DEWETTER Karel 2.10.1882-12.9.1962: Porovnání verzí
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = Dewetter Karel portret.jpg | | obrázek = Dewetter Karel portret.jpg | ||
| datum narození = 2.10.1882 | | datum narození = 2.10.1882 | ||
− | | místo narození = Dobřejovice <font color="red">u Prahy</font> | + | | místo narození = Dobřejovice <font color="red">(u Prahy)</font> |
| datum úmrtí = 12.9.1962 | | datum úmrtí = 12.9.1962 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádka 11: | Řádka 11: | ||
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 188-189 | | citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 188-189 | ||
}} | }} | ||
− | '''DEWETTER, Karel''', ''* 2. 10. 1882 Dobřejovice u | + | '''DEWETTER, Karel''', ''* 2. 10. 1882 Dobřejovice <font color="red">(u Prahy)</font>, † 12. 9. 1962 Praha, básník, prozaik'' |
Do 1922 se podepisoval de Wetter. Syn důchodního, potomek | Do 1922 se podepisoval de Wetter. Syn důchodního, potomek |
Aktuální verze z 13. 5. 2020, 08:31
Karel DEWETTER | |
Narození | 2.10.1882 |
---|---|
Místo narození | Dobřejovice (u Prahy) |
Úmrtí | 12.9.1962 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 63- Spisovatel |
Citace | Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 188-189 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45423 |
DEWETTER, Karel, * 2. 10. 1882 Dobřejovice (u Prahy), † 12. 9. 1962 Praha, básník, prozaik
Do 1922 se podepisoval de Wetter. Syn důchodního, potomek francouzského šlechtického rodu de W. d’Altamour. Do měšťanské školy chodil v Týně nad Vltavou, gymnázium navštěvoval v Českých Budějovicích, maturoval v Praze. Zprvu pracoval ve státní službě, 1913–19 byl redaktorem nakladatelství Šolc a Šimáček, od 1919 po odchod do důchodu 1942 působil nejprve jako přednosta tiskového oddělení a po absolvování Státní knihovnické školy byl správcem archivu a knihovny ministerstva financí. Politicky byl organizován ve staročeské, od 1919 národně demokratické straně, za války podepsal Manifest českých spisovatelů. Do literatury vstoupil jako pozdní epigon Jaroslava Vrchlického, okouzlený v lyrice jeho parnasismem (Zpěvy duše) a v epice jeho přednovoromantickou baladikou (Balady). Lumírovskou intimní lyriku pěstoval i v meziválečném období (Pramen). Vlasteneckou rétorskou poezii shrnul do sbírek Vlast osvobozená (1918) a Česká píseň (1919). V příběhové a fejetonní epice se později inspiroval Nerudovým a Erbenovým dílem, obohacoval ji novoromantickou tajemností a pohádkovostí (Nebeská romance, Jihočeská elegie, Zlatý kolovrat, Píseň o plavci a mořské víle, Jezerní panna, Bruncvík, Balady 2). V próze zaujal před první světovou válkou novoromantickou poetikou, již se zdarem uplatnil zvláště v knihách pro děti, kde se inspiroval Swiftovým, Defoeovým a Verneovým vzorem. Vliv Julia Zeyera se projevil v D. knihách Malostranská trilogie, Dáma v zrcadle a jiná dobrodružství lásky a vášně, Hřích Jany Grimové a jiné povídky, Román Richarda Loma. Dobový ohlas u lidových čtenářů si získal žánrovou starosvětskou prózou, většinou drobnější (Náš pradědeček, Můj strýc Silvestr, Listy z Vltavína, Daniel Svit). V rozměrnější historizující próze zpracoval buditelskou látku, podal obraz maloměsta v 19. století a zabýval se atmosférou revoluční a napoleonské Francie (Světla buditelů, Tabatěrková princezna, Granátník císařův, šestisvazkové dílo Děti revoluce). Vrcholu dosáhl ve fantaskních prózách pro děti jak dobrodružných (Podivuhodné příběhy Damiánovy, Drahokam z hvězd, Městečko na ostrově, Neuvěřitelná dobrodružství Matěje Píšťaly), tak pohádkových (Skřítek Puk, Vltavínská dobrodružství, Divotvorná tabatěrka). Po osvobození se literárně odmlčel.
L: OSND 2/1, s. 90; LČL 1, s. 540–541; MSN 2, s. 212; MČE 2, s. 98; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů, 2000, s. 139 (kde další literatura).
P: LA PNP Praha (kde torzo pozůstalosti); SOA Praha, matrika narozených řkt. f. ú. Čestlice, kniha 13, s. 74.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera