DRAŽIC Jan IV. z ?1250-5.1.1343: Porovnání verzí

Verze z 14. 2. 2017, 19:20

Jan IV. z DRAŽIC
Narození	kolem 1250
Úmrtí	5.1.1343
Místo úmrtí	Praha
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46942

z DRAŽIC, Jan IV., * kolem 1250 ?, † 5. 1. 1343 Praha, biskup, diplomat

Narozen v rodě drobnější středočeské šlechty s tradicí přímé služby církvi a králi. Otec Řehoř (Řehník) byl jedním z úředníků dvora Přemysla Otakara II. a podkomoří královny, matka Anna pocházela z vladyckého rodu ze Skyšic. Oba známí otcovi bratři, Abel a Trojan, byli kanovníky (u sv. Jiří a v pražské kapitule), děd Budivoj (Budislav) byl, zřejmě po ovdovění, uváděn 1264 rovněž jako pražský kanovník, pak probošt mělnický a 1296–98 jako děkan pražské kapituly. Prastrýcem D. byl pražský biskup Jan II. (v úřadě 1227–36), s rodem byl spřízněn i biskup Jan III. (1258–78). Jako kanovníci nebo arci jáhni je známo i osm D. synovců. Rod vymřel ve druhé polovině 14. století.

D. byl prvně zmíněn 1274 jako držitel farního beneficia v Žatci a současně pražský a vyšehradský kanovník. 1301 byl Václavem II. vybrán a kapitulou zvolen pražským biskupem, králem investován a vysvěcen na biskupa Petrem z Aspeltu, tehdy basilejským biskupem a kancléřem Václava II. 1304 založil v katedrále bohatě nadaný rodový oltář sv. Silvestra. Bojů o trůn po vymření Přemyslovců se příliš neúčastnil, ke králům Rudolfovi Habsburskému i Jindřichu Korutanskému si zachoval odstup, podmíněný i konfiskací kostelního pokladu Rudolfem. Vojenskou spoluúčastí biskupských sborů podpořil až Jana Lucemburského: při dobývání Kutné Hory a Prahy, při tažení na Moravu 1311, na Slovensko a 1315 při dobývání východočeských měst. 1313 doprovázel krále Jana na říšský sněm v Norimberku, 1315 se stal na několik měsíců zemským správcem. V následujících letech vrcholících panských bojů se stáhl do ústraní.

Již 1306–08 prosadil důsledné respektování biskupské pravomoci nad farnostmi. 1308 konal diecézní synodu, jejíž statut se jako první v pražské diecézi dochoval. Shrnul v něm základní normy církevního práva. D. vizitace benediktinských klášterů následujících let souvisela s metropolitovou vizitací diecéze a obojí výsledky sloužily biskupově informaci před účastí na viennském koncilu (1311–13). Po návratu z Vienne konal na podzim 1312 další synodu. Zlomkovitě dochovanými statuty byly doloženy rovněž synody z 1329–32, 1333, 1334, 1336 a před 1341.

V období 1313–15 probíhala v Čechách první kacířská vyšetřování valdenských, kteří sem uprchli z rakouských zemí, a současně vyšetřování pravověrnosti filozoficko-lékařského spisu mistra Richardina z Pavie, zřejmě učitele na pražské kapitulní škole a biskupova chráněnce. Spis byl odsouzen a Richardin vypovězen z Prahy. V následujících letech se D. dostal do řady sporů se šlechtici nebo městy; ze sporů se stal biskupovi osudným konflikt s litoměřickým proboštem Jindřichem ze Šumburka, kterého po návratu z Vienne sesadil. Jindřich sestavil na biskupa obsáhlý žalobní spis, v němž ho mj. představil jako ochránce kacířů. Žalobu předal v zimě 1316 papeži Janu XXII. V Čechách po kulminaci domácích bojů vypukl na jaře 1317 hlad. Tehdy D. sepsal a dal do oběhu list vyzývající k obecnému smíru. Sám ostře vystupoval proti rušitelům veřejného pokoje a církevními tresty stíhal i nejmocnější šlechtice. Před uzavřením dohod mezi spornými stranami na sněmu v Domažlicích však obdržel list Jana XXII., který reagoval na Šumburkovu žalobu, biskupa suspendoval a předvolal ke kurii k vyšetřování. D. odcházel do Avignonu 1318 a navrátil se až po jedenácti letech, 1329.

Z průběhu biskupova sporu u kurie se nedochovaly žádné záznamy. Jisté je jen to, že postup procesu závisel na vnitropolitické a církevněpolitické situaci Čech, takže ke změně od biskupovi krajně nepříznivého stavu vyšetřování k situaci jemu příznivé došlo na přelomu let 1324/25. V dalších letech už D. mohl nepřímo ovlivňovat situaci ve své diecézi využitím papežských provizí na důležitá správní beneficia, především arcijáhnů; systém se tehdy v Čechách prvně soustavněji uplatnil. Proto po biskupově návratu proběhla celkem rychle restituce biskupských statků i obnova diecézní správy. Po návratu za vedl funkci biskupského inkvizitora (vedle inkvizitora papežského působícího od 1318). Během jeho nepřítomnosti se změnil oficialát v trvale působící úřad, když do čela vedle něho působící biskupovy kanceláře nastoupil kancléř. Od D. nepřítomnosti působil v pražské diecézi také světící biskup a zřejmě v té době vznikl znak pražského biskupství (zlaté břevno v černém poli). Pravidelně fungující administrace diecéze umožnila biskupovi věnovat se záležitostem širšího politického a kulturního dosahu, k nimž vesměs získal podněty na jihu Francie. Po kulminaci sporů mezi farním klérem a mendikanty prosadil 1334 uplatnění zásad buly Bonifáce VIII. Super cathedram, která je normovala. Současně jmenoval zvláštního stálého kazatele v katedrále a nahradil jím kazatelské působení mendikantů. Při pražské kapitule založil tři nové prebendy, v katedrále fundoval další dva oltáře (sv. Vavřince a Anny a sv. Marty, ten spolu se synovcem), vybudoval náhrobek sv. Vojtěcha a připravil vlastní hrobku s pozlaceným reliéfním obrazem (zanikly při gotické přestavbě katedrály). Ještě v prvém desetiletí 14. století goticky přestavěl staroměstský kapitulní kostel sv. Jiljí a vybudoval kamennou věž a hospodářské budovy biskupského dvora na Malé Straně. Po návratu z Avignonu vyzdobil freskami kapli a palác dvora. Soustavnou pozornost věnoval založení kláštera augustiniánských kanovníků. Tento řád, v Čechách 14. století mimořádně významný, uvedl z jihu Francie do Čech. Když Staré Město pražské znemožnilo vybudování kanonie na svém území, založil ji biskup 1333 v biskupském městě Roudnici. Záhy nato dal avignonským stavitelem postavit kamenný most přes Labe a založil špitál. Kanonii věnoval i rukopisy, které si pořídil v Avignonu a poté v Čechách. Inicioval vznik kroniky Františka Pražského a svodu dějepisných spisů o historii Čech počínaje legendami do jeho současnosti (rukopis G5 Pražské kapitulní knihovny), jenž souvisel s výrazným, křesťansky motivovaným národním cítěním biskupovým.

V době episkopátu D. se ustálily všechny hlavní formy církevní správy a 1341 byla pražská diecéze definitivně vyňata z pravomoci mohučského metropolity. Kulturními iniciativami vytvořil Jan IV. spojnici mezi králi Václavem II. a Karlem IV. Pohřben byl v pražské katedrále.

L: RSN 4, s. 281; OSN 7, s. 948–949; OSND 2/1, s. 245; MSN 2, s. 384; MČE 2, s. 182; BL 2, s. 55; V. Chaloupecký, J. IV. z D., poslední biskup pražský, 1908; J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 153–154; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 68–72; Z. Hledíková, Biskup J. IV. z D. (1301–1343), 1991 (s bibliografií); táž, J. IV. z D. a Avignon, in: Svět české středověké církve, 2010, s. 451–460.

P: J. Zachová (ed.), Kronika Františka Pražského, in: FRB, series nova 1, 1997; listiny in: Regesta Bohemiae et Moraviae II–IV, J. Emler (ed.), 1882–1892; formulář v regestech, in: Z. Hledíková, Cancellaria Johannis de D., in: AUC – Philosophica et historica 2 (Z pomocných věd historických IX), 1991, s. 29–59.

Zdeňka Hledíková