DEYL Rudolf 6.4.1876-16.4.1972: Porovnání verzí

Z Personal
(DEYL_Rudolf_st._1876-16.4.1972)
 
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
−
| jméno = Rudolf st. DEYL
+
| jméno = Rudolf DEYL
−
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Deyl Rudolf portret.jpg
−
| datum narození = 1876
+
| datum narození = 6.4.1876
 
| místo narození = Praha
 
| místo narození = Praha
 
| datum úmrtí = 16.4.1972
 
| datum úmrtí = 16.4.1972
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
−
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec
+
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec<br />63- Spisovatel
−
63- Spisovatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
−
}}<br/><br/>Rudolf st. DEYL
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 191-192
 +
}}
 +
'''DEYL, Rudolf''', ''* 6. 4. 1876 Praha, † 16. 4. 1972 Praha, herec, dramatik, prozaik''
 +
 
 +
Narodil se v rodině staroměstského jircháře Na Františku,
 +
pokřtěn byl v kostele sv. Haštala. Matka Kateřina byla roz.
 +
Jakoubková. Dvě třídy obecné školy vychodil u sv. Jakuba na
 +
Starém Městě, ostatní ve škole ve Vladislavově ulici. V studiích
 +
pokračoval na reálce v Ječné ulici. Československou
 +
obchodní akademii zakončil maturitou 1894. Krátce byl zaměstnán
 +
v kanceláři továrny na výrobu rukavic, kterou založili
 +
jeho otec a strýc, po strýcově návratu z Ruska. Zálibu
 +
v divadle zdědil po otci, touhu po umělecké dráze u něho
 +
vzbudil domácí učitel, básník Karel Hlaváček. Na jeviště vystoupil
 +
prvně na scéně Bozděchova ochotnického divadla.
 +
Herecky se počal uplatňovat od studií, začínal ve smíchovské
 +
Aréně. K divadlu natrvalo odešel 1895. Nejprve se stal členem
 +
rodinného souboru Ondřeje Červíčka, od 1896 kočoval
 +
s divadelní společností Viléma J. Suka. 1897 po krátkém
 +
působení u Pavla Švandy ml. odešel za studiem do Vídně na
 +
Ottovu dramatickou školu a byl tam mimo jiné žákem proslulého
 +
profesora Alexandra Strakosche. 1898–1902 získal
 +
angažmá pro role milovníků u zemského divadla v Lublani
 +
a 1902–05 u tehdy otevřeného Městského divadla v Plzni, jehož
 +
ředitelem byl Vendelín Budil. V prosinci 1905 se vrátil
 +
do Prahy a s podporou F. A. Šuberta se stal členem stálého
 +
souboru Národního divadla. Na jeho scéně působil do svého
 +
penzionování v březnu 1943, poté ještě dlouho pohostinsky.
 +
V době předsednictví E. Vojana vykonával funkci jednatele
 +
spolku Ústřední jednoty českého herectva. 1927/28–34/35
 +
byl smluvním profesorem deklamace a studia úloh na dramatickém
 +
oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. 1927
 +
uspořádal ''Památník Spolku divadelních ochotníků'' a od 1936
 +
počal v ''Národní politice'' uveřejňovat své herecké vzpomínky.
 +
Statě, mj. o Karlu Burianovi, Eduardu Vojanovi, Antonínu
 +
Puldovi, Bohuši Zakopalovi, Haně Kvapilové, Jindřichu
 +
Mošnovi, Miloši Novém, Františku Šírovi vydal na podnět
 +
nakladatele J. R. Vilímka knižně s titulem ''Jak jsem je znal''
 +
1936. Po úspěchu první knihy a vzápětí i jejího druhého vydání
 +
otiskl 1938 vzpomínky na největší osobnosti české divadelní
 +
minulosti (J. Mošna, E. Vojan, M. Hübnerová, K. Želenský
 +
a o Stavovském divadle 1920) ''Sláva – tráva'' rovněž u J. R.
 +
Vilímka. 1938 kandidoval na ředitele plzeňského divadla.
 +
1939 se pokusil o svůj jediný román ze současnosti ''Kruhy na''
 +
''vodě'' (1940), příběh dívky z venkovského statku, procházející
 +
na cestě k herecké slávě řadou štací. Úspěšnou se stala teprve
 +
další kniha vzpomínek, kterou věnoval Vendelínu Budilovi
 +
a době Kollárově, Šamberkově, Šmahově a Lierově ''Milován''
 +
''a nenáviděn'' (1941). Následně publikoval: ''Humor plátěného''
 +
''světa'' (1942), ''Opona spadla'' (1946), kde podal autobiografickou
 +
výpověď, ''Divadelní všehochuť'' (1948) či ''Vojan z blízka''
 +
(1953), monograficky zpracovaný život herce, ''Písničkář Karel''
 +
''Hašler'' (1968), romaneto o pražském šansoniérovi, a ''O čem já''
 +
''vím'' (1971), monografii o J. Kvapilovi, napsanou z popudu
 +
profesora Alberta Pražáka. Posmrtně vyšla D. vzpomínková
 +
autobiografie ze života staré Prahy a ovzduší kočovných společností
 +
''Kluk z Františku'' (1973, ed. H. Běhounková) a herecké
 +
podobizny ''Vavříny s trny'' (1973). Od třicátých let přispíval
 +
D. články a vzpomínkovými statěmi o činoherních i operních
 +
hercích do časopisů a novin (''Lidová demokracie'', ''Divadlo'',
 +
''Československé divadlo'', ''Večerní Praha'', kde 1957 uveřejnil
 +
cyklus hereckých fejetonů, ''Svobodné Slovo'', aj.). Několik D.
 +
veseloher bylo uvedeno jen jednou (aktovka ''Hledali tatínka'',
 +
1896, dramatický žert ''Po bouři'', 1896, hra ''Odříkaného chleba''
 +
''největší kus'', 1939, ''Domeček z karet'', 1948). V rukopise zůstala
 +
řada memoárových prací, mj. ''Herec s loutnou'' o Hašlerovi,
 +
''Herci pražských arén'' (39 medailonů zapomenutých českých
 +
a pražských herců), ''Stará garda Národního divadla'', ''O hereckém''
 +
''tvoření'', z něhož byly části vysílány 17. 3. 1934 v pražském
 +
rozhlase.
 +
 
 +
D. byl však především hercem. V počátcích ho ovlivnil
 +
V. Budil a J. Kvapil. Vlastní herecké umění formovala éra
 +
osobností: Seiferta, Mošny, Kvapilové, Vojana. S Mošnou
 +
hrál mj. ve ''Třech sestrách'', s Vojanem ve hře ''Smrt Pavla I.''
 +
Do D. repertoáru patřily role od Švandy v ''Strakonickém''
 +
''dudákovi'' přes Alvinga v ''Příšerách'' až po otce Desdemony
 +
v ''Othellovi''. V hereckou osobnost vyzrával jako představitel
 +
jevištního realismu, úspěšný byl zejména v interpretaci hrdinů
 +
ibsenovského repertoáru. Po první světové válce, v době
 +
překonaného jevištního realismu, se ocitl ve stínu velkých
 +
hereckých osobností. Vynikal zejména v rolích hrdinských
 +
psychologických postav Shawova ''Caesara'', Goethova ''Fausta'',
 +
Čapkova ''Loupežníka''. Úspěchy slavil např. 1936–38, kdy
 +
ztvárnil Arnošta z Pardubic ve Vrchlického ''Noci na Karlštejně''
 +
i v jeho protipólu v Shakespearově Prosperovi, nebo jako otec
 +
v Salacrouově komedii ''Muž jako muž'', jako okázalý diplomat
 +
v Němečkově ''Mostu'', prezident soudu v Synkově ''Velkém případu''
 +
či jako otec italského odbojníka v Alessiho hře ''Hrabě Orel''
 +
nebo jako okresní školní inspektor Svoboda ve hře V. Štecha
 +
''Habada a Jordán''. Mezi nejslavnější role patřily Faëthon
 +
v Theerově stejnojmenné dramatické básni, Goethův Faust,
 +
Karel IV. z Vrchlického veselohry. Na jevišti býval jedním
 +
z nejčastějších partnerů Eduarda Vojana. Úspěšně ztvárňoval
 +
i šermířské role. Byl umělcem velké píle, příkladného přímého
 +
charakteru. Své divadelní postavy i jejich osudy dovedl
 +
vnitřně prožívat. Měl zvučný, silný, ale melodický hlas, určený
 +
pro široká prostranství, který využíval i mimo divadelní
 +
scény k deklamacím, recitacím básníků apod. Za svého působení
 +
v Národním divadle, které ukončil v úloze výměnkáře
 +
Dubského z ''Našich furiantů'' v den svých osmdesátin, absolvoval
 +
přes pět set premiér a bezmála šest tisíc vystoupení. S obecenstvem
 +
se také rozloučil 8. 4. 1956 na slavnostním večeru
 +
v Městské knihovně.
 +
 
 +
Méně D. talentu využil, i z generačních důvodů, film. Svou
 +
vlastně jedinou hlavní roli, stavitele Petra, jenž se upsal ďáblu,
 +
zahrál ještě v němé éře v Deglově filmu ''Stavitel chrámu''
 +
(1919). Později ztvárňoval především menší role generálů,
 +
továrníků či ministerských úředníků, mihl se ale i třeba jako
 +
Stanislav ze Znojma ve Vávrově velkofilmu ''Jan Hus'' (1954);
 +
větší roli dostal jen v komedii H. Haase ''Kvočna'' (1937).
 +
 
 +
Za herecké výkony byl oceněn 1928 a 1929 státní cenou za
 +
herectví, 1941 Národní cenou, 1953 se stal nositelem Řádu
 +
práce, 1961 byl vyznamenám titulem Zasloužilý umělec
 +
Národního divadla a konečně roku 1968 i titulem národního
 +
umělce. Byl ženatý s herečkou Otýlií Spurnou (1878–1938)
 +
a byl otcem herce Rudolfa D. ml. (1912–1967) a herečky Evy
 +
Deylové-Skálové (1910–1987). Jeho vnukem je Marcel D.
 +
(* 16. 7. 1935) libretista, historik umění, literární vědec.
 +
 
 +
Pohřben je na pražském hřbitově na Vyšehradě. Byl i známým
 +
příznivcem dostihového sportu, na závodišti v Chuchli je na
 +
jeho počest dodnes pořádán Memoriál R. D.
 +
 
 +
'''L:''' A. Veselý, Hovory s herci, 1926; J. Teichman, Postavy českého divadla
 +
a hudby, 1941; p, Herec o herci, in: Lidové noviny 50, s. 133, 14. 3. 1942;
 +
K. Engelmüller, O slávě herecké 2, 1947, passim; V. Palivec, Literární místopis
 +
Berounska, 1957, s. 36; k životním a pracovním výročím: Venkov 3. 4.
 +
1938 a 6. 4. 1938; Lidové noviny 4. 7. 1938; Venkov 17. 11. 1940; Právo
 +
lidu 6. 4. 1946 a 6. 4. 1948; Národní osvobození 6. 4. 1946; Rudé právo
 +
6. 4. 1946; Zemědělské noviny 18. 7. 1946; Literární noviny, 1956, č. 14;
 +
Lidová demokracie 25. 3. 1956 a 1. 4. 1956; Národní divadlo, 1961, č. 4;
 +
Tvorba, 1972, č. 16; LČL 1, s. 541–542; M. Fikejz, Český film. Herci a herečky
 +
1, 2006, s. 191–193; ND a jeho předchůdci, s. 73 (kde další literatura);
 +
http://archiv.narodni-divadlo.cz (kde soupis rolí); http://www.cfn.cz/osoba/29094-rudolf-st-deyl (soupis filmových rolí)
 +
 
 +
'''P:''' Biografický archiv ÚČL Praha; Divadelní ústav Praha, dokumentace.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/231073 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Marcella Husová
  
−
== Literatura ==
 
−
  Churáň II/1, 102; KK I, 147; KSN III, 315; ČBS, 108; LČL I, 541; MSN II, 213; MČE , 98; PSN I, 543; OSN Dod II-1, 91; ND, 73; FPH/1, 73; BL I, 244; Churáň, 77;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]
 
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]
Řádka 22: Řádka 161:
 
[[Kategorie:1972]]
 
[[Kategorie:1972]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Deyl Rudolf busta.jpg|Busta R. Deyla v Anenské ulici v Praze
 +
Deyl Rudolf hrob.jpg|Hrob R. Deyla na Vyšehradské hřbitově
 +
</gallery>

Aktuální verze z 28. 11. 2019, 18:00

Rudolf DEYL
Narození 6.4.1876
Místo narození Praha
Úmrtí 16.4.1972
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 191-192
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45428

DEYL, Rudolf, * 6. 4. 1876 Praha, † 16. 4. 1972 Praha, herec, dramatik, prozaik

Narodil se v rodině staroměstského jircháře Na Františku, pokřtěn byl v kostele sv. Haštala. Matka Kateřina byla roz. Jakoubková. Dvě třídy obecné školy vychodil u sv. Jakuba na Starém Městě, ostatní ve škole ve Vladislavově ulici. V studiích pokračoval na reálce v Ječné ulici. Československou obchodní akademii zakončil maturitou 1894. Krátce byl zaměstnán v kanceláři továrny na výrobu rukavic, kterou založili jeho otec a strýc, po strýcově návratu z Ruska. Zálibu v divadle zdědil po otci, touhu po umělecké dráze u něho vzbudil domácí učitel, básník Karel Hlaváček. Na jeviště vystoupil prvně na scéně Bozděchova ochotnického divadla. Herecky se počal uplatňovat od studií, začínal ve smíchovské Aréně. K divadlu natrvalo odešel 1895. Nejprve se stal členem rodinného souboru Ondřeje Červíčka, od 1896 kočoval s divadelní společností Viléma J. Suka. 1897 po krátkém působení u Pavla Švandy ml. odešel za studiem do Vídně na Ottovu dramatickou školu a byl tam mimo jiné žákem proslulého profesora Alexandra Strakosche. 1898–1902 získal angažmá pro role milovníků u zemského divadla v Lublani a 1902–05 u tehdy otevřeného Městského divadla v Plzni, jehož ředitelem byl Vendelín Budil. V prosinci 1905 se vrátil do Prahy a s podporou F. A. Šuberta se stal členem stálého souboru Národního divadla. Na jeho scéně působil do svého penzionování v březnu 1943, poté ještě dlouho pohostinsky. V době předsednictví E. Vojana vykonával funkci jednatele spolku Ústřední jednoty českého herectva. 1927/28–34/35 byl smluvním profesorem deklamace a studia úloh na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. 1927 uspořádal Památník Spolku divadelních ochotníků a od 1936 počal v Národní politice uveřejňovat své herecké vzpomínky. Statě, mj. o Karlu Burianovi, Eduardu Vojanovi, Antonínu Puldovi, Bohuši Zakopalovi, Haně Kvapilové, Jindřichu Mošnovi, Miloši Novém, Františku Šírovi vydal na podnět nakladatele J. R. Vilímka knižně s titulem Jak jsem je znal 1936. Po úspěchu první knihy a vzápětí i jejího druhého vydání otiskl 1938 vzpomínky na největší osobnosti české divadelní minulosti (J. Mošna, E. Vojan, M. Hübnerová, K. Želenský a o Stavovském divadle 1920) Sláva – tráva rovněž u J. R. Vilímka. 1938 kandidoval na ředitele plzeňského divadla. 1939 se pokusil o svůj jediný román ze současnosti Kruhy na vodě (1940), příběh dívky z venkovského statku, procházející na cestě k herecké slávě řadou štací. Úspěšnou se stala teprve další kniha vzpomínek, kterou věnoval Vendelínu Budilovi a době Kollárově, Šamberkově, Šmahově a Lierově Milován a nenáviděn (1941). Následně publikoval: Humor plátěného světa (1942), Opona spadla (1946), kde podal autobiografickou výpověď, Divadelní všehochuť (1948) či Vojan z blízka (1953), monograficky zpracovaný život herce, Písničkář Karel Hašler (1968), romaneto o pražském šansoniérovi, a O čem já vím (1971), monografii o J. Kvapilovi, napsanou z popudu profesora Alberta Pražáka. Posmrtně vyšla D. vzpomínková autobiografie ze života staré Prahy a ovzduší kočovných společností Kluk z Františku (1973, ed. H. Běhounková) a herecké podobizny Vavříny s trny (1973). Od třicátých let přispíval D. články a vzpomínkovými statěmi o činoherních i operních hercích do časopisů a novin (Lidová demokracie, Divadlo, Československé divadlo, Večerní Praha, kde 1957 uveřejnil cyklus hereckých fejetonů, Svobodné Slovo, aj.). Několik D. veseloher bylo uvedeno jen jednou (aktovka Hledali tatínka, 1896, dramatický žert Po bouři, 1896, hra Odříkaného chleba největší kus, 1939, Domeček z karet, 1948). V rukopise zůstala řada memoárových prací, mj. Herec s loutnou o Hašlerovi, Herci pražských arén (39 medailonů zapomenutých českých a pražských herců), Stará garda Národního divadla, O hereckém tvoření, z něhož byly části vysílány 17. 3. 1934 v pražském rozhlase.

D. byl však především hercem. V počátcích ho ovlivnil V. Budil a J. Kvapil. Vlastní herecké umění formovala éra osobností: Seiferta, Mošny, Kvapilové, Vojana. S Mošnou hrál mj. ve Třech sestrách, s Vojanem ve hře Smrt Pavla I. Do D. repertoáru patřily role od Švandy v Strakonickém dudákovi přes Alvinga v Příšerách až po otce Desdemony v Othellovi. V hereckou osobnost vyzrával jako představitel jevištního realismu, úspěšný byl zejména v interpretaci hrdinů ibsenovského repertoáru. Po první světové válce, v době překonaného jevištního realismu, se ocitl ve stínu velkých hereckých osobností. Vynikal zejména v rolích hrdinských psychologických postav Shawova Caesara, Goethova Fausta, Čapkova Loupežníka. Úspěchy slavil např. 1936–38, kdy ztvárnil Arnošta z Pardubic ve Vrchlického Noci na Karlštejně i v jeho protipólu v Shakespearově Prosperovi, nebo jako otec v Salacrouově komedii Muž jako muž, jako okázalý diplomat v Němečkově Mostu, prezident soudu v Synkově Velkém případu či jako otec italského odbojníka v Alessiho hře Hrabě Orel nebo jako okresní školní inspektor Svoboda ve hře V. Štecha Habada a Jordán. Mezi nejslavnější role patřily Faëthon v Theerově stejnojmenné dramatické básni, Goethův Faust, Karel IV. z Vrchlického veselohry. Na jevišti býval jedním z nejčastějších partnerů Eduarda Vojana. Úspěšně ztvárňoval i šermířské role. Byl umělcem velké píle, příkladného přímého charakteru. Své divadelní postavy i jejich osudy dovedl vnitřně prožívat. Měl zvučný, silný, ale melodický hlas, určený pro široká prostranství, který využíval i mimo divadelní scény k deklamacím, recitacím básníků apod. Za svého působení v Národním divadle, které ukončil v úloze výměnkáře Dubského z Našich furiantů v den svých osmdesátin, absolvoval přes pět set premiér a bezmála šest tisíc vystoupení. S obecenstvem se také rozloučil 8. 4. 1956 na slavnostním večeru v Městské knihovně.

Méně D. talentu využil, i z generačních důvodů, film. Svou vlastně jedinou hlavní roli, stavitele Petra, jenž se upsal ďáblu, zahrál ještě v němé éře v Deglově filmu Stavitel chrámu (1919). Později ztvárňoval především menší role generálů, továrníků či ministerských úředníků, mihl se ale i třeba jako Stanislav ze Znojma ve Vávrově velkofilmu Jan Hus (1954); větší roli dostal jen v komedii H. Haase Kvočna (1937).

Za herecké výkony byl oceněn 1928 a 1929 státní cenou za herectví, 1941 Národní cenou, 1953 se stal nositelem Řádu práce, 1961 byl vyznamenám titulem Zasloužilý umělec Národního divadla a konečně roku 1968 i titulem národního umělce. Byl ženatý s herečkou Otýlií Spurnou (1878–1938) a byl otcem herce Rudolfa D. ml. (1912–1967) a herečky Evy Deylové-Skálové (1910–1987). Jeho vnukem je Marcel D. (* 16. 7. 1935) libretista, historik umění, literární vědec.

Pohřben je na pražském hřbitově na Vyšehradě. Byl i známým příznivcem dostihového sportu, na závodišti v Chuchli je na jeho počest dodnes pořádán Memoriál R. D.

L: A. Veselý, Hovory s herci, 1926; J. Teichman, Postavy českého divadla a hudby, 1941; p, Herec o herci, in: Lidové noviny 50, s. 133, 14. 3. 1942; K. Engelmüller, O slávě herecké 2, 1947, passim; V. Palivec, Literární místopis Berounska, 1957, s. 36; k životním a pracovním výročím: Venkov 3. 4. 1938 a 6. 4. 1938; Lidové noviny 4. 7. 1938; Venkov 17. 11. 1940; Právo lidu 6. 4. 1946 a 6. 4. 1948; Národní osvobození 6. 4. 1946; Rudé právo 6. 4. 1946; Zemědělské noviny 18. 7. 1946; Literární noviny, 1956, č. 14; Lidová demokracie 25. 3. 1956 a 1. 4. 1956; Národní divadlo, 1961, č. 4; Tvorba, 1972, č. 16; LČL 1, s. 541–542; M. Fikejz, Český film. Herci a herečky 1, 2006, s. 191–193; ND a jeho předchůdci, s. 73 (kde další literatura); http://archiv.narodni-divadlo.cz (kde soupis rolí); http://www.cfn.cz/osoba/29094-rudolf-st-deyl (soupis filmových rolí)

P: Biografický archiv ÚČL Praha; Divadelní ústav Praha, dokumentace.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová

  • Busta R. Deyla v Anenské ulici v Praze

  • Hrob R. Deyla na Vyšehradské hřbitově

Citováno z „http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?title=DEYL_Rudolf_6.4.1876-16.4.1972&oldid=115051“