Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DIBLÍK Otakar 19.8.1929-12.2.1999

{{Infobox - osoba
| jméno = Otakar DIBLÍK
| obrázek = Diblik Otakar portret.jpg
| datum narození = 19.8.1929
| místo narození = Brno
| datum úmrtí = 12.2.1999
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 89- Průmyslový výtvarník<br />61- Pedagog

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 197-198
}}
'''DIBLÍK, Otakar''', ''* 19. 8. 1929 Brno, † 12. 2. 1999 Praha, designér, pedagog''

Pocházel z rodiny úspěšného brněnského stavitele. 1948–53
studoval obor architektura a pozemní stavitelství na Vysoké
škole technické v Brně, kde byl žákem Bohuslava Fuchse,
Antonína Kuriala a Bedřicha Rozehnala. Významně na něho
zapůsobil sochař Vincenc Makovský, u něhož navštěvoval
kurzy architektonického sochařství a návrhářství. Tehdy se
rozhodl věnovat se průmyslovému designu. Po absolvování
(ing. arch.) nastoupil povinně na umístěnku na půl roku
do Projekčního ústavu v Brně. Vojenskou prezenční službu
vykonal v Praze ve Vojenském projekčním ústavu. 1956 obdržel
současně doporučení pro Karosu, Tatru, Škodu a Liaz.
Pracovat začal nejprve ve vysokomýtské Karose na tvarech
nových karosérií oblých autobusů řady Škoda RTO 706 a na
horském autobusu. Před výstavou EXPO 58 dostal za úkol vytvořit
luxusní verzi autobusu. Pak zkonstruoval automobilový
přívěs ve tvaru aerodynamického vajíčka (campingový přívěs
Dingo). Současně spolupracoval s Letem Kunovice, kde tvaroval
interiér a volant dvoumotorového aerotaxi L-200 Morava.
V Bruselu, na základě velkého ohlasu autobusu, dostal nabídku
od Tatry Kopřivnice. V závodě, kam přešel 1959, pracoval
v kolektivu konstruktérů vedených Vladimírem Popelářem na
modernizaci Tatry 603. Ta měla být poháněna osmiválcovým
vzduchem chlazeným zážehovým motorem T-603 o výkonu
105 HP. Podle typu tohoto motoru obdržel vůz, určený pro
vládní představitele, stranické špičky a vedoucí hospodářské
pracovníky, označení Tatra 603. Vozidlo bylo na svou dobu
nebývale vybaveno: mělo autorádio, dosahovalo maximální
rychlosti 170 km/h a uvezlo až šest osob se zavazadly. Vůz se
vyráběl 1957–75, vyrobeno bylo přes 20 400 kusů. Podobně
designové řešení vnitřku, jako jakýsi pendant k automobilu
Tatra 603, měl mít i letoun L-200 určený pro stranické
představitele a vyšší úředníky ministerstev, závodů a organizací.
Letoun byl vyráběn do 1964 hlavně pro export do
SSSR, v ČSSR zůstalo přes sto kusů, z nichž dodnes létá dvacet.
D. spolupracoval zejména s ing. Milanem Apetauerem.
Po předání vývoje Tatry do Bratislavy pracoval jako designér
v týmu s Jánem Oravcem, Ivanem Schusterem a Ivo Mičíkem
v bratislavském Vývoji motorových vozidel Tatry Kopřivnice
na variantě vozu T 603-X. Ta z hlediska designu dosáhla na
svou dobu světových parametrů. Nebyla však realizována.
1961 se D. stal členem SČVU a odešel do svobodného povolání.
Mimo menších úkolů byl 1963 závodem Lokomotivy
Škoda Plzeň vyzván k tvarování první elektrické rychlíkové
lokomotivy E 32 s laminátovými čely karoserie, na niž aplikoval
novou technologii výroby. Vedle toho od 1964 pracoval
pro brněnské Závody kuličkových ložisek na moderním tvaru
karoserie traktoru Zetor Crystal. Zcela originálně vyřešil prostor
kabiny s maximálně prosklenou přední částí. V polovině
60. let navrhoval D. stavební kování, kliky a madla z bronzu
pro nové Janáčkovo divadlo v Brně. V druhé polovině 60. let
se zaměřil na tiskařské stroje pro Adast Adamov a vypracoval
novou tvarovou koncepci ofsetových strojů Romayor.

V době Pražského jara 1968 stanul v čele pražské opoziční
skupiny průmyslových výtvarníků. 1968 obdržel 1. cenu za
nejlepší design roku za ofsetový stroj Romayor. Ocenění však
za něho přebral jeho otec, neboť D. po srpnu 1968 emigroval
přes Jugoslávii do Itálie. V Miláně nastoupil do designérského
studia Rodolfa Bonetta, s nímž se osobně seznámil ve Vídni
1965. Ve společnosti Bonetto Design vytvářel návrhy na CNC
centra pro Olivetti, na laserový chirurgický přístroj pro Izrael,
na ovládací pulty pro tomografy, lyžařské boty, svítidla pro
firmu Guzzini aj. 1982 získal za svítidlo FLU vyráběné firmou
Luci ocenění Compasso d’Oro. 1983–89 vedl jako šéfdesignér
mezinárodní tým, pracující na více než 270 různých projektech.
Po pádu komunistického režimu se D. rozhodl pro
návrat do Čech a 1990 se stal vedoucím ateliéru designu na
Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (1990–99). Vedle
toho spolupracoval s Adastem na novém ofsetovém stroji Polly
74. Za konstrukci i za design obdržel na veletrhu Embaxprint
97 Zlatou cenu. Byl jmenován profesorem. Jeho celoživotním
koníčkem bylo sestavování nových konstrukcí hvězdářských
dalekohledů a fotografování vesmíru. D. zemřel v ateliéru
VŠUP v Praze na náhlé selhání srdce.

Jedním ze specifických prvků D. designu byla také barva, tzv.
diblíkovka, zvláštní tyrkysový odstín. D. práce jsou dnes zastoupeny
v Národním technickém muzeu v Praze.

'''D:''' výběr: luxusní autokar Š 706 RTO; design karavanu Dingo; Volant letadla
L-200 Morava, design interiéru letadla Let L-200 Morava; Roadster na podvozku
Škoda 440; design traktorů Zetor; design elektrické lokomotivy 230;
výstavy: Výstavní místnost Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, 2004.

'''L:''' Tschechische Angewandte Kunst und Industrial Design von 1918–1968,
1969 (katalog); SČSVU 2, s. 44; NEČVUD, s. 166–167; J. Pauly, Designér
O. D., in: Bulletin Design centra ČR, 3. 2. 1999, s. 6–7.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/185125 Bibliografie dějin Českých zemí]

Marcella Husová

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:89- Průmyslový výtvarník]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]

[[Kategorie:1929]]
[[Kategorie:Brno]]
[[Kategorie:1999]]
[[Kategorie:Praha]]