DOLEŽELOVÁ Bohumila 12.11.1922-30.12.1993: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Bohumila DOLEŽELOVÁ
 
| jméno = Bohumila DOLEŽELOVÁ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Dolezelova Bohumila portret.JPG
 
| datum narození = 12.11.1922
 
| datum narození = 12.11.1922
 
| místo narození = Prostějov
 
| místo narození = Prostějov
Řádka 76: Řádka 76:
 
[[Kategorie:1993]]
 
[[Kategorie:1993]]
 
[[Kategorie:Telč]]
 
[[Kategorie:Telč]]
 +
 +
<gallery>
 +
Dolezelova Bohumila Nad mrtvym.jpg|Nad mrtvým, 60. léta
 +
</gallery>

Aktuální verze z 28. 12. 2019, 15:59

Bohumila DOLEŽELOVÁ
Narození 12.11.1922
Místo narození Prostějov
Úmrtí 30.12.1993
Místo úmrtí Telč
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 297

DOLEŽELOVÁ, Bohumila (též Míla), * 12. 11. 1922 Prostějov, † 30. 12. 1993 Telč, malířka

Byla jediným dítětem kancelářského pomocníka a šičky klobouků. 1936 vstoupila do učení na dámskou kloboučnici, 1937–39 navštěvovala pokračovací školu pro učednice dámského krejčovství a modistky. Od 1940 byla zaměstnána jako kloboučnice v Plzni, kde zároveň docházela do výtvarného kroužku malíře a grafika F. V. Eisenreicha. 1945 byla přijata na Státní grafickou školu v Praze, po ročním studiu přešla do druhého ročníku AVU na všeobecnou školu k prof. Vladimíru Puklovi. 1948–50 navštěvovala jeho speciální školu pro grafická umění. O prázdninách 1949 se zúčastnila pracovních brigád na Slovensku, které stály na počátku jejího trvalého zájmu o život romských obyvatel. 1950 byla ustanovena Puklovou asistentkou na grafické speciálce. Po získání ateliéru v Praze-Karlíně 1954 rozvázala pracovní poměr na AVU. 1958 se provdala za výtvarníka Jiřího Mareše (1932–1984), žáka prof. V. Sychry a V. Silovského. 1962 se přestěhovala s manželem do Klatovce u Počátek, od 1972 žila v Telči, kde byla také pohřbena. V závěti odkázala své a manželovo dílo Československé provincii Řádu bratří kazatelů (dominikánů). Druhým největším majitelem obrazů se stala 1999 Nadace Jindřicha a Ičky Waldesových.

D. byla malířkou lidí, lidské společnosti, vztahů, citů a hledání smyslu lidského života. Nejčistší projevy lidského citu našla u Romů. Tematice ze života romského obyvatelstva se původně věnovala takřka výhradně, jak v menších studiích, tak i na monumentálních plátnech. Uplatnila se rovněž v knižní ilustraci. K vrcholnému tvůrčímu období patřil D. pobyt na Vysočině, kdy se romské rysy jejích postav změnily v univerzální tvář prostého člověka, hledajícího odpovědi na věčné otázky životního smyslu a cíle. Při usilovném hledání se D. stále více obracela k Bibli a v její malbě se objevila netradičně pojatá křesťanská tematika. Portréty a figurálními kompozicemi, vyznačujícími se duchovním a filozofickým rozměrem, tvarovou expresí a odvážnou barevností akordů, zaujala D. v českém výtvarném umění druhé poloviny 20. století výjimečné postavení přesahující svým významem úzce národní rámec.

D: Láska a milosrdenství (freska v lékárně na Masarykově nám. v Jihlavě), 1974; Pouť na vsi (nástěnný obraz v restauraci obchodního domu v Praze), 1976; Venkovská rodina (Obecní dům, Litohoř), 1976; ilustrace (výběr): M. Voříšková, Zpívající housle. Cikánské pohádky, 1969; V. Miltner, Příběhy bájné Indie, 1973; samostatné výstavy: Divadlo na Vinohradech, Praha, 1960; Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 1966; Státní zámek, Telč, 2003; Hotel Gustav Mahler, Jihlava, 2003; kolektivní výstavy (výběr): Klub akademiků, Frenštát pod Radhoštěm, 1948; JUV, Praha, 1954; Dům pánů z Kunštátu, Brno, 1961; Gulf American Gallery, Miami, USA, 1967; Jacques Baruch Gallery, Chicago, USA, 1969.

L: I. Žlůva, Hledání pravdy malířky Míly D., 2006; K. Kubíčková, Černé oči plné lásky, in: MF DNES, 15. 5. 2010, s. 33; SČSVU 2, s. 78 (se soupisem výstav, chybně jako Miloslava).

Jiří Vacek