Biografický slovník
DIETRICHŠTEJNA František z 22.8.1570-19.9.1636
| František z DIETRICHŠTEJNA | |
 | |
| Narození | 22.8.1570 |
|---|---|
| Místo narození | Madrid (Španělsko) |
| Úmrtí | 19.9.1636 |
| Místo úmrtí | Brno |
| Povolání | 49- Náboženský nebo církevní činitel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 212-214 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45459 |
z DIETRICHŠTEJNA, František, * 22. 8. 1570 Madrid (Španělsko), † 19. 9. 1636 Brno, římskokatolický kněz, kardinál, biskup, moravský gubernátor
Byl synem Adama z D. (1527– 1590), nejvyššího hofmistra Rudolfa II., vychovatele arciknížat Rudolfa (budoucího císaře Rudolfa II.) a Arnošta na madridském dvoře, a vévodkyně Markéty z Cardony spřízněné s aragonskými králi. Od 1575 vyrůstal v Mikulově, který jeho otec obdržel za věrné služby Habsburkům. Po 1582, kdy byl určen pro kněžskou dráhu, ho formovaly studijní pobyty v jezuitských kolejích v Praze a v Římě. V římském kolegiu Germaniku (Collegio Germanico) navázal kontakty s někdejším přítelem svého otce kardinálem Hippolitem Aldobrandinim, pozdějším papežem Klementem VIII.
D. kariéra začala od chvíle, kdy byl jmenován kardinálem (březen 1599) a za přispění matky pozdějšího císaře Ferdinanda II. Marie Štýrské zvolen proti vůli olomouckých kanovníků tamním biskupem (květen 1599). Na Moravě stál v čele katolické španělsko-italské strany. Uskutečňoval energicky svůj hlavní úkol, zakotvený tridentským církevním koncilem ve druhé polovině 16. století: převáděl protestantskou většinu obyvatel země na katolickou víru. Bojoval úspěšně za prosazení privilegií biskupství i nových regulí pro správu biskupských statků a soudních exempcí manských statků a manské šlechty v rámci zemského práva na Moravě. Tak si uhájil titul knížete (udělený jeho předchůdci biskupu Stanislavu Pavlovskému císařem Rudolfem II.) vůči moravské stavovské šlechtické obci, právo pečetit za své many landfrídy (smlouvy o zemském míru), právo razit vlastní minci nebo právo svolávat many olomouckého biskupství pod vlastní praporec do boje.
Jako odchovanec španělsko-románského prostředí vystupoval nesmlouvavě proti nekatolíkům na Moravě (proslulý byl zejména spor o farní kostel v Opavě, obsazený protestanty, jež řešilo definitivně 1607 ve prospěch katolíků až císařské vojsko). Přitom však příznivcem tvrdých rekatolizačních metod nebyl, a to ani v době po Bílé hoře, kdy byl jmenován císařem Ferdinandem II. gubernátorem (místodržícím) Moravy (leden 1621). Ovlivnil ho totiž za doby studií v Římě příklad apoštola římské chudiny sv. Filipa z Neri, jenž mu předpověděl, že se stane kardinálem. To je patrné i v D. listech, ve kterých při vyřizování sporů poddaných s jejich pány na manských statcích olomouckého biskupství před kroměřížským manským soudem kladl důraz na spravedlnost a milosrdenství vůči poddaným. Prováděl osobně vizitaci far a klášterů na Moravě, kázal a vodil procesí bos jako kajícník v Olomouci a v Brně. V prvních letech svého episkopátu přivedl na Moravu řeholní řády kapucínů a františkánů. Podporoval je, stejně jako jezuity, též rozsáhlou stavební činností, zakládáním kapitul a seminářů: založil např. františkánský kostel v Kroměříži, kapucínské kláštery v Brně (obojí 1606), Mikulově (1611) a ve Vyškově (1617), františkánský ženský klášter v Brně (1615). Velikou pozornost věnoval správě biskupských statků. Dohlížel osobně na hospodaření svých úředníků i úřadování manského soudu v Kroměříži. Na zámku v Kroměříži, kam soustředil správu celého biskupství, pobýval častěji než v královském městě Olomouci.
V době sporů mezi císařem Rudolfem II. a Matyášem vyjednával mezi oběma bratry (1608–09). Částečně jeho dílem byla i tzv. libeňská smlouva (1608), podle níž bylo pojištěno nástupnictví na českém trůně Matyášovi. Sblížil se též s Karlem st. ze Žerotína, vůdcem protestantské opozice na Moravě a moravským zemským hejtmanem v období 1608–15. Podporoval ho i ve sporech moravských stavů o Opavsko, které bylo 1613 uděleno císařem knížeti Karlu z Liechtenštejna. Na generálním sněmu zemí České koruny 1615, kde moravští stavové požadovali zřízení samostatné moravské kanceláře nespadající pod kompetence České dvorské kanceláře v Praze, se postavil za společnou českou kancelář pro všechny země koruny se sídlem ve Vídni, což nahrávalo centralistickým tendencím panovnického dvora. Společně s Karlem st. ze Žerotína měl zásadní vliv na to, že se Morava přidala k povstalým českým stavům až o rok později, čili 1619. To již byl tzv. direktorem zemských peněz a polním generálem nad veškerým válečným lidem na Moravě. Po připojení Moravy k českému stavovskému povstání počátkem května 1619 (poté, co Jindřich Matyáš z Th urnu s českým vojskem opanoval Brno), se stal málem obětí defenestrace z oken svého paláce na nynějším Zelném trhu. Musel vysvětlovat vzbouřeným moravským stavům též útěk Albrechta z Valdštejna se stavovskou pokladnou do Vídně v době stavovského převratu v Brně. Stavové se domnívali, že tento skutek, jenž nastartoval Valdštejnovu závratnou kariéru v císařských službách, D. dohodl předem. Po vítězství císařských zbraní na Bílé hoře (1620) ho císař jmenoval gubernátorem (místodržícím) na Moravě a předsedou komise pro potrestání moravských rebelů. Již v prosinci 1620 však vedl společně se Žerotínem k císaři poselstvo a prosil o odpuštění pro povstalce. Na druhé straně ztrestal nekompromisně vlastní manskou šlechtu, jejíž plné dvě třetiny se zúčastnily rebelie. Zisky z konfiskací vylepšily jeho finanční situaci, spojenou též s velikou stavební činností před Bílou horou (přestavba mikulovského zámku i biskupského paláce – nynějšího Moravského zemského muzea – v Brně). Před 1620 dokonce uvažoval o pronájmu biskupských statků za pevně stanovenou sumu a o zrušení robot na biskupských statcích. Kvůli majetkoprávním transakcím v souvislosti s pobělohorskými konfiskacemi padl na D. veliký stín, neboť v tomto ohledu ho předstihli jen Albrecht z Valdštejna a Karel z Liechtenštejna. D. se angažoval s velkým nasazením v pobělohorské rekatolizaci Moravy. Byl členem tajné rady císaře Ferdinanda II. a jeho důvěrným rádcem (císař ho s celou rodinou v Mikulově často navštěvoval). Z Mikulova, svého rodového sídla, učinil po dobu svého života hlavní město Moravy. Přesídlil tam s celým dvorem již 1612 z Kroměříže a odtud řídil prostřednictvím patentů a dekretů císaře správu Moravy. Podílel se též velkou měrou na kodifikaci nové ústavy země, a to jak na Obnoveném zřízení zemském pro Čechy (1627), tak i pro Moravu (1628). Vyčerpávaly ho spory s Albrechtem z Valdštejna, kterého chtěl císař odměnit po jeho vítězném tažení proti Dánům udělením Mikulova (1627), protestoval marně proti vysávání Moravy vojenskými oddíly obou válčících stran, nesl těžce vzpoury vlastních poddaných na velkostatcích Hranice a Lipník. Intrikoval proti Valdštejnovi jako čelný představitel španělsko-italské frakce na císařském dvoře, zejména v době předcházející jeho vraždě v Chebu (1634). Postupně přestal být příznivcem jezuitů a mimo podpory kapucínů, františkánů a dominikánů přivedl na Moravu nový řeholní řád, piaristy z Itálie. Dal pro ně budovat v Mikulově (1631), Strážnici (1633) a Lipníku (1634) gymnázia (akademie), jež narušovala jezuitský monopol ve školství.
D. se projevoval i jako velký mecenáš umění a vzdělávání. V Mikulově založil seminář a chlapecký chór při loretánské kapli, piaristickém gymnáziu i kolegiátní kapitule a kostele sv. Václava. Do města umístil tiskárnu a mincovnu, propagoval intenzivně kult Panny Marie, jenž přitahoval desetitisíce návštěvníků. Dal pořídit překlad bible do češtiny a měl v úmyslu vydat ve své tiskárně papežem zakázaná díla Galilea Galilei. Katastrofální nedostatek kněží (zejména na farách) řešil povoláním Poláků. 1634 se stal protektorem Germanie. Tento úřad (do této doby byl pouze protektorem císařských dědičných zemí) mu umožňoval vyřizovat všechny církevní záležitosti na celém území říše před římskou kurií. Ve svém brněnském paláci zemřel poté, co se dozvěděl, že mu byl tento prestižní úřad odňat. Byl pohřben v katedrálním kostele sv. Václava v Olomouci.
D: výběr: B. Dudík, Bericht über die Diöcese Olmütz durch den Kardinal Franz von Dietrichstein im Jahre 1634, in: Archiv für österreichische Geschichte 42, 1870, s. 213–231; F. Snopek, Některé relace biskupa Stanislava Pavlovského a kardinála D. o diecézi olomoucké, in: ČMM 32, 1908, s. 234–259, 389–409; F. Hrubý (ed.), Moravská korespondence a akta z let 1620–1636, 1–2, 1934 a 1937; P. G. Sánthy (ed.), Epistulae ad S. Josephum Calasanctium ex Europa centrali 1625–1648, Roma 1969 (listy týkající se piaristů povolaných D. na Moravu); J. Polišenský (ed.) a kol., Documenta bohemica bellum tricennale illustrantia, Tomus I–VI, 1971–78 (některé D. listy týkající se vojensko-diplomatických událostí z období třicetileté války).
L: P. Balcárek, Kardinál F. D. 1570–1636. Gubernátor Moravy, 2007 (s úplným soupisem díla, korespondence, literatury a pramenů); výběr: F. X. Richter, Augustini Olomucensis episcoporum Olomucensium Series, 1831, s. 220n.; OSN 7, s. 504–508; F. V. Peřinka, Dějiny města Kroměříže l, 1913, passim; BOS 3, s. 507–508; J. Matzke, Die Olmützer Fürstbischöfe, 1974, s. 24n.; R. Zuber, Zpovědní zrcadlo kardinála D., in: VVM 4, 1949, s. 41–51; E. Gatz, Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1448–1648, 1995. J. Válka, Dějiny Moravy II. Morava reformace, renesance a baroka 1995, s. 98–107; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 61–65 (s chybami); Jakubcová, s. 142–145; J. Sehnal – J. Vysloužil, Dějiny hudby na Moravě, 2001, s. 44–46; T. Knoz, Pobělohorské konfiskace, 2006, passim; J. Řezníček – J. Obršlík – V. Voldán, Rodinný archiv Ditrichštejnů G 140 (1097) 1222–1944. Inventáře a katalogy fondů Státního oblastního archivu v Brně, č. 27, sv. 1, 1979; Kardinál F. z D. a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium z 11.–12. října 2006, 2007.
P: výběr: MZA v Brně, fond G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů, odd. Morava, zejména odd. Správa Moravy kardinálem D., inv. č. 382–582, kart. 127–182, odd. Korespondence kardinála D., inv. č. 1905–10, kart. 427 až 446, životopisy kardinála D. od M. A. Voigta, inv. č. 899, kart. 293, a J. K. Nussa, inv. č. 1174, kart. 318.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Pavel Balcárek
Znak Františka z Dietrichštejna na domě ve Wurmově ulici v Olomouci
