DOBIÁŠ Václav 22.9.1909-22.5.1978: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Václav DOBIÁŠ
 
| jméno = Václav DOBIÁŠ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Dobias Vaclav portret.jpg
 
| datum narození = 22.9.1909
 
| datum narození = 22.9.1909
 
| místo narození = Radčice u Železného Brodu
 
| místo narození = Radčice u Železného Brodu

Aktuální verze z 19. 12. 2019, 18:11

Václav DOBIÁŠ
Narození 22.9.1909
Místo narození Radčice u Železného Brodu
Úmrtí 22.5.1978
Místo úmrtí Praha
Povolání 77- Hudební skladatel
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 255-256
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45561

DOBIÁŠ, Václav, * 22. 9. 1909 Radčice u Železného Brodu, † 22. 5. 1978 Praha, hudební skladatel, pedagog

Vyšel z rodinných hudebních tradic a ovlivnilo ho i prostředí rodného kraje. Od deseti let účinkoval v místní kapele, pro niž také napsal první skladby. Od dvanácti let se zdokonaloval ve hře na housle u Josefa Muziky. Komponoval i během studia na učitelském ústavu v Jičíně (1924–28), mj. Cigánské melodie na slova A. Heyduka (1926) a melodram Máj na báseň K. H. Máchy (1927). V tvorbě, zejména vokální, pokračoval za učitelského působení v podkarpatském Mukačevu (1928–29) a v době prezenční vojenské služby v Josefově (1929–30), kde řídil vojenský sbor. Ve skladbě se vzdělával nejprve soukromě u J. B. Foerstra (1930–31), pak u V. Nováka na mistrovské škole pražské konzervatoře (1937–39). Tam se u A. Háby seznámil též s mikrointervalovou kompozicí, jejíž zvládnutí prokázal třemi vlastními opusy. S dobovými konstruktivistickými směry se D. vyrovnal ve 3. smyčcovém kvartetu (1938), absolventské Komorní symfonii (1939), klavírní Sonátě (1940), Třech toccatách (1941), třech Sonatinách (1945–46), Symfonii (1943), Symfonietě (1946), a především ve skladbě v tomto směru nejdokonalejší, Sonátě pro klavír, smyčce, dechové kvinteto a tympány (1947). Patřil k nim též nonet Říkadla (1938), který byl jeho první kompozicí inspirovanou českými národními tradicemi, dále Pastorální dechový kvintet (1943) a rozsáhlé mužské sbory Gospodine, pomiluj ny (1944), Pozdrav zemi (1944) a Slovanská lípa (1945), kterými chtěl autor povzbudit český národ v době německé okupace. V poválečných letech D. tento směr, přístupný širokému publiku, dále rozvíjel a obohacoval dalšími skladebnými postupy. Výrazné melodie vycházely většinou z rozložených kvintakordů a sekundových kroků, typické je užívání ostinát, prodlev a opakování krátkých motivků s chromatickými průchody nebo střídavými tóny a přechody z mollové tóniny do durové, navozující optimismus. Výraz bojovné odhodlanosti často evokovaly citace, názvuky či pouhý rytmus prvých čtyř tónů chorálu Ktož jsú Boží bojovníci a jiné pochodové rytmy, národní cítění pak pastorální a ještě více polkové intonace, uplatnila se i česká „lidovka“ a intonace ruských lidových a sovětských písní, což bylo patrné zejména v dobově nejúspěšnějších budovatelských písních Budujeme (1945), Pojďte s námi na brigádu (1949), Polka míru (1949), Festivalová (1951), Píseň o Stalinovi (1951), Píseň komunistické straně (1952), Příchod Rudé armády (1952), Zítřek je náš (1955), v kantátách Stalingrad (1945) a Rozkaz č. 368 na text Stalinova rozkazu k osvobození Prahy (1946), Slavnostní průvod – Únor 1948 (1948), Buduj vlast, posílíš mír (1947, definitivní znění 1951) upomínající na Smetanovu Českou píseň a nonet O rodné zemi (1952). Tato tvorba, zahrnující též desítky znělek, fanfár a zdravic, měla pomáhat při obnově a rozvoji poválečného hospodářství a společnosti pod vedením KSČ, k jejímž významným činitelům D. patřil. Jeho pozdní hudba odpovídala direktivním normám socialistického realismu. Oficiálně byla uznávána jako vzor a hojně uváděna.

D. zasedal ve výborech sdružení Přítomnost (1940–48), Syndikátu českých skladatelů (1946–49) a Svazu československých skladatelů (od 1949, 1952–63 předseda), předsedal výboru hudebního festivalu Pražské jaro (1974–79), vedl hudební odbor na ministerstvu informací a kultury a byl poradcem ministra (1946–50), od 1958 byl členem Ústředního výboru KSČ, od 1960 poslancem Národního shromáždění a členem prezidia Výboru socialistické kultury.

Obraz D. tvorby dokreslují čtyři smyčcové kvartety (1931, 1936, 1938, 1942), Kvartetino (1944), Klavírní kvartet (1936), několik skladeb pro violoncello a klavír, písňový cyklus Sny na starou čínskou poezii (1956), patnáct titulů scénické hudby, řada drobných a příležitostných skladeb, ale zejména čtyřicetiminutová 2. symfonie (1953–57). Z rozměrnějších skladeb následovaly už jen písňové cykly Písně o lásce (1959) a Praho jediná (1960–61). Od 1950 do konce života vyučoval D. skladbu na pražské AMU. K jeho žákům patřili J. Ceremuga, V. Felix, J. Dvořáček, I. Řezáč, M. Raichl, Z. Zahradník, E. Dřízga, J. Rybář, I. Kurz, V. Riedlbauch, J. Rybář, J. Smolka, J. Kasan, J. Stivín a B. Ondráček.

D. se stal nositelem četných vysokých ocenění, 1972 byl jmenován zasloužilým a 1976 národním umělcem. Mezi jeho přátele patřili D. Šostakovič a A. Honegger. Syn Daniel (* 1946) se věnuje populární hudbě.

L: A. Sychra, Novátorství a tradice, in: Hudební rozhledy 5, 1952, č. 10 a 11; M. Ladmanová, V. D., disertace na FF UK Praha, 1953; táž, Seznam skladeb a článků V. D., in: Musikologie 4, 1955, s. 200n.; J. Smolka, V. D., text ke gramodesce Supraphon DV 5809, 1962; HS 1, s. 244 n.; J. Paclt, text ke gramodesce Supraphon SUA 18180 se 2. symfonií, 1965; V. Jegorova, V. D., Moskva 1966; K. Risinger, Nonet O rodné zemi, in: Hudební věda 13, 1976, č. 3, s. 213n.; T. Hejzlar (ed.), V. D., sborník vzpomínek a statí, 1979; J. Smolka, Vzpomínka a zamyšlení nad tvůrčí osobností a dílem V. D. (se soupisem skladeb od I. Kurze), in: Hudební rozhledy 34, 1981, č. 5, s. 218n.; J. Štilec ml., V. D., 1985; týž, Píseň je věčně mladá… (cyklus O lásce), in: Hudební rozhledy 39, 1986, č. 1, s. 2n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Mojmír Sobotka