertu. | ||
+ | 1919 na prvním Československém festivalu v Londýně | ||
+ | vystoupila s výhradně českým repertoárem v Queen’s Hall, | ||
+ | kde později uzavřela svou pěveckou kariéru na koncertu | ||
+ | k desetiletému výročí založení ČSR (16. 10. 1928). Osm plných | ||
+ | sezon 1908–16 absolvovala ve Spojených státech amerických. | ||
+ | V newyorské Metropolitní opeře vystoupila v jednadvaceti | ||
+ | rolích téměř v 250 představeních. První smlouvu | ||
+ | s Metropolitní operou podepsala sice již 1903, ale poprvé | ||
+ | zpívala s Carusem 16. 11. 1908 za řízení Artura Toscaniniho | ||
+ | ve Verdiho ''Aidě''. 1921 to pak byla i její poslední newyorská | ||
+ | role. V Metropolitní opeře účinkovala naposledy s Carusem | ||
+ | 8. 12. 1920 jako Neda v ''Komediantech'' R. Leoncavalla. Pod | ||
+ | vedením Gustava Mahlera ztvárnila Mařenku v prvním (německém) | ||
+ | provedení Smetanovy ''Prodané nevěsty'' na této scéně | ||
+ | (premiéra 19. 2. 1909). Premiéra Pucciniho opery ''Děvče'' | ||
+ | ''ze zlatého Západu'' (La Fanciulla del West) s D. v hlavní roli | ||
+ | Minnie, dále s E. Carusem, Pasqualem Amatem a Antoniem | ||
+ | Scottim se stala v Metropolitní opeře kulturní událostí roku | ||
+ | 1910. Během zkoušek předcházejících premiéře se D. sblížila | ||
+ | s pěvcem arabského původu Dinhem Gillym (1877–1940), | ||
+ | který se pak na několik let stal jejím životním partnerem. | ||
+ | Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře se vracela | ||
+ | do Evropy, kde vedle scén v Hamburku, Stockholmu, | ||
+ | Budapešti, Bělehradě, Záhřebu, Bruselu, Praze, Vídni a jinde | ||
+ | vystupovala také ve Velké opeře v Paříži jako čestná členka | ||
+ | opery. Pražské publikum slyšelo D. poprvé 1900 na koncertě | ||
+ | v Rudolfinu, v Národním divadle zpívala 1901 titulní role | ||
+ | v Bizetově ''Carmen'' a Thomasově ''Mignon''. 1908 uvedla sérii | ||
+ | pohostinských představení a byla jmenována čestnou členkou | ||
+ | Národního divadla. V něm hostovala v šestnácti rolích celkem | ||
+ | dvaaosmdesátkrát a každé její vystoupení se pokládalo za | ||
+ | kulturní událost mimořádného významu. Naposledy v ND | ||
+ | účinkovala 20. 3. 1924. | ||
+ | |||
+ | Její hlas byl současníky hodnocen jako zcela mimořádný | ||
+ | rozsahem i výrazem. Vynikal technickou čistotou, pevností | ||
+ | a dynamickou rozmanitostí. Uměla jím bravurně vyjadřovat | ||
+ | city: vroucnost, lítost, něhu nebo rozšafnost, bojovnost i zlobu. | ||
+ | Herecký projev souvisel se snahou realisticky a emotivně | ||
+ | zobrazit danou roli, byl tak sugestivní, že i ostatní kolegy inspiroval | ||
+ | k nebývalým hereckým výkonům. | ||
+ | |||
+ | Návrat v květnu 1916 z USA do válčící Evropy nebyl pro | ||
+ | ni šťastný. Jako vlastenka nezakrývající protimonarchistické | ||
+ | smýšlení musela přerušit zahraniční působení. Od podzimu | ||
+ | 1917 koncertovala často v Čechách a na Moravě. Vlastenecký | ||
+ | ráz jejích koncertů podporoval myšlenku vzniku samostatného | ||
+ | státu. Navzdory pouze krátké přestávce na přerušenou | ||
+ | kariéru po válce již plně nenavázala. 1918–24 absolvovala sice | ||
+ | řadu operních představení a koncertů zejména na domácí | ||
+ | půdě, ale zahraniční triumfy se jí už zopakovat nepodařilo. | ||
+ | Vedle hudby se D. věnovala i vlastní literární tvorbě a překladům. | ||
+ | Byla autorkou divadelních her, románů, povídek, básní | ||
+ | a písní. První divadelní hru napsala v šestnácti letech, o dva | ||
+ | roky později 1896 byly uvedeny její hry ''U cíle'', ''Pod praporem'' | ||
+ | ''umění'' a ''Dvojí hřích'', současně se stala autorkou veršované | ||
+ | veselohry ''Kroužek českých žen''. Hra ''Nadarmo'' měla 1900 | ||
+ | premiéru v pražském Švandově divadle. Román ''Pan doktor'' | ||
+ | ''Casanova'' autobiograficky ztvárnil začátek její pěvecké dráhy. | ||
+ | Nejvíce oceňovány zůstaly raná básnická sbírka ''Bouře a klid'' | ||
+ | (1902), dramata ''Rahel'' (1908) a ''Tůně'' (1917) a román ''Ve stínu'' | ||
+ | ''modré růže'' (1924). V pozůstalosti uchovaná rozsáhlá korespondence | ||
+ | odhaluje její bystrý postřeh, talent pro charakteristiku | ||
+ | situací i smysl pro humor. Psala česky i německy. Plynně | ||
+ | hovořila pěti jazyky. | ||
+ | |||
+ | D. 1923 uzavřela nepříliš šťastný sňatek s o dvacet let mladším | ||
+ | podporučíkem letectva Josefem Halsbachem (1898–1955). | ||
+ | Na sklonku kariéry usilovala o místo profesorky na pražské | ||
+ | konzervatoři hudby, po neúspěšných jednáních otevřela | ||
+ | v Praze nakrátko vlastní pěvecké studio. D. se objevila i ve | ||
+ | filmu ''Lví nevěsta'' natočeném v ateliéru Georg Gerlach and | ||
+ | Co. v Berlíně 1913. | ||
+ | |||
+ | Každoročně se D. vracela na prázdniny do Čech. Léto trávila | ||
+ | zprvu na zámcích Soutice nedaleko soutoku Želivky se | ||
+ | Sázavou, Trnová u Prahy a Domousnice na Mladoboleslavsku. | ||
+ | Nejvíce si však oblíbila venkovský zámek v jihočeské Stráži | ||
+ | nad Nežárkou, který 1914 zakoupil její přítel barytonista | ||
+ | Dinh Gilly. Od něho zámek později získala. Sídlo dala zrekonstruovat, | ||
+ | přistavět novobarokní slavnostní schodiště z prvního | ||
+ | patra do zahrady a interiéry vybavila bohatými sbírkami nábytku, | ||
+ | obrazů, starožitností, kuriozit a rozsáhlou knihovnou. | ||
+ | Náhlá smrt ji zastihla v nemocnici v Českých Budějovicích. | ||
+ | Po triumfálních smutečních slavnostech byla pohřbena na | ||
+ | Slavíně na pražském Vyšehradu. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' hudební nahrávky CD: 4925 E. D. – Arias and songs 1901–1909; 5806 | ||
+ | E. D., totéž, 1910–1921; 5807, E. D., totéž, 1901; LP 1701 E. D. – Český | ||
+ | repertoár. Soupisy gramofonových nahrávek: V. Holzknecht, E. D., 1981. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' výběr: A. Rektorys, E. D., 1936; V. Holzknecht – B. Trita, E. D. ve slovech | ||
+ | a v obrazech, 1972; M. Bajerová, O E. D., 1979; E. Hartman (ed.), Královna | ||
+ | zpěvu E. D. ve vzpomínkách Marie Martínkové, 1995; M. Pospíšil, E. D., | ||
+ | česká pěvecká legenda, 2008 (4. vyd.); LČL 1, s. 535–536 (kde soupis literární | ||
+ | tvorby), ND a jeho předchůdci, s. 72–73 (kde soupis rolí a starší literatury); | ||
+ | HS 1, s. 231–233 (kde soupis rolí, díla a literatury); KRL 2. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' LA PNP Praha, písemná pozůstalost; předměty z pozůstalosti: NM Praha; | ||
+ | Muzeum Jindřichohradecka Jindřichův Hradec; Muzeum hl. m. Prahy. | ||
+ | |||
+ | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/2074 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
+ | |||
+ | Vlasta Koubská | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:A]] | [[Kategorie:A]] | ||
[[Kategorie:78- Hudební interpret]] | [[Kategorie:78- Hudební interpret]] | ||
Řádka 21: | Řádka 188: | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
[[Kategorie:1930]] | [[Kategorie:1930]] | ||
− | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:České Budějovice]] |
+ | |||
+ | <gallery> | ||
+ | Destinnova Ema Puccini.jpg|Klíčová scéna Pucciniho opery La fanciulla del West, 1911 | ||
+ | Destinnova Ema busta.jpg|Busta a pamětní deska E. Destinnové na Kaiserštejnském paláci v Praze | ||
+ | </gallery> |
Aktuální verze z 28. 11. 2019, 17:14
Ema DESTINNOVÁ | |
Narození | 26.2.1878 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 28.1.1930 |
Místo úmrtí | České Budějovice |
Povolání |
78- Hudební interpret 63- Spisovatel |
Citace | Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 183-185 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45406 |
DESTINNOVÁ, Ema (též Emma, Emmy DESTINN, vl. jm. Kittlová), * 26. 2. 1878 Praha, † 28. 1. 1930 České Budějovice, operní zpěvačka
Nejstarší z pěti dětí Emanuela Kittla a Jindřišky, roz. Šrůtové. (Rodný dům v Praze, Kateřinské 7, je označen pamětní deskou.) Byla pokřtěna jako Emilie Paulina Jindřiška (Věnceslava). Otec, vlastník rozsáhlého majetku v Praze a v Milešově nad Vltavou, byl velkým příznivcem a mecenášem umění, v jeho pražském domě se scházela uměnímilovná společnost. Matka, po níž D. zdědila nadání, se v mládí věnovala studiu zpěvu. Oba rodiče podporovali v dětech lásku k hudbě. Hudební vlohy se u D. projevily již v pěti letech, kdy začala hrát na housle, později se učila i na klavír. Otec svěřil pěveckou výuku dcery manželům Loewovým. Mezzosopranistka Marie Loewová, roz. Dregerová, vystupovala na německých a italských scénách pod pseudonymem Destinn. Thomas Loewe byl výborným pedagogem. Umělecké jméno od své učitelky přijala později žačka z vděčnosti. D. studovala 1892–97 pěveckou metodu bel canta, houslové hře ji učil vynikající houslista Ferdinand Lachner, herectví poznávala v dramatické škole Národního divadla v Praze u Otýlie Sklenářové-Malé.
Po odmítnutí ředitelem F. A. Šubrtem v pražském Národním divadle 1897 se D. pokusila o angažmá v drážďanské Dvorní opeře (Hofoper), které sice získala, ale nakonec tam nevystoupila. Rovněž neuspěla v berlínském Theater des Westens. Angažována berlínskou Dvorní operou (Hofoper) poprvé úspěšně zpívala 19. 7. 1898 v Krollově opeře (pobočná scéna dvorního divadla) v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír P. Mascagniho. Tisk jí poté předpověděl skvělou kariéru. Tehdy přestala používat rodné jméno a začala užívat jméno Emmy Destinn.
Během berlínského angažmá (1898–1909) nastudovala čtyřicet tři role a zpívala sedm set šest představení, nejčastěji Bizetovu Carmen, Mascagniho Santuzzu a Mignon ve stejnojmenné opeře A. Thomase. V červenci 1908 ji císař Vilém II. jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní. Poslední berlínskou premiérou D. byla 10. 10. 1909 role Milady ve Smetanově opeře Dalibor.
Deset let u berlínské opery patřilo k nejkrásnější době jejího života, protože tehdy se z neznámé zpěvačky stala světově uznávanou hvězdou. 1901–02 ji Cosima Wagnerová pozvala k vystoupení na každoročně pořádaných bayreuthských slavnostních hrách. Pozvání dokládalo mimořádnost pěveckého talentu a uznání jejího výjimečného ztvárnění wagnerovských rolí Alžběty v Tannhäuserovi a Senty v Bludném Holanďanovi, kde zpívala po boku proslulého holandského pěvce Antona van Rooy. Mimořádně úspěšné účinkování v Bayreuthu D. přineslo nabídky z evropských operních scén, Mannheimu, Lübecku, Mnichova, Londýna a řady dalších.
V londýnské královské opeře Covent Garden vystoupila poprvé 2. 5. 1904 jako Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim. Zpívala tam dvanáct tzv. jarních sezon v 225 představeních v osmnácti rolích. Londýn ji cenil ze všech působišť nejvýše, tomu také odpovídala závratná výše honorářů. Byla jmenována čestnou členkou Royal Opera Covent Garden. S Italem Enricem Carusem vytvořila nezapomenutelnou pěveckou dvojici, která se poprvé představila obecenstvu 19. 5. 1904 v Leoncavallových Komediantech (role Neddy a Cania). Triumfu se dočkali při londýnské premiéře opery G. Pucciniho Madame Butterfly 18. 7. 1905. Vzápětí účinkovali na pozvání krále Eduarda VII. v Buckinghamském paláci. Na jaře 1911 se D. zúčastnila korunovačního ceremoniálu krále Jiřího V., kde zpívala na slavnostním galakoncertu. 1919 na prvním Československém festivalu v Londýně vystoupila s výhradně českým repertoárem v Queen’s Hall, kde později uzavřela svou pěveckou kariéru na koncertu k desetiletému výročí založení ČSR (16. 10. 1928). Osm plných sezon 1908–16 absolvovala ve Spojených státech amerických. V newyorské Metropolitní opeře vystoupila v jednadvaceti rolích téměř v 250 představeních. První smlouvu s Metropolitní operou podepsala sice již 1903, ale poprvé zpívala s Carusem 16. 11. 1908 za řízení Artura Toscaniniho ve Verdiho Aidě. 1921 to pak byla i její poslední newyorská role. V Metropolitní opeře účinkovala naposledy s Carusem 8. 12. 1920 jako Neda v Komediantech R. Leoncavalla. Pod vedením Gustava Mahlera ztvárnila Mařenku v prvním (německém) provedení Smetanovy Prodané nevěsty na této scéně (premiéra 19. 2. 1909). Premiéra Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La Fanciulla del West) s D. v hlavní roli Minnie, dále s E. Carusem, Pasqualem Amatem a Antoniem Scottim se stala v Metropolitní opeře kulturní událostí roku 1910. Během zkoušek předcházejících premiéře se D. sblížila s pěvcem arabského původu Dinhem Gillym (1877–1940), který se pak na několik let stal jejím životním partnerem. Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře se vracela do Evropy, kde vedle scén v Hamburku, Stockholmu, Budapešti, Bělehradě, Záhřebu, Bruselu, Praze, Vídni a jinde vystupovala také ve Velké opeře v Paříži jako čestná členka opery. Pražské publikum slyšelo D. poprvé 1900 na koncertě v Rudolfinu, v Národním divadle zpívala 1901 titulní role v Bizetově Carmen a Thomasově Mignon. 1908 uvedla sérii pohostinských představení a byla jmenována čestnou členkou Národního divadla. V něm hostovala v šestnácti rolích celkem dvaaosmdesátkrát a každé její vystoupení se pokládalo za kulturní událost mimořádného významu. Naposledy v ND účinkovala 20. 3. 1924.
Její hlas byl současníky hodnocen jako zcela mimořádný rozsahem i výrazem. Vynikal technickou čistotou, pevností a dynamickou rozmanitostí. Uměla jím bravurně vyjadřovat city: vroucnost, lítost, něhu nebo rozšafnost, bojovnost i zlobu. Herecký projev souvisel se snahou realisticky a emotivně zobrazit danou roli, byl tak sugestivní, že i ostatní kolegy inspiroval k nebývalým hereckým výkonům.
Návrat v květnu 1916 z USA do válčící Evropy nebyl pro ni šťastný. Jako vlastenka nezakrývající protimonarchistické smýšlení musela přerušit zahraniční působení. Od podzimu 1917 koncertovala často v Čechách a na Moravě. Vlastenecký ráz jejích koncertů podporoval myšlenku vzniku samostatného státu. Navzdory pouze krátké přestávce na přerušenou kariéru po válce již plně nenavázala. 1918–24 absolvovala sice řadu operních představení a koncertů zejména na domácí půdě, ale zahraniční triumfy se jí už zopakovat nepodařilo. Vedle hudby se D. věnovala i vlastní literární tvorbě a překladům. Byla autorkou divadelních her, románů, povídek, básní a písní. První divadelní hru napsala v šestnácti letech, o dva roky později 1896 byly uvedeny její hry U cíle, Pod praporem umění a Dvojí hřích, současně se stala autorkou veršované veselohry Kroužek českých žen. Hra Nadarmo měla 1900 premiéru v pražském Švandově divadle. Román Pan doktor Casanova autobiograficky ztvárnil začátek její pěvecké dráhy. Nejvíce oceňovány zůstaly raná básnická sbírka Bouře a klid (1902), dramata Rahel (1908) a Tůně (1917) a román Ve stínu modré růže (1924). V pozůstalosti uchovaná rozsáhlá korespondence odhaluje její bystrý postřeh, talent pro charakteristiku situací i smysl pro humor. Psala česky i německy. Plynně hovořila pěti jazyky.
D. 1923 uzavřela nepříliš šťastný sňatek s o dvacet let mladším podporučíkem letectva Josefem Halsbachem (1898–1955). Na sklonku kariéry usilovala o místo profesorky na pražské konzervatoři hudby, po neúspěšných jednáních otevřela v Praze nakrátko vlastní pěvecké studio. D. se objevila i ve filmu Lví nevěsta natočeném v ateliéru Georg Gerlach and Co. v Berlíně 1913.
Každoročně se D. vracela na prázdniny do Čech. Léto trávila zprvu na zámcích Soutice nedaleko soutoku Želivky se Sázavou, Trnová u Prahy a Domousnice na Mladoboleslavsku. Nejvíce si však oblíbila venkovský zámek v jihočeské Stráži nad Nežárkou, který 1914 zakoupil její přítel barytonista Dinh Gilly. Od něho zámek později získala. Sídlo dala zrekonstruovat, přistavět novobarokní slavnostní schodiště z prvního patra do zahrady a interiéry vybavila bohatými sbírkami nábytku, obrazů, starožitností, kuriozit a rozsáhlou knihovnou. Náhlá smrt ji zastihla v nemocnici v Českých Budějovicích. Po triumfálních smutečních slavnostech byla pohřbena na Slavíně na pražském Vyšehradu.
D: hudební nahrávky CD: 4925 E. D. – Arias and songs 1901–1909; 5806 E. D., totéž, 1910–1921; 5807, E. D., totéž, 1901; LP 1701 E. D. – Český repertoár. Soupisy gramofonových nahrávek: V. Holzknecht, E. D., 1981.
L: výběr: A. Rektorys, E. D., 1936; V. Holzknecht – B. Trita, E. D. ve slovech a v obrazech, 1972; M. Bajerová, O E. D., 1979; E. Hartman (ed.), Královna zpěvu E. D. ve vzpomínkách Marie Martínkové, 1995; M. Pospíšil, E. D., česká pěvecká legenda, 2008 (4. vyd.); LČL 1, s. 535–536 (kde soupis literární tvorby), ND a jeho předchůdci, s. 72–73 (kde soupis rolí a starší literatury); HS 1, s. 231–233 (kde soupis rolí, díla a literatury); KRL 2.
P: LA PNP Praha, písemná pozůstalost; předměty z pozůstalosti: NM Praha; Muzeum Jindřichohradecka Jindřichův Hradec; Muzeum hl. m. Prahy.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Vlasta Koubská