DOPITA Zdeněk 6.2.1912-21.6.1977: Porovnání verzí
(DOPITA_Zdeněk_6.2.1912-21.6.1977) |
|||
Řádka 10: | Řádka 10: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''DOPITA, Zdeněk''', ''* 6. 2. 1912 Brno, † 21. 6. 1977 Brno, rozhlasový redaktor, divadelní režisér, pedagog, organizátor amatérského divadla'' | ||
+ | |||
+ | Pocházel z rodiny advokáta. Studoval na Právnické fakultě | ||
+ | MU (JUDr. 1938) a v první polovině třicátých let externě | ||
+ | také herectví na Státní hudební a dramatické konzervatoři | ||
+ | v Brně, kde absolvoval 1935 a kde jej ovlivnil hlavně Rudolf | ||
+ | Walter, ředitel Svobodného divadla. Začal se věnovat profesionálnímu | ||
+ | i amatérskému divadlu. | ||
+ | |||
+ | Od 1938 působil jako režisér v brněnském rozhlasovém studiu, | ||
+ | kde do 1946 natočil na 700 různých pořadů (od publicistických | ||
+ | po náročné celovečerní hry). Pak pracoval jako | ||
+ | osvětový pracovník Jednotného svazu českých zemědělců. | ||
+ | Od 1946/47 učil s přestávkami externě dějiny světového | ||
+ | divadla a umělecký přednes na Státní konzervatoři v Brně | ||
+ | (1948–49, 1963–68), kde měl 1968–77 stálý úvazek i funkci | ||
+ | vedoucího dramatického oboru. Když 1948 přešel celý ročník | ||
+ | konzervatoře na nově zřízenou JAMU, přednášel tam historii | ||
+ | divadla (1949–50). Studenti, k nimž patřili mj. Josef Karlík, | ||
+ | Helena Kružíková, Oldřich Celerýn, Jana Hliňáková, Dagmar | ||
+ | Pistorová, později i Libuše Šafránková, cenili D. odbornou | ||
+ | úroveň a chápavý vztah k mladé generaci. | ||
+ | |||
+ | Dráhu profesionálního divadelníka nastoupil 1950. | ||
+ | Po Oskaru Linhartovi byl jmenován režírujícím ředitelem | ||
+ | Městského a oblastního divadla (původně Svobodné divadlo, | ||
+ | později Krajské oblastní, od 1954 Divadlo bratří Mrštíků | ||
+ | a od 1993 Městské divadlo) v Brně, kde už předtím hostoval | ||
+ | třikrát jako režisér (např. ''Její pastorkyňa'' G. Preissové, 1950). | ||
+ | Jednalo se o regionální scénu se zájezdovým posláním, která | ||
+ | se vedle ideologických kritérií vyrovnávala s dramaturgickou | ||
+ | dvojkolejností vzhledem k městskému a venkovskému obecenstvu | ||
+ | a s fluktuací hereckého souboru. Během třinácti let | ||
+ | usiloval o vytvoření jednolitého souboru a uvádění náročnějšího | ||
+ | repertoáru. Divadlo dávalo v průměru deset premiér | ||
+ | v sezoně a D. se ujal zpravidla dvou. Nastudoval na třicet | ||
+ | her především klasického odkazu (Jiráskova ''Lucerna'', 1951; | ||
+ | Tylovy hry ''Drahomíra a její synové'', 1954, ''Fidlovačka'', 1960; | ||
+ | ''Maryša'' bratří Mrštíků, 1959; Klicperova parodie ''Tři hrabata'' | ||
+ | ''najednou'', 1962) i světového repertoáru (např. Gorkého ''Vassa'' | ||
+ | ''Železnovová'', 1951; Hauptmannův ''Bobří kožich'', 1953; Hugův | ||
+ | ''Ruy Blas'', 1955; O’Neillův ''Milionový Marco'', 1958; Shawova | ||
+ | ''Živnost paní Warrenové'', 1961). Připravoval rovněž dnes již zapadlé | ||
+ | novinky autorů českých (mj. M. Stehlík: ''Jarní hromobití'', | ||
+ | 1952; J. Zrotal: ''Frona'', 1956; J. Dietl: ''Pohleďte, pokušení!'', | ||
+ | 1960; B. Březovský: ''Nebezpečný věk'', 1961), oficiálně vyžadovanou | ||
+ | sovětskou dramatiku (A. N. Arbuzov: ''Setkání s mládím'', | ||
+ | 1952, a ''Zamilovaní'', 1954; A. J. Kornejčuk: ''Kalinový'' | ||
+ | ''háj'', 1953; A. K. Gladkov: ''Věčně mladá historie'', 1961; L. N. | ||
+ | Rachmanov: ''Neklidné stáří'', 1961) či soudobé předlohy zahraniční | ||
+ | (Bréalovi ''Husaři'', 1957; Lelliho ''Od noci k ránu'', 1959; | ||
+ | Hacksova aristofanovská ''Trygaiova svatba'', 1963), v československé | ||
+ | premiéře (A. Zweig: ''Napoleon na Jaffě'', 1957; J. Knauth: | ||
+ | ''Jindřich VIII.'', 1958; A. Mirodan: ''Autor dnes zemře'', 1962). | ||
+ | Režie si udržovaly standardní, spíše průměrnou úroveň respektující | ||
+ | dle charakteru textu romantický patos a realistickou | ||
+ | polohu. Inscenace ''Pana Puntily a jeho sluhy Mattiho'' (1956) | ||
+ | se stala první Brechtovou hrou uvedenou v Brně. Hostoval | ||
+ | v brněnském Státním divadle, v Jihlavě, Liberci, Olomouci | ||
+ | a v Opavě. 1963–69 zastával funkci vedoucího estrádního oddělení | ||
+ | Krajského podniku pro film, koncerty a estrády v Brně. | ||
+ | Z podnětu Františka Kliky, herce, režiséra a pedagoga, věnoval | ||
+ | D. systematickou pozornost amatérskému divadlu. | ||
+ | Zintenzivnila zejména v šedesátých a sedmdesátých letech. Své | ||
+ | zkušenosti uplatnil jako autor instruktivních popularizujících | ||
+ | materiálů a skript (např. ''O dramaturgii ochotnických souborů'', | ||
+ | 1962), vystupoval na přednáškách, seminářích, zasedal v porotách | ||
+ | Jiráskova Hronova i dalších národních či regionálních | ||
+ | soutěží a přehlídek, přijal členství v celostátních poradních orgánech | ||
+ | Ústředního domu lidové tvořivosti a Ústavu pro kulturně | ||
+ | výchovnou činnost. D. obdržel titul Zasloužilý kulturní pracovník | ||
+ | a Čestné uznání Jihomoravského Krajského národního | ||
+ | výboru (1977). Byl ženatý a vychoval dvě dcery. Starší z nich, | ||
+ | Alena Vaňáková-D. (* 1943), absolvovala JAMU a Filozofickou | ||
+ | fakultu MU a působila v Opavě, Olomouci a v Brně, kde pracovala | ||
+ | jako asistentka, operní režisérka i pedagožka JAMU | ||
+ | a konzervatoře. D. byl pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' L. Zbořilová, Blahopřání příteli ochotníků, in: Amatérská scéna 9, 1972, | ||
+ | č. 3, s. 7; vz (= V. Závodský), Člověk dobrého srdce, in: tamtéž 14, 1977, | ||
+ | č. 9, s. 16; týž, Divadelník nezištného srdce, in: Divadelní zápisky, 1987, č. 5, | ||
+ | nestr.; týž, Umělec dobrého srdce, in: Svobodné slovo 30. 6. 1992; Z. Srna, | ||
+ | Půlstoletí Městského divadla v Brně, 1996, passim; Databáze českého amatérského | ||
+ | divadla (http://www.amaterskedivadlo.cz). | ||
+ | |||
+ | Vít Závodský | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti]] | [[Kategorie:81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti]] |
Verze z 27. 1. 2017, 10:57
Zdeněk DOPITA | |
Narození | 6.2.1912 |
---|---|
Místo narození | Brno |
Úmrtí | 21.6.1977 |
Místo úmrtí | Brno |
Povolání |
81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=78503 |
DOPITA, Zdeněk, * 6. 2. 1912 Brno, † 21. 6. 1977 Brno, rozhlasový redaktor, divadelní režisér, pedagog, organizátor amatérského divadla
Pocházel z rodiny advokáta. Studoval na Právnické fakultě MU (JUDr. 1938) a v první polovině třicátých let externě také herectví na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně, kde absolvoval 1935 a kde jej ovlivnil hlavně Rudolf Walter, ředitel Svobodného divadla. Začal se věnovat profesionálnímu i amatérskému divadlu.
Od 1938 působil jako režisér v brněnském rozhlasovém studiu, kde do 1946 natočil na 700 různých pořadů (od publicistických po náročné celovečerní hry). Pak pracoval jako osvětový pracovník Jednotného svazu českých zemědělců. Od 1946/47 učil s přestávkami externě dějiny světového divadla a umělecký přednes na Státní konzervatoři v Brně (1948–49, 1963–68), kde měl 1968–77 stálý úvazek i funkci vedoucího dramatického oboru. Když 1948 přešel celý ročník konzervatoře na nově zřízenou JAMU, přednášel tam historii divadla (1949–50). Studenti, k nimž patřili mj. Josef Karlík, Helena Kružíková, Oldřich Celerýn, Jana Hliňáková, Dagmar Pistorová, později i Libuše Šafránková, cenili D. odbornou úroveň a chápavý vztah k mladé generaci.
Dráhu profesionálního divadelníka nastoupil 1950. Po Oskaru Linhartovi byl jmenován režírujícím ředitelem Městského a oblastního divadla (původně Svobodné divadlo, později Krajské oblastní, od 1954 Divadlo bratří Mrštíků a od 1993 Městské divadlo) v Brně, kde už předtím hostoval třikrát jako režisér (např. Její pastorkyňa G. Preissové, 1950). Jednalo se o regionální scénu se zájezdovým posláním, která se vedle ideologických kritérií vyrovnávala s dramaturgickou dvojkolejností vzhledem k městskému a venkovskému obecenstvu a s fluktuací hereckého souboru. Během třinácti let usiloval o vytvoření jednolitého souboru a uvádění náročnějšího repertoáru. Divadlo dávalo v průměru deset premiér v sezoně a D. se ujal zpravidla dvou. Nastudoval na třicet her především klasického odkazu (Jiráskova Lucerna, 1951; Tylovy hry Drahomíra a její synové, 1954, Fidlovačka, 1960; Maryša bratří Mrštíků, 1959; Klicperova parodie Tři hrabata najednou, 1962) i světového repertoáru (např. Gorkého Vassa Železnovová, 1951; Hauptmannův Bobří kožich, 1953; Hugův Ruy Blas, 1955; O’Neillův Milionový Marco, 1958; Shawova Živnost paní Warrenové, 1961). Připravoval rovněž dnes již zapadlé novinky autorů českých (mj. M. Stehlík: Jarní hromobití, 1952; J. Zrotal: Frona, 1956; J. Dietl: Pohleďte, pokušení!, 1960; B. Březovský: Nebezpečný věk, 1961), oficiálně vyžadovanou sovětskou dramatiku (A. N. Arbuzov: Setkání s mládím, 1952, a Zamilovaní, 1954; A. J. Kornejčuk: Kalinový háj, 1953; A. K. Gladkov: Věčně mladá historie, 1961; L. N. Rachmanov: Neklidné stáří, 1961) či soudobé předlohy zahraniční (Bréalovi Husaři, 1957; Lelliho Od noci k ránu, 1959; Hacksova aristofanovská Trygaiova svatba, 1963), v československé premiéře (A. Zweig: Napoleon na Jaffě, 1957; J. Knauth: Jindřich VIII., 1958; A. Mirodan: Autor dnes zemře, 1962). Režie si udržovaly standardní, spíše průměrnou úroveň respektující dle charakteru textu romantický patos a realistickou polohu. Inscenace Pana Puntily a jeho sluhy Mattiho (1956) se stala první Brechtovou hrou uvedenou v Brně. Hostoval v brněnském Státním divadle, v Jihlavě, Liberci, Olomouci a v Opavě. 1963–69 zastával funkci vedoucího estrádního oddělení Krajského podniku pro film, koncerty a estrády v Brně. Z podnětu Františka Kliky, herce, režiséra a pedagoga, věnoval D. systematickou pozornost amatérskému divadlu. Zintenzivnila zejména v šedesátých a sedmdesátých letech. Své zkušenosti uplatnil jako autor instruktivních popularizujících materiálů a skript (např. O dramaturgii ochotnických souborů, 1962), vystupoval na přednáškách, seminářích, zasedal v porotách Jiráskova Hronova i dalších národních či regionálních soutěží a přehlídek, přijal členství v celostátních poradních orgánech Ústředního domu lidové tvořivosti a Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. D. obdržel titul Zasloužilý kulturní pracovník a Čestné uznání Jihomoravského Krajského národního výboru (1977). Byl ženatý a vychoval dvě dcery. Starší z nich, Alena Vaňáková-D. (* 1943), absolvovala JAMU a Filozofickou fakultu MU a působila v Opavě, Olomouci a v Brně, kde pracovala jako asistentka, operní režisérka i pedagožka JAMU a konzervatoře. D. byl pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.
L: L. Zbořilová, Blahopřání příteli ochotníků, in: Amatérská scéna 9, 1972, č. 3, s. 7; vz (= V. Závodský), Člověk dobrého srdce, in: tamtéž 14, 1977, č. 9, s. 16; týž, Divadelník nezištného srdce, in: Divadelní zápisky, 1987, č. 5, nestr.; týž, Umělec dobrého srdce, in: Svobodné slovo 30. 6. 1992; Z. Srna, Půlstoletí Městského divadla v Brně, 1996, passim; Databáze českého amatérského divadla (http://www.amaterskedivadlo.cz).
Vít Závodský