DOUBRAVA Jaroslav 25.4.1909-2.10.1960: Porovnání verzí

Aktuální verze z 3. 1. 2020, 14:35

Jaroslav DOUBRAVA
Narození	25.4.1909
Místo narození	Chrudim
Úmrtí	2.10.1960
Místo úmrtí	Praha
Povolání	77- Hudební skladatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 342-343
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45761

DOUBRAVA, Jaroslav, * 25. 4. 1909 Chrudim, † 2. 10. 1960 Praha, hudební skladatel, libretista, rozhlasový pracovník

Hudební vzdělání získal v rodném městě (housle, zpěv) v Intonační škole J. Berana a poté na učitelském ústavu (1924–28) u J. Masopusta (zpěv) a M. Červinkové-Minátové (klavír). Věnoval se literatuře, výtvarnému umění a hudbě. Od dětství spontánně komponoval (jako desetiletý se pokusil o operu). Po maturitě na učitelském ústavu (1928) a vojenské prezenční službě se stal učitelem na měšťanských školách v Pardubicích, Přelouči a v rodišti. Tehdy vytvořil první veřejně provedené kompozice (mj. scénická hudba ke Cocteauovým Svatebčanům na Eiffelce). 1935–40 byl soukromým žákem O. Jeremiáše, u něhož získal důkladné profesionální skladatelské školení. Komponování se věnoval ve volném čase při učitelské profesi, kterou vykonával až do konce války. Z válečných let pocházely mj. I. symfonie Chorální (1939–40, čestné uznání poroty ve skladatelské soutěži Melantricha 1941/42), II. symfonie Stalingradská (1943–44), oratorium Poselství (1939–40), kantáta Balada o krásné smrti (1941–42), písňový cyklus Noci (1943), Ženské sbory na texty Jana Nerudy (1940–42), Sonáta pro housle a klavír č. 1, Sonáta pro housle sólo (obě 1942, obě oceněny v soutěži Melantricha 1942).

Po skončení války přesídlil do Prahy, zanechal učitelské profese a nastoupil do Československého rozhlasu, kde poté působil v řadě funkcí v programovém oddělení následujících deset let. Posledních pět let byl skladatelem ve svobodném povolání.

D. umělecký vývoj byl na počátku poznamenán silnou vazbou k národním, tj. romantickým a pozdně romantickým tradicím (přesvědčeným tradicionalistou byl i jeho učitel O. Jeremiáš), poměrně rychle se však zaměřil na moderní stylové proudy – v mládí obdivoval C. Debussyho, postupně pronikl hluboko do podstaty originálního stylu Janáčkova. Dopracoval se velmi osobitého pojetí moderní hudební řeči, do jejíhož rámce dokázal, jako jeden z prvních českých skladatelů, v pozdních dílech zapojit i prvky hudby elektroakustické. Zařadil se k nejsvébytnějším pokračovatelům Janáčkovým. Do jeho uměleckého vývoje zasáhla v důležité první fázi samostatné profesionální tvorby nacistická okupace. D. v době protektorátu komponoval skladby odbojného, protiokupačního zaměření (mj. oratorium Poselství, II. symfonie Stalingradská, mužský sbor Sudoměř) a projevil i občanskou odvahu členstvím v partyzánském oddílu L. Svobody operujícím na Chrudimsku.

Vrcholné tvůrčí období poválečné poznamenala komunistická totalita. D. vstoupil záhy po válce do komunistické strany. Po únoru 1948, rozčarován politickým vývojem, se rozhodl ze strany vystoupit a nakonec byl 1952 z KSČ vyloučen. Stal se totalitnímu režimu nepohodlným se všemi důsledky z toho plynoucími – v jeho případě šlo o skrytou perzekuci (oficiální ignorování tvorby, omezování její propagace v zahraničí), což byl pro D. postih z nejhorších. I tehdy však vytvořil několik děl evidentně zaměřených proti totalitnímu režimu (Sonáta pro klavír, opera Křest sv. Vladimíra, jejíž závěrečné dějství pro nulovou naději na provedení nedokončil, a balet Král Lávra – obě díla na aktualizované satirické náměty K. Havlíčka Borovského) a vedle toho vrcholná díla s filozoficky hlubokým obsahem (balet Don Quijote, III. symfonie, opera Balada o lásce). D. skladatelské dílo není příliš rozsáhlé. D. zemřel uprostřed řady započatých a nedokončených děl, která dnes tvoří dosti početnou položku jeho skladatelského odkazu.

Jeho manželkou byla od 1939 Jarmila Vonásková, sestra tenoristy ND a překladatele Rudolfa Vonáska (1914–1995). Dcera Jarmila D. (* 1940) se věnuje muzikologii a sémiotice.

D: výběr (dokončené skladby): opery: Sen noci svatojánské, libreto R. Vonásek a J. D. podle W. Shakespeara, 1942–1949, premiéra Opava 1969; symfonie: IV. symfonie (fragment), 1959, premiéra s názvem Podzimní pastorále 1970; komorní tvorba: Suita pro klavír, 1936–1937, premiéra 1942; Sonatina pro klavír, 1937–1940, premiéra 1941; Sonáta pro sólovou violu, 1945, premiéra 1967; Sonáta pro housle a klavír č. 2. Památce B. Martinů, 1959, premiéra 1961; písně: Epigramy na slova K. Havlíčka Borovského, 1939–1947, premiéra 1948; Prostopravda, cyklus písní na slova lidové poezie, 1951, premiéra 1952; Ráj domova, cyklus písní pro děti na slova J. Čarka, 1956, premiéra 1958; Mladost, cyklus písní na slova lidové poezie, 1956, premiéra 1956; Čarovaná láska, cyklus písní na slova lidové poezie, 1956–1957, premiéra 1957; sbory: Tři ženské sbory na slova Jana Nerudy, 1941–1942, premiéra 1942; Pět zpěvů o lásce, ženské sbory a capella na slova lidové poezie, 1958, premiéra 1961.

L: HS 1, s. 259 (se soupisem díla); ČBS, s. 116; Tomeš 1, s. 253; Český taneční slovník, 2001, s. 60; M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století 1, 1998, s. 113; MGG 5, sl. 1341–1342; Grove 5, s. 590– 591; J. Havlík, J. D. Skladatel v sevření dvou totalit, 2002; www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem díla a literatury).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jaromír Havlík