DIVIŠ Ivan 18.9.1924-7.4.1999: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku DIVIŠ Ivan 1924-7.4.1999 na DIVIŠ Ivan 18.9.1924-7.4.1999 bez založení přesměrování)
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Ivan DIVIŠ
 
| jméno = Ivan DIVIŠ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Divis Ivan portret.jpg
 
| datum narození = 18.9.1924
 
| datum narození = 18.9.1924
 
| místo narození = Praha
 
| místo narození = Praha
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 233-234
 
}}
 
}}
 
'''DIVIŠ, Ivan''', ''* 18. 9. 1924 Praha, † 7. 4. 1999 Praha, básník''
 
'''DIVIŠ, Ivan''', ''* 18. 9. 1924 Praha, † 7. 4. 1999 Praha, básník''
Řádka 124: Řádka 125:
  
 
'''P:''' Biografický archiv ÚČL Praha.
 
'''P:''' Biografický archiv ÚČL Praha.
 +
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/311457 Bibliografie dějin Českých zemí]
  
 
Martin Kučera
 
Martin Kučera
Řádka 134: Řádka 137:
 
[[Kategorie:1999]]
 
[[Kategorie:1999]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Divis Ivan hrob.jpg|Hrob Ivana Diviše na Břevnovském hřbitově v Praze
 +
</gallery>

Aktuální verze z 11. 12. 2019, 18:33

Ivan DIVIŠ
Narození 18.9.1924
Místo narození Praha
Úmrtí 7.4.1999
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 233-234
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45510

DIVIŠ, Ivan, * 18. 9. 1924 Praha, † 7. 4. 1999 Praha, básník

Narodil se v rodině úředníka Zemské banky v Praze Ivana D. Navštěvoval II. státní reálné gymnázium na Vinohradech. Za studentskou opoziční činnost byl v septimě (1941) zatčen gestapem a necelý rok vězněn v Petschkově paláci a na Pankráci, ale pro nedostatek důkazů propuštěn na svobodu. Dostudovat střední školu nemohl. 1942 nastoupil do knihkupectví u Václava Petra jako příručí, sortimentář, antikvář-bibliograf a 1944 obdržel výuční list. Na jaře 1945 se stal redaktorem pro cizojazyčnou literaturu nakladatelství Václava Petra, po osvobození složil tovaryšskou zkoušku a maturitu a při zaměstnání absolvoval 1949 filozofii a estetiku na Filozofické fakultě UK, mj. v semináři Jana Mukařovského. Krátce pracoval jako vedoucí knihkupectví ve filiálce Svoboda, n. p. v Liberci, 1949–51 v Praze jako propagační redaktor stranického nakladatelství Svoboda. 1951 se stal kritikem komunistického režimu a nadále směl pracovat jen v dělnických profesích. 1951 až 1953 byl českým a cizojazyčným korektorem Rudého práva. V říjnu 1953 odešel do výroby a odstěhoval se do Liberce, kde 1953–56 působil jako zaučený soustružník Libereckých automobilových závodů, vyučil se 1959 v n. p. PAL Kbely (Praha). 1960 byl těžce nemocen, pak žil jako spisovatel ve svobodném povolání. Po tiché rehabilitaci nastoupil 1961 jako vedoucí propagace, posléze redaktor edic poezie v nakladatelství Mladá fronta, 1963 se stal členem Svazu spisovatelů a členem literární sekce ústředního výboru Československého svazu mládeže. 1964 se dal pokřtít. Pohyboval se v pražské bohémě, přátelství uzavřel s grafikem Jaroslavem Šerých a malířem a grafikem Vladimírem Tesařem, dále s Vladimírem Vokolkem, Josefem Jedličkou. Básnicky ho ovlivnili Bohuslav Reynek, Vladimír Holan a Jakub Deml. 1969 vedl redakci Sešitů pro literaturu a diskusi, téhož roku odešel do emigrace, zprvu do Steinbachu am Wörthersee v Bavorsku. V Mnichově 1969–97 působil v centrále rozhlasu Svobodná Evropa jako knihovník. Prodělal devět záchvatů těžké deprese, které končily pobytem na klinikách. 1997 se vrátil do Prahy a byla mu udělena Medaile za zásluhy. S manželkou Ludmilou, roz. Kadlecovou, měl syna. Zemřel následkem pádu v bytě. Na hřbitově u sv. Markéty břevnovského kláštera v Praze mu v den jeho nedožitých 77. narozenin byl odhalen náhrobek od Jana Koblasy.

Složité životní osudy, komplikované a konfliktní vztahy k ženám i k lidem poznamenaly jeho tvorbu vnitřním napětím, disharmonií, osobnostní nevyrovnaností, zjitřenou subjektivitou a emocionalitou. Debutoval 1946 humoristickou skladbou Balada z regálu, kterou napsal společně s přáteli Kamilem Bednářem a pozdějším ilustrátorem Václavem Bláhou. O rok později vydal sbírku První hudba bratřím. Byl v ní patrný existenciální životní a umělecký názor (se Zdeňkem Urbánkem, Josefem Hiršalem, Jaroslavem Červinkou ad. patřil do Bednářovy skupiny kolem programového sborníku Ohnice), ovlivněný Bednářovým manifestem nahého člověka a nacházející vzor v Jiřím Ortenovi. V motivu bratrství se ozvala i iluze poválečné generace o perspektivách spravedlivějšího budoucího světa. Po třináctileté pauze uveřejnil sbírku Uzlové písmo (1960), která vnesla nové impulsy do soudobé poezie, částečně oživila někdejší civilismus Skupiny 42. Romantizující patos, s jakým provokativně traktoval všednodennost velkoměstských předměstí, existenciálně vypjatý přístup k lidskému soukromí, barokní verbalismus, sklon k epičnosti i pozvolné narůstání metafyzických prvků činily z jeho knih mimořádné literární události 60. let. Antiiluzivní milostná lyrika (Rozpleť si vlasy, 1961) i v rychlém sledu vydávané sbírky Deník molekuly (1962), Eliášův oheň, Morality (1963) a Chrlení krve (1964) přinesly básně, v nichž byla problematizována, ba rozbíjena harmoničnost vztahů, a to jak mezilidských, tak mezi člověkem a společností, člověkem a světem, a nezvykle, v souladu s vlnou absurdního dramatu nasvěcována všednost a banalita. D. usilovně hledal adekvátní výrazové a jazykové prostředky, metafory, jimiž své texty často téměř přetěžoval. Jednou z vrcholných prací se stala sbírka Umbriana (1965). V ní vzdal hold duchovním hodnotám minulosti. Knihy veršů V jazyku Dolor (1966), Sursum (1967) a velká skladba Thanathea (1968) byly nepřímo, jen náznakově blízké nové spiritualitě, v D. pojetí exaltované. Další přerušení D. tvůrčího vývoje přinesla emigrace. Vykořenění, ztrátu domova a jazyka vnímal jako rozsudek trestu smrti, což znamenalo, že v něm vyvstávaly obrazy zkázy, zmaru a deprimujícího utrpení. První sbírky vydané v zahraničí (Noé vypouští krkavce, 1975, Přece jen, 1977, Křížatky, 1978) shrnovaly básně či aspoň motivy, vzniklé na domácí půdě. Teprve tragicky vyostřená skladba Beránek na sněhu (1980) byla napsána v Mnichově. Následovaly sbírky Odchod z Čech (1981), Žalmy (1986) a Obrať koně (1987); první z nich byla sarkastická, hořká kniha plná hněvu, další dvě obsahovaly poezii bilanční s výrazným zřetelem k horizontu věčnosti, jež je přiblížily pozdní tvorbě Vladimíra Holana. Bolestnou subjektivní lyriku publikoval v knihách Papouščí město (1988) a Konec štěstí (1990). Závěrečná D. tvorba vykazovala hluboký prožitek skutečnosti zla a zmaru (Noc, nebudeš se báti, 1991, Moje oči musely vidět, 1991, Tresty, 1994), skladba Jedna loď popsala alegorii zániku. Ani návrat domů nepřinesl v jeho díle obrat. Verše starého muže (1998) obsahovaly testament i bytostné rozčarování, Češi pod Huascaránem (1998) deziluzi, která byla přítomna i v Posledních básních (2003). Prozaická deníková kniha Teorie spolehlivosti, publikovaná původně v Mnichově, vyšla 1994 znovu v Praze. D. náležel k nejsvébytnějším českým básníkům druhé poloviny 20. století.

D: bibliografie in: SČS 1, s. 134.

L: Slovník českých spisovatelů, 1964 (ed. R. Havel – J. Opelík), s. 76; SČS 1, s. 133–134; Tomeš 1, s. 237; J. Suk, Výročí měsíce. Démon řeči I. D., in: Nové knihy 7. 9. 1994; L. Verecký, Poezie sedí ráda doma, in: Magazín + TV DNES 11. 12. 1997, s. 24; nekrolog, in: MF DNES 9. 4. 1999, s. 15; jch, I. D., in: tamtéž 17. 4. 1999, s. 19; D. Hochová, Konec chleba, počátek kamení…, 2001, s. 79 (foto z 1998); L. Verecký, Stříbrné nitky básníka D. Dnes by mu bylo 80 let, in: MF DNES 18. 9. 2004, příl. Kavárna, s. E–I, E–II; O. Chaloupka, Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti, 2005, s. 150–152; V. Prokop, Přehled české literatury 20. století, 1998, s. 46.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera