DOROŠENKO Dmytro ?26.3.1882-19.3.1951: Porovnání verzí

Z Personal
(DOROŠENKO_Dmytro_26.3.1882-19.3.1951)
 
 
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Dmytro DOROŠENKO
 
| jméno = Dmytro DOROŠENKO
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Dorosenko Dmytro portret.JPG
| datum narození = 26.3.1882
+
| datum narození = 26.3.(8.4.)1882
| místo narození = Vilnius
+
| místo narození = Vilnius (Litva)
 
| datum úmrtí = 19.3.1951
 
| datum úmrtí = 19.3.1951
| místo úmrtí = Mnichov
+
| místo úmrtí = Mnichov (Německo)
| povolání = 53- Historik
+
| povolání = 53- Historik<br />55- Jazykovědec<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />61- Pedagog<br />
55- Jazykovědec
+
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
61- Pedagog
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Dmytro DOROŠENKO
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 319-320
 +
}}
 +
'''DOROŠENKO, Dmytro''', ''* 26. 3. (8. 4.) 1882 Vilnius (Litva), † 19. 3. 1951 Mnichov (Německo), historik, publicista, politik, pedagog''
 +
 
 +
Původem ze starého kozácko-hetmanského rodu, studoval
 +
na univerzitách ve Varšavě, Petrohradě a Kyjevě. Po ukončení
 +
studií působil 1909–14 jako profesor historie na obchodních
 +
školách v Katerynoslavi (nyní Dnipropetrovsk) a Kyjevě.
 +
Za první světové války byl zmocněncem Svazu měst na území
 +
Haliče a Bukoviny, okupovaném ruským vojskem, po revoluci
 +
1917 jmenován zemským komisařem Haliče a Bukoviny s právy
 +
gubernátora. Za stranu ukrajinských socialistů-federalistů
 +
se stal 1917 členem Ukrajinské centrální rady. Od května
 +
do listopadu 1918 byl ministrem zahraničí nezávislého ukrajinského
 +
státu. 1919 působil jako soukromý docent univerzity
 +
v Kamenci-Podolském, téhož roku emigroval. 1921 byl jmenován
 +
profesorem ukrajinských dějin na Ukrajinské svobodné
 +
univerzitě ve Vídni, na podzim téhož roku se přemístil spolu
 +
s univerzitou do Prahy. 1926–36 vykládal dějiny Ukrajiny
 +
zároveň na Filozofické fakultě UK v Praze jako řádný profesor,
 +
1926–31 byl ředitelem Ukrajinského vědeckého institutu
 +
v Berlíně, který sám založil. 1936–39 jako mimořádný, později
 +
řádný profesor přednášel církevní dějiny na Pravoslavné
 +
bohoslovecké fakultě univerzity ve Varšavě. 1945 opustil spolu
 +
s Ukrajinskou svobodnou univerzitou Prahu a pokračoval
 +
v přednáškách v jejím novém působišti v Mnichově s výjimkou
 +
1947–50, kdy byl profesorem na St. Andrew’s College
 +
v kanadském Winnipegu.
 +
 
 +
D. jako první z ukrajinských historiků podal vědecký přehled
 +
národních dějin od nejstarších dob po současnost nejen jako
 +
procesu historického vývoje ukrajinského národa, ale i vývoje
 +
státnosti. Uveřejnil přes tisíc prací z dějin kultury, církve, literatury.
 +
Pevný pramenný základ měly jeho práce o politických
 +
a kulturních stycích Ukrajiny se západní Evropou, zejména
 +
s Německem. Publikoval rovněž příspěvky o dějinách Slovanů
 +
obecně. Byl autorem četných bibliografických přehledů a recenzí.
 +
Své práce uveřejňoval jak v ukrajinských, tak cizojazyčných
 +
časopisech a sbornících, mj. v ''Časopise Národního''
 +
''muzea''. Pro pětidílný sborník ''Tvůrcové dějin'' napsal kapitoly
 +
o haličském králi Danielovi, kyjevském metropolitovi Petru
 +
Mohylovi, dále Bohdanu Chmelnyckém, Ivanu Mazepovi
 +
a Tarasu Ševčenkovi. České tematiky se ve svých pracích dotkl
 +
výjimečně, např. ve varšavském teologickém časopise
 +
uveřejnil 1938 rozsáhlý nekrolog historika J. Bidla. D. manželka
 +
Natalija (1888–1970) byla herečkou a divadelní organizátorkou,
 +
mj. iniciovala ukrajinské herecké kursy v Praze
 +
a ve Varšavě.
 +
 
 +
'''D:''' Uhorska Ukrajina, 1919; Mezinárodní orientace Ukrajinců za války a revoluce,
 +
Kyjev – Praha 1919; Ohljad ukrajinskoji istoriohrafiji, 1923; Istorija
 +
Ukrajiny 1917–1923 1–2, Užhorod 1930–1932; Narys istoriji Ukrajiny
 +
1–2, Varšava 1932–1933; Z istoriji ukrajinskoji polityčnoji dumky za časiv
 +
svitovoji vijny, 1936.
 +
 
 +
'''L:''' Bibliohrafija prac prof. D. D. za 1899–1942 roky, 1942; Encyklopedija
 +
ukrajinoznavstva 2, Paris – New York, 1957, s. 583–584; Kudělka – Šimeček,
 +
s. 95–97; Encyclopedia of Ukraine 1, Toronto 1985.
 +
 
 +
Jiří Vacek
  
== Literatura ==
 
OSN Dod II-1, 221; Menšiny, 191;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:53- Historik]]
 
[[Kategorie:53- Historik]]

Aktuální verze z 2. 1. 2020, 12:41

Dmytro DOROŠENKO
Narození 26.3.(8.4.)1882
Místo narození Vilnius (Litva)
Úmrtí 19.3.1951
Místo úmrtí Mnichov (Německo)
Povolání 53- Historik
55- Jazykovědec
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 319-320
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45722

DOROŠENKO, Dmytro, * 26. 3. (8. 4.) 1882 Vilnius (Litva), † 19. 3. 1951 Mnichov (Německo), historik, publicista, politik, pedagog

Původem ze starého kozácko-hetmanského rodu, studoval na univerzitách ve Varšavě, Petrohradě a Kyjevě. Po ukončení studií působil 1909–14 jako profesor historie na obchodních školách v Katerynoslavi (nyní Dnipropetrovsk) a Kyjevě. Za první světové války byl zmocněncem Svazu měst na území Haliče a Bukoviny, okupovaném ruským vojskem, po revoluci 1917 jmenován zemským komisařem Haliče a Bukoviny s právy gubernátora. Za stranu ukrajinských socialistů-federalistů se stal 1917 členem Ukrajinské centrální rady. Od května do listopadu 1918 byl ministrem zahraničí nezávislého ukrajinského státu. 1919 působil jako soukromý docent univerzity v Kamenci-Podolském, téhož roku emigroval. 1921 byl jmenován profesorem ukrajinských dějin na Ukrajinské svobodné univerzitě ve Vídni, na podzim téhož roku se přemístil spolu s univerzitou do Prahy. 1926–36 vykládal dějiny Ukrajiny zároveň na Filozofické fakultě UK v Praze jako řádný profesor, 1926–31 byl ředitelem Ukrajinského vědeckého institutu v Berlíně, který sám založil. 1936–39 jako mimořádný, později řádný profesor přednášel církevní dějiny na Pravoslavné bohoslovecké fakultě univerzity ve Varšavě. 1945 opustil spolu s Ukrajinskou svobodnou univerzitou Prahu a pokračoval v přednáškách v jejím novém působišti v Mnichově s výjimkou 1947–50, kdy byl profesorem na St. Andrew’s College v kanadském Winnipegu.

D. jako první z ukrajinských historiků podal vědecký přehled národních dějin od nejstarších dob po současnost nejen jako procesu historického vývoje ukrajinského národa, ale i vývoje státnosti. Uveřejnil přes tisíc prací z dějin kultury, církve, literatury. Pevný pramenný základ měly jeho práce o politických a kulturních stycích Ukrajiny se západní Evropou, zejména s Německem. Publikoval rovněž příspěvky o dějinách Slovanů obecně. Byl autorem četných bibliografických přehledů a recenzí. Své práce uveřejňoval jak v ukrajinských, tak cizojazyčných časopisech a sbornících, mj. v Časopise Národního muzea. Pro pětidílný sborník Tvůrcové dějin napsal kapitoly o haličském králi Danielovi, kyjevském metropolitovi Petru Mohylovi, dále Bohdanu Chmelnyckém, Ivanu Mazepovi a Tarasu Ševčenkovi. České tematiky se ve svých pracích dotkl výjimečně, např. ve varšavském teologickém časopise uveřejnil 1938 rozsáhlý nekrolog historika J. Bidla. D. manželka Natalija (1888–1970) byla herečkou a divadelní organizátorkou, mj. iniciovala ukrajinské herecké kursy v Praze a ve Varšavě.

D: Uhorska Ukrajina, 1919; Mezinárodní orientace Ukrajinců za války a revoluce, Kyjev – Praha 1919; Ohljad ukrajinskoji istoriohrafiji, 1923; Istorija Ukrajiny 1917–1923 1–2, Užhorod 1930–1932; Narys istoriji Ukrajiny 1–2, Varšava 1932–1933; Z istoriji ukrajinskoji polityčnoji dumky za časiv svitovoji vijny, 1936.

L: Bibliohrafija prac prof. D. D. za 1899–1942 roky, 1942; Encyklopedija ukrajinoznavstva 2, Paris – New York, 1957, s. 583–584; Kudělka – Šimeček, s. 95–97; Encyclopedia of Ukraine 1, Toronto 1985.

Jiří Vacek