Verze z 22. 7. 2018, 13:24, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DISMAN Miloslav 27.4.1904-29.4.1981

Z Personal
Miloslav DISMAN
Narození 27.4.1904
Místo narození Bělá pod Bezdězem
Úmrtí 29.4.1981
Místo úmrtí Praha
Povolání

86- Televizní pracovník nebo reportér 78- Hudební interpret 63- Spisovatel

82- Dramaturg, režisér nebo choreograf

DISMAN, Miloslav, * 27. 4. 1904 Bělá pod Bezdězem, † 29. 4. 1981 Praha, rozhlasový režisér, pedagog, zakladatel rozhlasového recitačního dětského souboru

Vystudoval vyšší reálku v Jičíně a na Žižkově (Praha; 1918 až 1920). Od 1922 působil jako učitel na obecných školách v Novém Boru, Mšenu (Jablonec nad Nisou), Bezdězu, Náhlově pod Ještědem a Dolní Poustevně. 1924–26 vykonával vojenskou prezenční službu. Složil odborné pedagogické zkoušky (1927) a 1930–32 absolvoval Školu vysokých pedagogických studií v Praze. V té době byl již odborným učitelem na Masarykově pokusné reformní škole v Praze-Nuslích (1930–35) a externě spolupracoval s pražským Radiojournalem. Podílel se na přípravě přednášek a scének ve školském a vzdělávacím odboru. 1935 se stal kmenovým pracovníkem Československého rozhlasu. Vedle přednášek pro školské vysílání a práce s dětským rozhlasovým souborem převzal i funkci reportéra, mj. z pohřbu T. G. Masaryka (1937), X. všesokolského sletu (1938) nebo z pietního přenesení ostatků K. H. Máchy na Vyšehradský hřbitov (1939). V době ohrožení republiky 1938 připravoval tzv. Okénka, publicistické pořady, které měly posilovat národní vědomí a odhodlání bránit Československo. Za nacistické okupace navázal spojení s Národním revolučním výborem inteligence, odbojovou skupinou, jejímiž vůdčími osobnostmi byli mj. V. Vančura nebo L. Linhart. Patřil k organizátorům a reportérům povstaleckého rozhlasu v květnových dnech 1945. Po osvobození se stal prvním předsedou revoluční závodní rady Československého rozhlasu, v němž působil i v dalších letech jako reportér. D. patetický přednes přibližoval posluchačům atmosféru XI. všesokolského sletu (1948), rozhlasového studia MEVRO na pražském Výstavišti (1948) i celostátních spartakiád (1955, 1960, 1965). Pracoval však jako režisér (od 1952 vedoucí režisér) programů pro děti a mládež, a to až do odchodu do penze (1971). Uplatňoval se i v divadle a přednášel na loutkářské fakultě DAMU. Především však připravoval program a režíroval recitační sbor mládeže, který se postupně proměnil ve stálý rozhlasový dětský soubor a později dostal do názvu D. jméno (Dismanův recitační a divadelní soubor – DRDS). Před mikrofonem poprvé vystoupil 1931 ve stylizované reportáži Podblanické děti návštěvou v Praze. K nejslavnějším programům patřily sborové recitace Máchova Máje (1936) a Bezručovy básně Ostrava (1937). V poválečných letech se DRDS stal školou předních hlasatelů (J. Šusterová, B. Švarc), rozhlasových režisérů (J. Horčička, E. Sadková) a redaktorů (J. Jírů, K. Kyncl). D. výchovou prošli i herci (A. Vránová, J. Vala, J. Vinklář, J. Hlaváčová, V. Postránecký), kteří soubor označovali za skvělou školu uměleckého přednesu a českého jazyka. Vystupoval v něm i básník a dramatik P. Kohout. Od 1951 působí DRDS jako stálá součást Československého (Českého) rozhlasu. Účinkoval v desítkách inscenací a D. pro něj režijně připravil např. Zahradu od J. Trnky (1960), hru Achilleus nebo básnickou pohádku V. Nezvala Anička skřítek a Slaměný Hubert (1964).

Vedle rozhlasu a pedagogického působení se D. věnoval dětskému divadlu. Spolu s M. Mellanovou a V. Vaňátkem organizovali akci Pražské divadlo dětem a iniciovali vznik mnoha dětských ochotnických scén. Za německé okupace přenesl D. některé inscenace na jeviště Intimního divadla (např. Broučci podle J. Karafiáta). Později externě vyučoval na pražské AMU (1959–70), působil v Mezinárodní organizaci loutkového divadla (UNIMA) a vedl československou sekci Mezinárodní organizace divadel pro děti (ASSITEJ).

D: Československý rozhlas v boji, 1945; Paprsek, 1950; Sborové recitace, 1949, 1952; Výchova dětí a mládeže pro spolupráci před mikrofonem, 1952; Pracovníci čs. rozhlasu ve službách květnové revoluce, in: Kapitoly z dějin Československého rozhlasu, 1967–1968; Dětský projev a dramatický přednes, 1968; Receptář dramatické výchovy; divadelní hra: Tři medvíďata, 1951; vzpomínková kniha: Hovoří Praha, 1975; soupis in: LČL 1, s. 548.

L: A. Dolenský (ed.), Kulturní adresář ČSR, 1934, s. 71; KSN 3, s. 361; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 149; MČE 2, s. 130 a 6, s. 914; PSN 1, s. 562; LČL 1, s. 547–548 (kde další literatura); ČBS, s. 109; R. Běhal, Kdo je kdo v sedmdesátileté historii českého rozhlasu, 1996, s. 59n.; Tomeš 1, s. 235–236; Knapík, s. 70; E. Ješutová a kol., Od mikrofonu k posluchačům, 2003, passim; Ottova encyklopedie ČR 2, 2006, s. 106; E. Ješutová a kol., 99 uměleckých osobností rozhlasu, 2008, s. 27–28.

P: Knihovna Divadelního ústavu Praha (též rkp.).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloslav Martínek