Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DIENTZENHOFER Kryštof 7.7.1655-20.6.1722

{{Infobox - osoba
| jméno = Kryštof DIENTZENHOFER
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 7.7.1655
| místo narození = Guggenhof (č. o. Flintsbach u Rosenheimu, Německo)
| datum úmrtí = 20.6.1722
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 74- Architekt

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 204-205
}}
'''DIENTZENHOFER, Kryštof''' ''(též Christoph), * 7. 7. 1655 Guggenhof (č. o. Flintsbach u Rosenheimu, Německo), † 20. 6. 1722 Praha, stavitel''

Pocházel z rodiny Georga D. († 1673), byl bratrem stavitelů
Georga (* 1643), Wolfganga (* 1648), Leonharda (* 1660)
a Johanna (* 1663). V Praze se poprvé objevil 1678 na svatbě
své sestry Anny v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Znovu
ho matriky zachytily 1681 jako svědka při křtu a 1683 na
druhé svatbě ovdovělé sestry. Sňatkem s vdovou po Johannu
Georgu Aichbauerovi 1685 získal D. dům v Praze na Malé
Straně (dnes čp. 465/III). Vyženěný majetek mu usnadnil
získat měšťanské právo (požádal o něj 1686) a oprávnění
provozovat živnost, které obdržel 1687. V následujících letech
křtil řadu svých dětí, z nichž se však jediný, Kilián Ignác
(1689–1751), věnoval stavitelskému řemeslu jako otec.
Patrně již od začátku samostatného působení v Praze získával
řadu zakázek. 1704 koupil dům čp. 456/III na Újezdě za
1100 zl. rýnských, 1714 další, čp. 13/III v Tomášské ul. na
Malé Straně, oba přestavěl a zhodnotil. Přátelil se s Thomasem
Haffeneckerem a snad s Antoniem Luragem. Zachoval se D.
testament ze 7. 1. 1722, podle něhož měl být pohřben v kostele
sv. Maří Magdalény na Malé Straně v Praze, na jehož výstavbě
se podílel a který ležel v blízkosti jeho malostranského
domu.

Podobně jako celá řada dalších architektů začínal jako polír.
Sloužil u Abrahama Leuthnera, s nímž pracoval 1685
na sasko-lauenburské stavbě v Ostrově nad Ohří a ve stejné
době pod vedením staršího bratra zednického mistra Georga
D. také v hornofranckém městě Waldsassen. Tam po jeho
smrti (1689) převzal nakrátko vedení stavby. Jako samostatný
stavitel se poprvé uvedl 1689, kdy se obrátil dopisem na
tepelského opata s prosbou, aby mu svěřil úpravu premonstrátského
kláštera. Provedl práce v objektu a údajně pracoval
i na špitální kapli Nejsvětější Trojice (1692–99). Je velmi
pravděpodobné, že tepelským premonstrátům stavěl ještě
kostel sv. Jana Křtitele v Úterý (po 1695, kdy byl položen základní
kámen). V D. nepřítomnosti vedl tepelské stavby polír
Johann Wolfgang Braunbock, který měl dozor i při stavbě
(1690–1701) kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chlumu
Svaté Máří u Chebu pro pražské křižovníky s červenou
hvězdou, a proto bylo její architektonické řešení D. mylně
připsáno. Pro křižovníky 1692 opravil D. vyhořelý dvůr
v Tursku u Kralup nad Vltavou. 1692–93 údajně navrhl
a postavil kapli sv. Maří Magdalény na Skalce u Mníšku pod
Brdy. 1695 provedl přestavbu kostela sv. Jiří v Hloubětíně
(Praha), koncem století dokončil po Franceskovi Carattim
budovu kostela sv. Maří Magdalény na Malé Straně v Praze
(výrazně upraven) a přestavěl dům U Zlaté lilie (čp. 458/I)
na Starém Městě pražském (přestavba se nezachovala). Po
1693 (datum jmenování Abrahama Leuthnera fortifikačním
stavitelem) pracoval na opevnění v Chebu, posléze i na
novoměstském v Praze. 1699 se asi podílel jako stavitel na
budování Šternberského paláce (čp. 57/IV) na Hradčanech.
Šternberkům navrhl přestavbu kostela ve Vysokém Veselí na
Novobydžovsku, ta se však neuskutečnila. D. provedl i drobnější
zakázky na pražských domech, před 1702 pracoval na
Kaisersteinském paláci (čp. 37/III) na Malostranském náměstí,
kde se za autora architektonické koncepce považuje
Giovanni Battista Alliprandi. Neznámý byl podíl D. prací
na šternberském zámku v pražské Troji i na stavbě karmelitánského
kláštera na Malé Straně. 1702 byl doložen při
dostavbě (dnes zaniklého) domu v Hellichově ulici, mezi
1704–08 se účastnil náročné opravy chrámu sv. Víta. Po
1705 spolu s Janem Jiřím Aichbauerem stavěl trinitářský
kostel na Novém Městě pražském podle projektu Oktaviána
Broggia. Od 1709 se podílel na výstavbě (po Pavlu Ignáci
Bayerovi) klášterního komplexu v Břevnově, kde byl přijat
jako stavitel s ročním platem 100 zl. Díky tomu se mu připisuje
architektura břevnovského kostela sv. Markéty, která
probíhala od 1711, další základní kámen byl ale položen při
dostavbě presbyteria v srpnu 1714. Souběžně s břevnovským
dílem řídil D. patrně 1709–11 také stavbu tzv. Nového stavení
v Broumově, asi ještě podle projektu P. I. Bayera. Na
Broumovsku se zřejmě podílel na budování tamních venkovských
kostelů (Vernéřovice, 1719–21 a Ruprechtice, před
1720). Pro benediktiny bezpečně pracoval při obnově kostela
ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna (1710), v Kladrubech
u Stříbra v konkurenci se Santinim neuspěl (1710).

Vedle prací pro benediktiny se D. podílel i na drobnějších realizacích
v Praze. Před 1710 se účastnil stavby domu čp. 66/III
v Míšeňské ulici, postupně rozšiřoval Loretu na Hradčanech
(1711–12 a 1716–17 stavěl protilehlé kaple, spolupracoval
zřejmě i na rozšíření kaple Narození Páně, později přestavěné
na kostel). 1713 se objevil jako stavitel dominikánek v klášteře
sv. Anny na Starém Městě pražském. 1713–17 pracoval
pro Vrtby, provedl obnovu jejich malostranského paláce
a přilehlé zahrady (dnes čp. 373/III). Projektantem byl patrně
František Maxmilián Kaňka. Zhruba ve stejné době získal D.
také zakázku od svých sousedů, maltézských rytířů, pro které
dělal drobnější práce 1714, následujícího roku jim opravoval
stáje a kolny. 1721 podepsal smlouvu na výstavbu průčelí,
či lépe průčelního křídla, kterou však již nedokončil (ve
stavbě pokračoval syn Kilián Ignác). 1719 byl doložen jako
stavitel u hradčanských voršilek, kde spolupracoval s architektem
Jeronýmem Costou, takže vzájemný podíl nelze odlišit.
Poslední prokazatelná drobná díla se týkala pražského opevnění,
jehož budování se pravděpodobně opět účastnil po 1716,
kdy byl jmenován fortifikačním stavitelem. 1719–21 v rámci
svých povinností budoval Píseckou bránu na Hradčanech,
kterou navrhl vojenský inženýr J. Vogl.

Bez archivních dokladů byla D. připsána velmi významná skupina
staveb radikálního českého baroka, což vzhledem k profilu tohoto (i když jinak výborného) stavitele nevyznívá příliš korektně. Patří sem stavba zámecké kaple ve Smiřicích (po
1697–99), dokončená 1709–11, hypoteticky mu byla přiřčena
výstavba klášterního kostela pavlánů sv. Josefa v Obořišti,
jehož budování povolila konsistoř 1702. I další stavba – kostel
sv. Mikuláše na Malé Straně u jezuitského profesního domu
byla D. přisouzena na základě tradice. Byl upravován od
1702, D. se při stavbě objevil 1704, ale pouze jako nezávislý
stavitel posuzující stav zvonice. Další stavbou, připisovanou
D. bez důkazů, je kostel sv. Kláry v Chebu, stavěný pro klášter
klarisek (po 1708). S velkou pravděpodobností lze tvrdit, že
D. nebyl tvůrcem českého radikálního baroka, vycházejícího
z tvorby Guarina Guariniho, a to také proto, že tuto technicky
náročnou architekturu nebyl schopen pochopit, natož
přijmout. To ostatně bez přímého studia jeho staveb nebylo
ani možné.

'''L:''' F. M. Pelzl, Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrter und
Künstler, 1775, s. 177; Dlabač, s. 323; H. Schmerber, Beiträge zur Geschichte
der D., 1900, s. 25–26; A. Podlaha, Oprava chrámu Svatovítského na
poč. XVIII. století, in: PA 19, 1902, s. 551–553; W. Schulz, Ein Kirchenbauüberschlag
von Christof D., in: Jahrbuch der k. k. Zentral-Komission…
2, 1904, s. 228–230; J. Herain, Dientzenhoferovský dům na Malé Straně
v Praze, in: ČSPSČ 22, 1914, s. 151–156; K. B. Mádl, Dienzenhoferovský
motiv, in: PA 32, 1920, s. 201–203; O. Stefan, Šternberská kaple ve
Smiřicích, in: Sborník k 70tinám K. B. Mádla, 1929, s. 128n.; B. F. Menzel,
Christoph und K. I. D. im Dienste der Äbte von Břevnow-Braunau, in:
Jahrbuch des deutschen Riesengebirgsvereines 23, 1934, s. 8n.; O. Kletzl,
Christoph und K. I. D. als Schantz- und Wasserbaumeister, in: Zeitschrift
für sudetendeutsche Geschichte 3, 1939, s. 30–37; H. G. Franz, Die Kirchenbauten
des Christoph D., Brünn – München – Wien 1942; Toman 1,
s. 158; V. Richter, Zámecká kaple ve Smiřicích, in: SBFFBU IV C 2, 1955,
s. 91–107; H. G. Franz, Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen,
Leipzig 1962, s. 47–55, 61–76; E. Řehová, De l’origine des constructions
du groupe radical baroque de Bohême; Santini Aichel contre Christopher
D., in: SPFFBU XIX–XX F 4, 1970–71, s. 14–15, 207–233; V. Naňková,
Ke stavbě zámecké kaple ve Smiřicích, in: Umění 20, 1972, s. 470; V. Kotrba,
Neue Beiträge zur Geschichte der D., in: tamtéž 21, 1973, s. 161–190;
M. Vilímková, Nové archivní doklady ke stavbě kláštera a kostela sv. Markéty
v Břevnově, in: tamtéž 22, 1974, s. 146–152; V. Naňková, Na okraj dvou
článků o barokní architektuře v Čechách, in: tamtéž 24, 1976, s. 119–146,
zvl. s. 136; M. Vilímková, Marginalia k architektonické tvorbě 1. poloviny
18. století. Kryštof D., Jan Blažej Santini, Kilián Ignác D., in: tamtéž 26,
1978, s. 414–436; V. Naňková, Barokní architektura v západních Čechách,
in: tamtéž 28, 1980, s. 22–55, zvl. s. 47–48, pozn. 19; J. Kroupa, Klášterní
chrám v Břevnově a česká architektura kolem r. 1709, in: tamtéž 30, 1982,
s. 280–283; M. Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů, 1986, passim; M. Vilímková
– P. Preiss, Ve znamení břevna a růže, 1989, passim; J. Royt, Poutní
kaple na Skalce – dílo Kryštofa D., in: Umění 37, 1989, s. 498–505; R. Švácha,
Kryštof D. a český dějepis umění, in: tamtéž, s. 506–519; H. Thies,
Einheiten des Entwerfens bei Christoph D., in: Abhandlungen der Braunschweigischen
Wissenschaftlichen Gesellschaft 41, 1989, s. 183–210; M. Vilímková
– J. Brucker, D., Eine bayerische Baumeisterfamilie in der Barockzeit,
Rosenheim 1989; Die D., Barocke Baukunst in Bayern und Böhmen,
katalog výstavy Rosenheim 8. März–26. Mai 1991, s. 137–142; E. Hubala,
Buchbesprechungen (M. Vilímková – J. Brucker, c. d.), in: Zeitschrift für
Kunstgeschichte 54, 1991, s. 584–596; P. Vlček, Stavitel Kryštof D., in: Historická
architektura. Věda – výzkum – praxe. Sborník k poctě Milana Pavlíka,
1995, s. 201–211; W. H. Roidl, Die kurvierten Sakralräume des Christoph
D., München 1995; Zápisná kniha pražských stavitelů, 1639–1903, 1996
(ed. I. Ebelová, Fontes Historiae Artium 4), s. 18, 21; P. Vlček – E. Havlová,
Praha 1610–1700, 1998, s. 241–242; M. Horyna – J. Kučera, Dientzenhoferové,
1998, s. 47–74; P. Vlček, Dvě knihy o architektuře (recenze), in: Umění
47, 1999, s. 244–247; Saur 27, 2000, s. 252–253; Architekti, s. 133–135.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/36663 Bibliografie dějin Českých zemí]

Pavel Vlček

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:74- Architekt]]

[[Kategorie:1655]]
[[Kategorie:Flintsbach]]
[[Kategorie:1722]]
[[Kategorie:Praha]]