DOSTÁL Zeno 12.11.1934-30.1.1996: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 30.1.1996
 
| datum úmrtí = 30.1.1996
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />85- Filmař nebo filmový podnikatel
85- Filmař nebo filmový podnikatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 334
 
}}
 
}}
 
'''DOSTÁL, Zeno''', ''* 12. 11. 1934 Konice u Prostějova, † 30. 1. 1996 Praha, prozaik, scenárista, filmový režisér''
 
'''DOSTÁL, Zeno''', ''* 12. 11. 1934 Konice u Prostějova, † 30. 1. 1996 Praha, prozaik, scenárista, filmový režisér''

Verze z 24. 10. 2019, 18:59

Zeno DOSTÁL
Narození 12.11.1934
Místo narození Konice u Prostějova
Úmrtí 30.1.1996
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
85- Filmař nebo filmový podnikatel
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 334
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=61531

DOSTÁL, Zeno, * 12. 11. 1934 Konice u Prostějova, † 30. 1. 1996 Praha, prozaik, scenárista, filmový režisér

Syn konického advokáta a starosty JUDr. Mojmíra D. a Charlotty, roz. Bock-Löwové. Oba rodiče byli za války v koncentračním táboře. D. 1952 maturoval na klasickém gymnáziu v Prostějově a začal studovat pedagogickou fakultu v Praze, z níž ho brzy z kádrových důvodů vyloučili. Od 1953 střídal dělnické profese (s výjimkou 1954–56, kdy byl na vojně v Trebišově). Pracoval jako dělník v acetonárně v Litovli, v ostravských dolech, jako skladník, obchodní zástupce, 1958 truhlářský dělník, od 1959 v hutích Kladno, nejprve jako topič, nakonec strojvůdce parní lokomotivy. 1960–91 byl zaměstnán ve Filmových studiích Barrandov, kde prošel různými profesemi, od závozníka přes rekvizitáře, asistenta režie až k pomocnému režisérovi (od 1963) a druhému režisérovi (od konce 70. let). Mezi první filmy, na nichž se podílel, patřila Zlatá reneta (1965, režie Otakar Vávra). Pracoval jako pomocný režisér Jiřího Krejčíka (1971, Lásky hry šálivé), Jaroslava Macha (1972, Zlatá svatba), Jaromila Jireše (1974, Lidé z metra) a zejména Juraje Herze (1974, Holky z porcelánu; 1975, Holka na zabití; 1976, Den pro mou lásku; 1978, Panna a netvor; 1979, Deváté srdce) a Karla Kachyni (1983, Fandy, ó, Fandy), u jehož filmů měl druhou režii (1979, Lásky mezi kapkami deště; 1980, Cukrová bouda; 1986 Dobré světlo a Smrt krásných srnců). 1969 se chystal debutovat jako režisér (Čas ozimů J. Křenka), z politických důvodů k tomu však nedošlo a představil se až 1990 celovečerním filmem Král kolonád, natočeným podle vlastní prózy Lev. 1992 režíroval televizní zpracování své novely Váhy. V devadesátých letech vyvrcholila jeho tvorba filmem podle prózy Ivana Olbrachta Golet v údolí (1994, spoluautor scénáře s Janou Dudkovou a režisér), který získal 1995 ocenění Český lev za kameru a hudbu. D. se podílel (námět, scénář a režie) na dokumentárních cyklech Gen a Genus portréty spisovatele Viktora Fischla (1994) a historika Davida Flussera (1995). Na motivy Maupassantovy povídky podle scénáře Zdeňka Svěráka 1995 natočil televizní film Chlípník (premiéra 2003).

Od 1961 publikoval příspěvky ve filmovém časopise Záběr (pod šifrou ZEDO); fejetony a povídky v Rudém právu (1967 až 1968), své dílo prezentoval 1967–69 i v Československém rozhlase. Do literatury vstoupil vydáním vyzrálých próz Býk, Beran a Váhy (1981), zahrnujícím tři novely z cyklu inspirovaného znameními zvěrokruhu. Do nedokončeného cyklu 12 příběhů patřily novely Vrata, Rekrut a Labuť (nemohly vyjít pod původními názvy Střelec, Rak a Kozoroh). V prózách, tematicky zakotvených na Hané, sledoval proměny venkovského života od konce 30. let až po současnost. Českou literaturu D. obohatil vypravěčským stylem odmítajícím abstrakci a ideologické schéma. Měl smysl pro plastické popisy, zobrazení psychických pnutí doby a vizuální poetiku (inspirovanou filmem). V rukopise zůstal autobiografický román z dětství Soukromá trestní žaloba. Přínosem díla je přítomnost židovského prvku. Od 1992 předsedal Židovské obci v Praze. Patřil k členům Obce spisovatelů, Penklubu, českého filmového a televizního svazu FITES a Asociace českých audiovizuálních režisérů.

Poprvé se oženil s Alexandrou Hořejší-Aldovou. 1973 se rozvedl a uzavřel sňatek s Olgou Bourkovou, s níž měl tři dcery: Johanu (* 1974), Deboru (* 1975) a Zuzanu (* 1976). Absolvovaly pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění (Johana HAMU v Praze, Debora a Zuzana JAMU v Brně) a věnují se hudbě v Triu ZENOwitz (housle, cembalo, violoncello).

D: knižně: Býk, Beran a Váhy, 1981; Lev a Štír, 1983; Vodnář, 1987; Vrata, 1987; Rekrut, 1989; Labuť, 1991 (2. vyd. 1993); Blíženci, 1993; Ryby, 1994; Soukromá trestní žaloba, in: Židovská ročenka 5755, 1994–1995, s. 148–154; Nesoustavná poetika. Milostný akt a erotické sblížení v současné české literatuře (ed. N. Macurová), in: Iniciály 1, 1991, č. 13, s. 37–42.

L: P. Bílek, Příběhy ze Zvěrokruhu, in: Z. Dostál, Býk, Beran a Váhy, 1981, s. 5–8; týž, Muž, který stojí nohama, in: Z. Dostál, Vodnář, 1987, s. 297–303; P. Janoušek, Pět z dvanácti, in: Literární měsíčník 13, 1984, č. 3, s. 134n.; V. Novotný, Ryby: kdyby – kdyby!, in: Tvar 5, 1994, č. 14, s. 20n.; V. Macura, Z. Ds.’ Zodiac Novels, in: Czechoslovak and Central European Journal 11, 1992, č. 1; týž, Případ Z. D. aneb Román ve zvěrokruhu, in: Tvar 6, 1995, č. 14, s. 10; H. Zapletalová, Osudy lidí 50. let 20. století v prózách Z. D. (s CD ROM), 2008 (bakalářská diplomová práce na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě); SČL, s. 71n.; Kdo je kdo 91/92, 1, 1991, s. 161; B. Dokoupil – M. Zelinský, Slovník českého románu 1945–1991, 1992, s. 32–34; tíž, Slovník české prózy 1945–1994, 1994, s. 48–50; Kdo je kdo v České republice 94/95, 1994, s. 104; SČS, 139n.

Hana Kábová