DIBLÍK Otakar 19.8.1929-12.2.1999

Z Personal
Otakar DIBLÍK
Narození 19.8.1929
Místo narození Brno
Úmrtí 12.2.1999
Místo úmrtí Praha
Povolání 89- Průmyslový výtvarník
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 197-198
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=82099

DIBLÍK, Otakar, * 19. 8. 1929 Brno, † 12. 2. 1999 Praha, designér, pedagog

Pocházel z rodiny úspěšného brněnského stavitele. 1948–53 studoval obor architektura a pozemní stavitelství na Vysoké škole technické v Brně, kde byl žákem Bohuslava Fuchse, Antonína Kuriala a Bedřicha Rozehnala. Významně na něho zapůsobil sochař Vincenc Makovský, u něhož navštěvoval kurzy architektonického sochařství a návrhářství. Tehdy se rozhodl věnovat se průmyslovému designu. Po absolvování (ing. arch.) nastoupil povinně na umístěnku na půl roku do Projekčního ústavu v Brně. Vojenskou prezenční službu vykonal v Praze ve Vojenském projekčním ústavu. 1956 obdržel současně doporučení pro Karosu, Tatru, Škodu a Liaz. Pracovat začal nejprve ve vysokomýtské Karose na tvarech nových karosérií oblých autobusů řady Škoda RTO 706 a na horském autobusu. Před výstavou EXPO 58 dostal za úkol vytvořit luxusní verzi autobusu. Pak zkonstruoval automobilový přívěs ve tvaru aerodynamického vajíčka (campingový přívěs Dingo). Současně spolupracoval s Letem Kunovice, kde tvaroval interiér a volant dvoumotorového aerotaxi L-200 Morava. V Bruselu, na základě velkého ohlasu autobusu, dostal nabídku od Tatry Kopřivnice. V závodě, kam přešel 1959, pracoval v kolektivu konstruktérů vedených Vladimírem Popelářem na modernizaci Tatry 603. Ta měla být poháněna osmiválcovým vzduchem chlazeným zážehovým motorem T-603 o výkonu 105 HP. Podle typu tohoto motoru obdržel vůz, určený pro vládní představitele, stranické špičky a vedoucí hospodářské pracovníky, označení Tatra 603. Vozidlo bylo na svou dobu nebývale vybaveno: mělo autorádio, dosahovalo maximální rychlosti 170 km/h a uvezlo až šest osob se zavazadly. Vůz se vyráběl 1957–75, vyrobeno bylo přes 20 400 kusů. Podobně designové řešení vnitřku, jako jakýsi pendant k automobilu Tatra 603, měl mít i letoun L-200 určený pro stranické představitele a vyšší úředníky ministerstev, závodů a organizací. Letoun byl vyráběn do 1964 hlavně pro export do SSSR, v ČSSR zůstalo přes sto kusů, z nichž dodnes létá dvacet. D. spolupracoval zejména s ing. Milanem Apetauerem. Po předání vývoje Tatry do Bratislavy pracoval jako designér v týmu s Jánem Oravcem, Ivanem Schusterem a Ivo Mičíkem v bratislavském Vývoji motorových vozidel Tatry Kopřivnice na variantě vozu T 603-X. Ta z hlediska designu dosáhla na svou dobu světových parametrů. Nebyla však realizována. 1961 se D. stal členem SČVU a odešel do svobodného povolání. Mimo menších úkolů byl 1963 závodem Lokomotivy Škoda Plzeň vyzván k tvarování první elektrické rychlíkové lokomotivy E 32 s laminátovými čely karoserie, na niž aplikoval novou technologii výroby. Vedle toho od 1964 pracoval pro brněnské Závody kuličkových ložisek na moderním tvaru karoserie traktoru Zetor Crystal. Zcela originálně vyřešil prostor kabiny s maximálně prosklenou přední částí. V polovině 60. let navrhoval D. stavební kování, kliky a madla z bronzu pro nové Janáčkovo divadlo v Brně. V druhé polovině 60. let se zaměřil na tiskařské stroje pro Adast Adamov a vypracoval novou tvarovou koncepci ofsetových strojů Romayor.

V době Pražského jara 1968 stanul v čele pražské opoziční skupiny průmyslových výtvarníků. 1968 obdržel 1. cenu za nejlepší design roku za ofsetový stroj Romayor. Ocenění však za něho přebral jeho otec, neboť D. po srpnu 1968 emigroval přes Jugoslávii do Itálie. V Miláně nastoupil do designérského studia Rodolfa Bonetta, s nímž se osobně seznámil ve Vídni 1965. Ve společnosti Bonetto Design vytvářel návrhy na CNC centra pro Olivetti, na laserový chirurgický přístroj pro Izrael, na ovládací pulty pro tomografy, lyžařské boty, svítidla pro firmu Guzzini aj. 1982 získal za svítidlo FLU vyráběné firmou Luci ocenění Compasso d’Oro. 1983–89 vedl jako šéfdesignér mezinárodní tým, pracující na více než 270 různých projektech. Po pádu komunistického režimu se D. rozhodl pro návrat do Čech a 1990 se stal vedoucím ateliéru designu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (1990–99). Vedle toho spolupracoval s Adastem na novém ofsetovém stroji Polly 74. Za konstrukci i za design obdržel na veletrhu Embaxprint 97 Zlatou cenu. Byl jmenován profesorem. Jeho celoživotním koníčkem bylo sestavování nových konstrukcí hvězdářských dalekohledů a fotografování vesmíru. D. zemřel v ateliéru VŠUP v Praze na náhlé selhání srdce.

Jedním ze specifických prvků D. designu byla také barva, tzv. diblíkovka, zvláštní tyrkysový odstín. D. práce jsou dnes zastoupeny v Národním technickém muzeu v Praze.

D: výběr: luxusní autokar Š 706 RTO; design karavanu Dingo; Volant letadla L-200 Morava, design interiéru letadla Let L-200 Morava; Roadster na podvozku Škoda 440; design traktorů Zetor; design elektrické lokomotivy 230; výstavy: Výstavní místnost Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, 2004.

L: Tschechische Angewandte Kunst und Industrial Design von 1918–1968, 1969 (katalog); SČSVU 2, s. 44; NEČVUD, s. 166–167; J. Pauly, Designér O. D., in: Bulletin Design centra ČR, 3. 2. 1999, s. 6–7.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová