DITTLER Karel 27.9.1910-14.12.1984: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 12. 2019, 19:29

Karel DITTLER
Narození	27.9.1910
Místo narození	Kyjov
Úmrtí	14.12.1984
Místo úmrtí	Frýdek-Místek
Povolání	81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace	Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 226
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=78508

DITTLER, Karel, * 27. 9. 1910 Kyjov, † 14. 12. 1984 Frýdek-Místek, herec, režisér, dramatik, překladatel, pedagog

Od dětství se zajímal o divadlo i literaturu. Po maturitě na gymnáziu v Kyjově (1929) absolvoval češtinu a němčinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Hrál v Novém avantgardním divadle, překládal, recitoval a učil se rusky. Od 1934 vyučoval na několika gymnáziích: v Brně (1934–36), Jihlavě a v Jablunkově (1936), Kyjově (1937–38), Frýdku (1938), Místku (1939–41), Ostravě (1942–45) a znovu v Místku (1945–48). Spolupracoval s místeckým Družstvem divadelních ochotníků a režíroval mj. Zeyerovu Starou historii. 1941 bylo na místeckém gymnáziu rozšířeno několik letáků a fingovaných dopisů podepsaných studentským komitétem, jež vyzývaly k odporu proti německým okupantům. Následovaly prohlídky, uzavření školy, zatčení několika profesorů, mezi nimi D. Několik měsíců strávil ve vězení v Kounicových kolejích v Brně. Po konci války pracoval 1945 jako tlumočník jednoho z velitelů Rudé armády.

V říjnu 1945 převzal režii a vedení nově založeného Divadla mladých v Ostravě (později Divadlo Petra Bezruče). Zahájilo činnost v prosinci 1945 hrou J. Pokorného Jak se Honza učil bát. Kromě režie ztvárnil několik rolí, např. rektora ve Filosofské historii, mlynáře v Lucerně, Makarenka ve hře Začínáme žít a Matěje Kopeckého ve Velkém komediantovi. Překládal z ruštiny a dramatizoval literaturu pro mládež. Většina překladů a dramatizací byla použita pro potřeby divadla a nevyšla knižně. Po 1948 inscenoval také pionýrské a komsomolské inscenace a angažované hry. Od počátku činnosti v ostravském divadle uváděl pásma recitace, scénické poezie a malých forem: mj. 1946 režíroval pásmo Demokratickému Španělsku či Říjnová revoluce a Písně otroka (obojí 1947). V září 1948 opustil dráhu učitele a přijal funkci ředitele divadla. Pedagogické zkušenosti využíval ve vedení a organizaci seminářů pro recitátory a ochotníky. 1955–56 napsal společně s B. Růžičkou, paleontologem a pozdějším rektorem Vysoké školy báňské v Ostravě, dvě populárně-naučné knihy o zkamenělinách určené školní mládeži. 1959 přijal do divadla absolventský ročník pražské DAMU: Jana Kačera, který záhy začal i režírovat, herce Petra Čepka, Ninu Divíškovou, Františka Husáka, Ladislava Mrkvičku, krátce Jiřího Kodeta a Jiřího Hrzána.

Ředitelem ostravského studia Československé televize byl jmenován 1961. Protestoval proti sovětské okupaci ČSSR, po stranických prověrkách 1969 byl odvolán a 1971 penzionován. Vrátil se k ochotnickému divadlu, režíroval představení ve Frenštátě pod Radhoštěm a v Kozlovicích v Beskydech, pořádal semináře. Přijal členství v několika uměleckých porotách, mj. v porotě pro Jiráskův Hronov, předsedal porotě národních přehlídek divadelní tvorby pro děti v Ostravě-Porubě i Krajskému poradnímu sboru pro divadlo. Byl členem redakční rady časopisu Amatérská scéna. U příležitosti desátého výročí založení Divadla Petra Bezruče získal vyznamenání za dlouholetou práci v divadle (1955), stříbrný odznak v Divadelní žatvě 1951–52 a zlatý 1954–55, literární cenu města Ostravy a cenu za hru Pohádka o Pecínkovi od ministerstva informací a osvěty (obojí 1952), byl i nositelem vyznamenání Za vynikající práci (1958). S manželkou Irenou, učitelkou, vychoval syna Karla a dceru Annu.

D: překlady: H. von Kleist, Dva dopisy, 1932; S. Michalkov, Zvláštní poslání, 1950, 2. vyd. 1953; nevydané překlady: M. Svetlov, Po mnoha letech, 1949; N. Ostrovskij, Pavel Korčagin, 1950; S. Michalkov, Pionýrský šátek, 1949; V. Katajev, Na obzoru vlajka bílá, 1949; I. Irošnikovová, Kdesi v Sibiři, 1951; N. Lubimovová, Jarní přeháňka, 1951; I. Karnauchovová – S. Brasevič, Sedm Simeonů, 1951; B. Gorbatov, Mládí otců, 1951; A. Pervencev, Komsomolská čest, 1953; týž, Tři jsme jeli na celinu, 1956; M. Šatrov, Čisté ruce, 1957; M. Twain – S. Bogačenkov, Příhody Hucka Finna, 1957; M. Šatrov, Pravé místo v životě, 1958; M. Lvovskij, Krystaly PS, 1959; hry: Pohádka o Pecínkovi, 1951; Hrdinové modré školy, 1951/52; Sůl nad zlato; Pohádky Boženy Němcové 2, 1954; Kl 27, 1958; Timur a jeho parta, 1961 (dramatizace a překlad, s A. Goldbergem); nevydané dramatizace: Nerozborná hráz, 1948; Kouzelná slova, 1949; Havíř Cvrček, 1950; Veselí muzikanti, 1950; Libuše a Přemysl, 1954; Zloděj z Bagdádu, 1958 (se S. Lichým); monografie a časopisecké příspěvky: Zkameněliny. Kronika života na zemi, 1955 (s B. Růžičkou); O čem nám vyprávějí zkameněliny, 1956 (s týmž); Po čtyřech letech, in: Bezručův kraj 1, 1945, č. 14, s. 2 (s V. Knapem); Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, in: Ochotnické divadlo 4, 1960, č. 4, s. 87; 14. festival severní Moravy ve Frenštátě pod Radhoštěm na sklonku loňského roku, in: Amatérská scéna 10, 1973, č. 2, s. 9–10.

L: Slezsko 3, s. 33–34; Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy 1, 2005, s. 190 (kde neúplné soupisy literatury); Deset let práce Městského divadla mladých, 1955, passim; E. Kolár, Divadlo Petra Bezruče. Bilance 10 let a premiéra D. hry Libuše a Přemysl, in: Divadlo 7, 1956, s. 218–228; J. Skulina, K jazykové charakteristice D. hry o Libuši a Přemyslovi, in: Červený květ 1, 1956, č. 2, s. 27; J. Břustek, Poznámky z konference divadel pro mládež, in: tamtéž, č. 3, s. 143; V. Solecký, Divadlo, které patří mladým, in: Nová svoboda 14, 1959, č. 196, s. 5; M. Etzler, K. D. mimo čas a prostor, in: Amatérská scéna 17, 1980, č. 9, s. 19; M. Rusinský, Na obzoru plachta bílá, in: Nová svoboda 14, 1959, č. 298, s. 5; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, s. 127; K. Lepíková, Letákové aféry na reálném gymnáziu v Místku (www.archives.cz/zao/frydek-mistek/home/publikace/assets/SokA_FM_sbornik_1.pdf); K. D.

Miroslava Kyselá