StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie DOMINIK Rudolf Eduard 6.10.1889-23.7.1951

Rudolf Eduard DOMINIK
Narození	6.10.1889
Místo narození	Boskovice
Úmrtí	23.7.1951
Místo úmrtí	Praha
Povolání	58- Teoretik nebo historik státu a práva
Citace	Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 306-307
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45700

DOMINIK, Rudolf Eduard, * 6. 10. 1889 Boskovice, † 23. 7. 1951 Praha, právník, politik, pedagog

Pocházel z rodiny berního adjunkta. Studoval na gymnáziích v Olomouci, Strážnici a v Boskovicích, kde 1908 maturoval, a na právnické fakultě v Praze a ve Vídni (1908–12), kde byl 1914 promován JUDr. Absolvoval praxi pro výkon advokacie: soudní (1913–16), advokátní (1916–19) a u finanční prokuratury (1919), k tomu navštěvoval 1917–18 právnický seminář na brněnské české technice vedený K. Englišem a F. Weyrem, jehož sympatie si získal (Weyr mu pomohl k rychlé kariéře, ale pak se s ním lidsky rozešel). 1919 nastoupil na techniku jako suplent a habilitoval se pro správní vědu a právo. Patřil k zakladatelům Právnické fakulty MU, nadále však přednášel patentní, známkové a vzorkové právo i na české technice. 1919 byl jmenován mimořádným profesorem obchodního práva. Kvůli nedostatku jiných kvalifikovaných sil převzal přednášky ze správního, občanského a římského práva. Po opakovaném návrhu se stal 1924 řádným profesorem správní vědy a československého správního práva. Snažil se rozšířit svůj obor o dělnické (pracovní) právo a založit stejnojmenný ústav. Zkušenosti získával i v zahraničí, např. 1924 navštívil Ústav pro pracovní právo na univerzitě v Lipsku a Mezinárodní ústav práce v Ženevě. Ústav nakonec nevznikl a D. se problematice později intenzivněji nevěnoval, i když ji stále přednášel. 1930 se účastnil 4. mezinárodního sjezdu pro správní vědy v Madridu. 1930–31 a 1939 vykonával funkci děkana Právnické fakulty MU.

D. zprvu neúspěšné usilování o funkci děkana Právnické fakulty MU (1925) se přeneslo do politické roviny, stejně jako druhá rektorská volba (1939) prof. A. Nováka, jehož byl protikandidátem. Mimo fakultu přijal členství ve zkušební komisi pro soudcovské zkoušky u vrchního soudu v Brně, v Patentním úřadě, Sociálním ústavu ČSR, vědecké komisi pro reformu obchodního práva při ministerstvu spravedlnosti a ve Státním soudu.

Jeho odborná produkce byla spíše skromná: zabýval se patentním právem a částečně také vztahem státu a církve a samosprávou vysokých škol, právem pracovním, bankovním a burzovním a obecnou částí soukromého práva. V habilitačním spisu O zastavení práv z vynálezu (1918) pojednal o právech vynálezce z pozice normativní teorie, v duchu Weyrovy teorie správních aktů. Jeho příklon k této teorii však nebyl trvalý. V oboru správního práva zveřejnil studijní text Základy správního práva a spolu s F. Weyrem praktickou příručku Grundriss des čechoslowakischen Verwaltungsrechtes (obojí 1922), která mu posloužila jako podklad pro udělení řádné profesury. V oboru občanského práva se podílel na českém vydání práce profesora německé právnické fakulty a pozdějšího československého ministra spravedlnosti Roberta Mayr-Hartinga Soustava občanského práva I. Nauky obecné (1922). D. dílo nejen přeložil, ale se souhlasem autora doplnil o česky psanou odbornou literaturu. V publikaci O autonomii university (1937) se propracoval od obecného pojmu autonomie k jednotlivým prvkům univerzitní samosprávy až k úvahám de lege ferenda. Vedle monografických, učebnicových (z obchodního práva 1921 s M. Kašpárkem, se zvláštní částí správního práva 1920 a 1922) a komentářových (s K. Kizlinkem 1927 a 1928) textů přispíval mj. i do Zpráv Právnické jednoty moravské, Zentralblatt für die juristische Praxis, Časopisu pro právní a státní vědu, Juristen-Zeitung für das Gebiet der Tschechoslowakischen Republik a do Vědecké ročenky právnické fakulty Masarykovy university.

D. měl zálibu ve veřejném vystupování, což ho přivedlo i k politické kariéře. Zahájil ji u sociální demokracie, předsedal Společnosti pro sblížení s novým Ruskem, později vstoupil do Národní obce fašistické, za niž se stal i poslancem NS (1935–39). Za německé okupace přijal funkci pověřence ministra lidové osvěty pro veřejnou osvětovou službu (VOS), jež organizovala a konala osvětově politické přednášky pro veřejnost. Byl též funkcionářem České ligy proti bolševismu. Po skončení druhé světové války byl D. zatčen a podle retribučního dekretu prezidenta republiky obviněn ze zločinů proti státu. Disciplinární komise MU ho až do vynesení rozsudku suspendovala. Národní soud ho 1947 odsoudil k trestu dvou let těžkého žaláře, ke ztrátě občanské cti na deset let, s níž byla spojena i ztráta akademických hodností a způsobilosti k jejich nabytí, a k propadnutí poloviny jmění. Dožil v ústraní. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dvě dcery. 1931 vystoupil z římskokatolické církve. Patřil k výrazným, ale zároveň k nejkontroverznějším postavám brněnského veřejného života a Právnické fakulty MU.

D: výběr: monografie, komentáře, učebnice: O zastavení práv z vynálezu, 1918; Základy správního práva, část zvláštní, 1922; Obecný zákoník obchodní, 1927 (s K. Kizlinkem); Československý směnečný zákon, 1928 (s týmž); Nástin československého práva bankovního a bursovního, 1929; O autonomii university, 1937; studie: Právo dispositivní, in: Sborník věd právních a státních 17, 1916/17, s. 369–383; Poměr mezi státem a náboženskými společnostmi a jeho budoucí úprava v Československé republice, in: Časopis pro právní a státní vědu 2, 1919, s. 57n.; Nová úprava živnostenského pracovního poměru v právu československém, in: Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university 1, 1922, s. 99–120; Mezinárodní úřad práce, in: tamtéž 3, 1924, s. 84–109; Vynálezy státních zaměstnanců, in: Vysoká škola technická v Brně. Jubilejní vědecký sborník 1899–1924, 1925, s. 182n.; Výběr funkcionářů veřejné správy, in: Sborník prací k padesátým narozeninám Karla Engliše, 1930, s. 522n.; In memoriam Josefa Vacka, in: Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university 9, 1930, s. 302n.; O reformě správního soudu a veřejné správy (řeč pronesená v poslanecké sněmovně Národního shromáždění dne 1. dubna 1937), 1937; Slovo k novému občanskému zákoníku (řeč pronesená tamtéž dne 15. dubna 1937), 1937.

L: J. Caha, Právní ústav, in: Památník České vysoké školy technické v Brně, 1925, s. 56 (kde neúplný soupis prací); V. Kubeš – O. Weinberger, Brněnská škola právní teorie (normativní teorie), 2003, s. 412 (kde neúplný soupis prací); MSN 2, s. 335; AČP, s. 76; OSND 2/1, s. 204; KSN 3, s. 426; Společenský almanach Velkého Brna, 1933, s. 10; Kulturní adresář 2, 1936, s. 85; Universitas Brunensis 1919–1969, 1969, passim; V. Kubeš, Dějiny právního myšlení 1, 1995, zvl. s. 230n.; F. Weyr, Paměti 2, 2001, passim; J. Pulec – J. Kalendovská, Druhá rektorská volba Arna Nováka, in: Universitas 4, 1998, s. 28–34; Prof. JUDr. R. D., Encyklopedie dějin města Brna (www.encyklopedie.brna.cz).

P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik, č. 177, římskokatolický farní úřad Boskovice, matrika narozených sv. IX, oddíl pro Boskovice, fol. 692; tamtéž, fond G 212 Osobní a pensijní spisy I, spis č. 36 012 a zvl. č. 10 016; Archiv MU Brno, fond A1 Rektorát, kart. 31 (D. osobní spis č. 699); tamtéž, fond J XIII, i. č. 14, kart. 2; Archiv VUT Brno, fond Osobní spisy zaměstnanců, kart. D 4 (R. D.).

Ondřej Horák, Ladislav Vojáček