Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DOHNAL Jiří 12.8.1905-9.9.1984

{{Infobox - osoba
| jméno = Jiří DOHNAL
| obrázek = Dohnal Jiri portret.jpg
| datum narození = 12.8.1905
| místo narození = Holoubkov u Rokycan
| datum úmrtí = 9.9.1984
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 273-274
}}
'''DOHNAL, Jiří''', ''* 12. 8. 1905 Holoubkov u Rokycan, † 9. 9. 1984 Praha, herec, režisér''

Syn úředníka v železárnách. Otec padl během první světové
války a rodina poté žila ve Strašicích u Rokycan u dědečka
z matčiny strany, na jehož popud se D. vyučil zámečníkem a začal
pracovat v holoubkovských železárnách. Od dětství hrával
ochotnické divadlo, a když 1923 ztratil práci, stal se 1923/24
členem venkovské divadelní společnosti Alfréda Vladyky
v Rokycanech. Odtud přešel na krátkou dobu (1924/25)
do Východoslovenského národního divadla v Košicích, kde
dostával převážně epizodní role ve zpěvohře a činohře, a potom
do divadelních společností R. Branalda a H. Kleina (1925/26).
Jako profesionální herec působil 1926–31 a 1932–34
v Městském divadle v Plzni, v sezoně 1931/32 v české činohře
Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde ztvárnil 13
rolí (některé i ve slovenských inscenacích) a 1935–82 (s přerušením
1944–46) hrál v Národním divadle v Praze, 1969–72
byl uměleckým šéfem činohry. 1944 odešel do Intimního divadla,
1945 byl spoluzakladatelem Realistického divadla Zdeňka
Nejedlého (s Janem Škodou a bratrem Jaromírem) a do 1946
jeho prvním ředitelem, 1970–74 pracoval jako umělecký šéf
Divadla Jaroslava Průchy v Kladně; od 1982 žil na odpočinku
v Praze. Divadlu se věnoval i jeho mladší bratr režisér Jaromír
D. (1912–1991).

D. patřil k významným představitelům českého herectví,
do povědomí diváků se zapsal jako milovník, romantik, citlivý
snílek, ale především jako mužný a přímočarý hrdina v žánrově
rozmanitém repertoáru (300 jevištních a na 70 filmových,
televizních a rozhlasových rolí). K tomuto typu postav
ho předurčovaly jeho fyzické předpoklady: přitažlivý zjev,
melodický hlas, lyrický projev a čistá jevištní dikce. Ztělesnil
řadu postav světové dramatiky. Svým hereckým naturelem
se stal v mládí především představitelem klasického českého
repertoáru, zejména tylovským hercem, od 40. let se přehrál
do charakterních rolí ponejvíce ve hrách českých a ruských,
v závěru divadelní kariéry hrával kladné a rázovité hrdiny.
Uplatnil se rovněž jako divadelní režisér (např. A. Jirásek,
''Kolébka'', 1959; J. Průcha, ''Hrdinové okamžiku'', 1963).

Od 30. let se začal objevovat i na filmovém plátně, a to v rolích
milovníků v divácky vděčných, ale nenáročných filmech
S. Innemanna, V. Slavínského, J. Svitáka, V. Kubáska
a V. Binovce, které mu zajistily širokou popularitu. Umělecky
hodnotnější větší i epizodní úlohy mu poskytly snímky
M. Friče (malíř Emil Růžička, ''Ulička v ráji'', 1936; fotbalista
Franta Cikán, ''Lidé na kře'', 1937), S. Innemanna (titulní role,
''Švanda dudák'', 1937), M. Cikána (Števa Buryja, ''Její pastorkyňa'',
1938; Oldřich, ''Karel a já'', 1942), M. J. Krňanského (Vejvara,
''Otec Kondelík a ženich Vejvara'', 1937), F. Čápa (Jakub Míla,
''Babička'', 1940; Pavel Zgabaj, ''Děvčica z Beskyd'', 1944). Po válce
mu také film, podobně jako divadlo, nabídl charakterní role,
k nimž patřily: Perout (''Léto'', režie K. M. Walló, 1948), Jíra
(''O ševci Matoušovi'', režie M. Cikán, 1948), historické postavy
jako P. J. Šafařík (''Revoluční rok 1848'', režie V. Krška, 1949),
J. Arbes (''Mikoláš Aleš'', režie V. Krška, 1951), hrabě Bukvoy
(''Posel úsvitu'', režie V. Krška, 1950). D. ve filmu dvakrát představoval
prezidenta K. Gottwalda, a to v Cikánově dramatu
''Výstraha'' (1953) a v Tomanově ''Tankové brigádě'' (1955). Poté
se jako významný komunistický funkcionář ve filmu objevoval
jen zřídka (''Žižkovská romance'', 1958; ''Konečná stanice'',
1981; ''Šílený kankán'', 1982), častěji jak herecky, tak režijně
spolupracoval s rozhlasem a televizí. Objevil se např. v televizním
seriálu ''Dnes v jednom domě'' (1979).

Od 30. let se angažoval v Levé frontě, byl členem Svazu českých
dramatických umělců, antifašistického Klubu českých
a německých divadelníků (1936) a získal četná vyznamenaní:
1958 zasloužilý umělec, 1964 Řád práce, 1968 zasloužilý
člen Národního divadla, 1971 národní umělec, 1980 Řád
Vítězného února.

'''D:''' role ve Slovenském národním divadle v Bratislavě: Essex (F. Bruckner:
Alžběta Anglická, 1931); Laertes (W. Shakespeare: Hamlet, 1931); Radúz
(J. Zeyer: Radúz a Mahulena, 1931); Svatoboj (I. Stodola: Král Svatopluk,
1931); role v ND Praha, výběr: Frondoso (Lope de Vega: Vzbouření
na vsi, 1935); Milenec (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, 1938); Antonín
(J. K. Tyl: Paličova dcera, 1939); Václav (S. Lom: Karel IV., 1940); Jason
(Euripides: Medeia, 1942); Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1943);
Cléantes (Molière: Tartuffe, 1944); Veles (J. Toman: Slovanské nebe, 1948);
Petruccio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, 1950); Jakub Vojnar a Antonín
Havel (A. Jirásek: Vojnarka, 1951); Jánošík (J. Mahen: Jánošík, 1958);
Sochař (V. Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1965); Barnabáš
Pinta (J. K. Tyl: Cesta do Ameriky aneb Lesní panna, 1966); Filip Dubský
(L. Stroupežnický: Naši furianti, 1970); Brabanzio (W. Shakespeare: Othello,
1972); Ivan (A. Jirásek: Lucerna, 1976); Starý kuchař (L. N. Tolstoj: Není
nad vzdělanost), 1978.

'''L:''' ND a jeho předchůdci, s. 75–77 (se soupisem divadelních rolí); Encyklopédia
dramatických umení Slovenska 1, s. 316; BLS 2, s. 285; Tomeš 1,
s. 142; Příběh J. D., in: Kinorevue 6, 8. 5. 1940, s. 222, 232–233; FPH 1,
s. 83–85 (se soupisem filmových rolí a bibliografií); M. Fikejz, Český film.
Herci a herečky 1, 2006, s. 207–209; J. D., in: Cinema 2008, č. 212, s. 111
až 112; http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis rolí v ND).

'''P:''' Divadelní ústav Praha, dokumentace.

Marie Makariusová, Anna Šourková

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]

[[Kategorie:1905]]
[[Kategorie:Holoubkov]]
[[Kategorie:1984]]
[[Kategorie:Praha]]