Verze z 1. 12. 2019, 16:46, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DIENTZENHOFER Kryštof 7.7.1655-20.6.1722

Z Personal
Kryštof DIENTZENHOFER
Narození 7.7.1655
Místo narození Guggenhof (č. o. Flintsbach u Rosenheimu, Německo)
Úmrtí 20.6.1722
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 204-205

DIENTZENHOFER, Kryštof (též Christoph), * 7. 7. 1655 Guggenhof (č. o. Flintsbach u Rosenheimu, Německo), † 20. 6. 1722 Praha, stavitel

Pocházel z rodiny Georga D. († 1673), byl bratrem stavitelů Georga (* 1643), Wolfganga (* 1648), Leonharda (* 1660) a Johanna (* 1663). V Praze se poprvé objevil 1678 na svatbě své sestry Anny v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Znovu ho matriky zachytily 1681 jako svědka při křtu a 1683 na druhé svatbě ovdovělé sestry. Sňatkem s vdovou po Johannu Georgu Aichbauerovi 1685 získal D. dům v Praze na Malé Straně (dnes čp. 465/III). Vyženěný majetek mu usnadnil získat měšťanské právo (požádal o něj 1686) a oprávnění provozovat živnost, které obdržel 1687. V následujících letech křtil řadu svých dětí, z nichž se však jediný, Kilián Ignác (1689–1751), věnoval stavitelskému řemeslu jako otec. Patrně již od začátku samostatného působení v Praze získával řadu zakázek. 1704 koupil dům čp. 456/III na Újezdě za 1100 zl. rýnských, 1714 další, čp. 13/III v Tomášské ul. na Malé Straně, oba přestavěl a zhodnotil. Přátelil se s Thomasem Haffeneckerem a snad s Antoniem Luragem. Zachoval se D. testament ze 7. 1. 1722, podle něhož měl být pohřben v kostele sv. Maří Magdalény na Malé Straně v Praze, na jehož výstavbě se podílel a který ležel v blízkosti jeho malostranského domu.

Podobně jako celá řada dalších architektů začínal jako polír. Sloužil u Abrahama Leuthnera, s nímž pracoval 1685 na sasko-lauenburské stavbě v Ostrově nad Ohří a ve stejné době pod vedením staršího bratra zednického mistra Georga D. také v hornofranckém městě Waldsassen. Tam po jeho smrti (1689) převzal nakrátko vedení stavby. Jako samostatný stavitel se poprvé uvedl 1689, kdy se obrátil dopisem na tepelského opata s prosbou, aby mu svěřil úpravu premonstrátského kláštera. Provedl práce v objektu a údajně pracoval i na špitální kapli Nejsvětější Trojice (1692–99). Je velmi pravděpodobné, že tepelským premonstrátům stavěl ještě kostel sv. Jana Křtitele v Úterý (po 1695, kdy byl položen základní kámen). V D. nepřítomnosti vedl tepelské stavby polír Johann Wolfgang Braunbock, který měl dozor i při stavbě (1690–1701) kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chlumu Svaté Máří u Chebu pro pražské křižovníky s červenou hvězdou, a proto bylo její architektonické řešení D. mylně připsáno. Pro křižovníky 1692 opravil D. vyhořelý dvůr v Tursku u Kralup nad Vltavou. 1692–93 údajně navrhl a postavil kapli sv. Maří Magdalény na Skalce u Mníšku pod Brdy. 1695 provedl přestavbu kostela sv. Jiří v Hloubětíně (Praha), koncem století dokončil po Franceskovi Carattim budovu kostela sv. Maří Magdalény na Malé Straně v Praze (výrazně upraven) a přestavěl dům U Zlaté lilie (čp. 458/I) na Starém Městě pražském (přestavba se nezachovala). Po 1693 (datum jmenování Abrahama Leuthnera fortifikačním stavitelem) pracoval na opevnění v Chebu, posléze i na novoměstském v Praze. 1699 se asi podílel jako stavitel na budování Šternberského paláce (čp. 57/IV) na Hradčanech. Šternberkům navrhl přestavbu kostela ve Vysokém Veselí na Novobydžovsku, ta se však neuskutečnila. D. provedl i drobnější zakázky na pražských domech, před 1702 pracoval na Kaisersteinském paláci (čp. 37/III) na Malostranském náměstí, kde se za autora architektonické koncepce považuje Giovanni Battista Alliprandi. Neznámý byl podíl D. prací na šternberském zámku v pražské Troji i na stavbě karmelitánského kláštera na Malé Straně. 1702 byl doložen při dostavbě (dnes zaniklého) domu v Hellichově ulici, mezi 1704–08 se účastnil náročné opravy chrámu sv. Víta. Po 1705 spolu s Janem Jiřím Aichbauerem stavěl trinitářský kostel na Novém Městě pražském podle projektu Oktaviána Broggia. Od 1709 se podílel na výstavbě (po Pavlu Ignáci Bayerovi) klášterního komplexu v Břevnově, kde byl přijat jako stavitel s ročním platem 100 zl. Díky tomu se mu připisuje architektura břevnovského kostela sv. Markéty, která probíhala od 1711, další základní kámen byl ale položen při dostavbě presbyteria v srpnu 1714. Souběžně s břevnovským dílem řídil D. patrně 1709–11 také stavbu tzv. Nového stavení v Broumově, asi ještě podle projektu P. I. Bayera. Na Broumovsku se zřejmě podílel na budování tamních venkovských kostelů (Vernéřovice, 1719–21 a Ruprechtice, před 1720). Pro benediktiny bezpečně pracoval při obnově kostela ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna (1710), v Kladrubech u Stříbra v konkurenci se Santinim neuspěl (1710).

Vedle prací pro benediktiny se D. podílel i na drobnějších realizacích v Praze. Před 1710 se účastnil stavby domu čp. 66/III v Míšeňské ulici, postupně rozšiřoval Loretu na Hradčanech (1711–12 a 1716–17 stavěl protilehlé kaple, spolupracoval zřejmě i na rozšíření kaple Narození Páně, později přestavěné na kostel). 1713 se objevil jako stavitel dominikánek v klášteře sv. Anny na Starém Městě pražském. 1713–17 pracoval pro Vrtby, provedl obnovu jejich malostranského paláce a přilehlé zahrady (dnes čp. 373/III). Projektantem byl patrně František Maxmilián Kaňka. Zhruba ve stejné době získal D. také zakázku od svých sousedů, maltézských rytířů, pro které dělal drobnější práce 1714, následujícího roku jim opravoval stáje a kolny. 1721 podepsal smlouvu na výstavbu průčelí, či lépe průčelního křídla, kterou však již nedokončil (ve stavbě pokračoval syn Kilián Ignác). 1719 byl doložen jako stavitel u hradčanských voršilek, kde spolupracoval s architektem Jeronýmem Costou, takže vzájemný podíl nelze odlišit. Poslední prokazatelná drobná díla se týkala pražského opevnění, jehož budování se pravděpodobně opět účastnil po 1716, kdy byl jmenován fortifikačním stavitelem. 1719–21 v rámci svých povinností budoval Píseckou bránu na Hradčanech, kterou navrhl vojenský inženýr J. Vogl.

Bez archivních dokladů byla D. připsána velmi významná skupina staveb radikálního českého baroka, což vzhledem k profilu tohoto (i když jinak výborného) stavitele nevyznívá příliš korektně. Patří sem stavba zámecké kaple ve Smiřicích (po 1697–99), dokončená 1709–11, hypoteticky mu byla přiřčena výstavba klášterního kostela pavlánů sv. Josefa v Obořišti, jehož budování povolila konsistoř 1702. I další stavba – kostel sv. Mikuláše na Malé Straně u jezuitského profesního domu byla D. přisouzena na základě tradice. Byl upravován od 1702, D. se při stavbě objevil 1704, ale pouze jako nezávislý stavitel posuzující stav zvonice. Další stavbou, připisovanou D. bez důkazů, je kostel sv. Kláry v Chebu, stavěný pro klášter klarisek (po 1708). S velkou pravděpodobností lze tvrdit, že D. nebyl tvůrcem českého radikálního baroka, vycházejícího z tvorby Guarina Guariniho, a to také proto, že tuto technicky náročnou architekturu nebyl schopen pochopit, natož přijmout. To ostatně bez přímého studia jeho staveb nebylo ani možné.

L: F. M. Pelzl, Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrter und Künstler, 1775, s. 177; Dlabač, s. 323; H. Schmerber, Beiträge zur Geschichte der D., 1900, s. 25–26; A. Podlaha, Oprava chrámu Svatovítského na poč. XVIII. století, in: PA 19, 1902, s. 551–553; W. Schulz, Ein Kirchenbauüberschlag von Christof D., in: Jahrbuch der k. k. Zentral-Komission… 2, 1904, s. 228–230; J. Herain, Dientzenhoferovský dům na Malé Straně v Praze, in: ČSPSČ 22, 1914, s. 151–156; K. B. Mádl, Dienzenhoferovský motiv, in: PA 32, 1920, s. 201–203; O. Stefan, Šternberská kaple ve Smiřicích, in: Sborník k 70tinám K. B. Mádla, 1929, s. 128n.; B. F. Menzel, Christoph und K. I. D. im Dienste der Äbte von Břevnow-Braunau, in: Jahrbuch des deutschen Riesengebirgsvereines 23, 1934, s. 8n.; O. Kletzl, Christoph und K. I. D. als Schantz- und Wasserbaumeister, in: Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte 3, 1939, s. 30–37; H. G. Franz, Die Kirchenbauten des Christoph D., Brünn – München – Wien 1942; Toman 1, s. 158; V. Richter, Zámecká kaple ve Smiřicích, in: SBFFBU IV C 2, 1955, s. 91–107; H. G. Franz, Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen, Leipzig 1962, s. 47–55, 61–76; E. Řehová, De l’origine des constructions du groupe radical baroque de Bohême; Santini Aichel contre Christopher D., in: SPFFBU XIX–XX F 4, 1970–71, s. 14–15, 207–233; V. Naňková, Ke stavbě zámecké kaple ve Smiřicích, in: Umění 20, 1972, s. 470; V. Kotrba, Neue Beiträge zur Geschichte der D., in: tamtéž 21, 1973, s. 161–190; M. Vilímková, Nové archivní doklady ke stavbě kláštera a kostela sv. Markéty v Břevnově, in: tamtéž 22, 1974, s. 146–152; V. Naňková, Na okraj dvou článků o barokní architektuře v Čechách, in: tamtéž 24, 1976, s. 119–146, zvl. s. 136; M. Vilímková, Marginalia k architektonické tvorbě 1. poloviny 18. století. Kryštof D., Jan Blažej Santini, Kilián Ignác D., in: tamtéž 26, 1978, s. 414–436; V. Naňková, Barokní architektura v západních Čechách, in: tamtéž 28, 1980, s. 22–55, zvl. s. 47–48, pozn. 19; J. Kroupa, Klášterní chrám v Břevnově a česká architektura kolem r. 1709, in: tamtéž 30, 1982, s. 280–283; M. Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů, 1986, passim; M. Vilímková – P. Preiss, Ve znamení břevna a růže, 1989, passim; J. Royt, Poutní kaple na Skalce – dílo Kryštofa D., in: Umění 37, 1989, s. 498–505; R. Švácha, Kryštof D. a český dějepis umění, in: tamtéž, s. 506–519; H. Thies, Einheiten des Entwerfens bei Christoph D., in: Abhandlungen der Braunschweigischen Wissenschaftlichen Gesellschaft 41, 1989, s. 183–210; M. Vilímková – J. Brucker, D., Eine bayerische Baumeisterfamilie in der Barockzeit, Rosenheim 1989; Die D., Barocke Baukunst in Bayern und Böhmen, katalog výstavy Rosenheim 8. März–26. Mai 1991, s. 137–142; E. Hubala, Buchbesprechungen (M. Vilímková – J. Brucker, c. d.), in: Zeitschrift für Kunstgeschichte 54, 1991, s. 584–596; P. Vlček, Stavitel Kryštof D., in: Historická architektura. Věda – výzkum – praxe. Sborník k poctě Milana Pavlíka, 1995, s. 201–211; W. H. Roidl, Die kurvierten Sakralräume des Christoph D., München 1995; Zápisná kniha pražských stavitelů, 1639–1903, 1996 (ed. I. Ebelová, Fontes Historiae Artium 4), s. 18, 21; P. Vlček – E. Havlová, Praha 1610–1700, 1998, s. 241–242; M. Horyna – J. Kučera, Dientzenhoferové, 1998, s. 47–74; P. Vlček, Dvě knihy o architektuře (recenze), in: Umění 47, 1999, s. 244–247; Saur 27, 2000, s. 252–253; Architekti, s. 133–135.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Vlček