Verze z 5. 1. 2020, 15:35, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DRABÍK Mikuláš 5.12.1588-16.7.1671

Z Personal
Mikuláš DRABÍK
Narození 5.12.1588
Místo narození Strážnice
Úmrtí 16.7.1671
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 352-353

DRABÍK, Mikuláš (též DRABICIUS, STRÁŽNICKÝ), * 5. 12. 1588 Strážnice, † 16. 7. 1671 Bratislava (Slovensko), vizionář, českobratrský kazatel

Otec Jan byl konšelem a později rychtářem ve Strážnici. D. chodil spolu s J. A. Komenským do tamější školy a 1605, po přepadení Strážnice Bočkajovým vojskem, pokračoval ve studiu na jiných bratrských školách. 1613 se stal jáhnem a 1616 byl společně s Komenským na synodě v Žeravicích u Kyjova ordinován. Poté působil jako duchovní správce v Drahotuši u Hranic. 1617 se oženil se Zuzanou Holilovou, osiřelou dcerou bohatého měšťana z Valašského Meziříčí. Měli spolu deset dětí, z nichž se jen čtyři dožily vyššího věku. 1628, po vydání Obnoveného zřízení zemského pro Moravu, odešel do Horních Uher a pomáhal i jiným exulantům najít tam nový domov. Po dvou letech v Púchově nad Váhem se usadil na panství knížat Rákocziů v Lednici u Púchova, kde žil v nuzných podmínkách. Po smrti svých několika dětí i vnoučat se pokusil tajně vrátit na Moravu a získat zpět část majetku. Byl však poznán a musel uprchnout. Z té doby pocházely jeho první vize. Základním motivem D. revelací, vnímaných v kontextu apokalyptických dějů, byla brzká změna nábožensko-politických poměrů. Zničení habsburské říše a římské církve mělo být aktem božího soudu nad tzv. králi země i Velkým Babylonem. Podle D. měla aktivní roli hrát jeho nová vrchnost – sedmi hradská knížata. První z řady revelací adresoval majiteli lednického panství Jiřímu I. Rákoczimu. Místní představitelé jednoty bratrské pohlíželi na D. vidění s nedůvěrou. Pochybnosti budil jeho nepříliš příkladný způsob života, pro který byl zbaven kněžství, a zřejmá závislost na alkoholu. 1643 zaslal púchovský konsenior Pavel Hladík zápis čtrnácti D. vidění do Elbingu Komenskému a žádal ho o posouzení. Komenského (tehdy ještě opatrné) kladné vyjádření vedlo k tomu, že starší D. již nebránili, aby své revelace zveřejnil. Kníže Rákoczi je obdržel v září téhož roku. Do boje sice vytáhl, ale po porážce u Ilavy se stáhl zpět.

Komenský se s D. setkal 1650, během pobytu v Horních Uhrách, kdy mu bývalý spolužák předal rukopis s dalšími viděními a naléhal na něj, aby přijal místo v Sedmihradsku u knížat Rákocziů. Po smrti Jiřího I. (1648) se D. očekávání přenesla na Zikmunda Rákocziho, pozdějšího manžela dcery Fridricha Falckého Jindřišky Marie. Do mladého páru vkládal velké naděje i Komenský, a také proto vyhověl pozvání knížete Zikmunda a jeho matky kněžny Zuzany Lorántffyové, aby provedl reformu školy v Blatném Potoce. Během tamního čtyřletého pedagogického působení byl s D. v písemném styku a šířil jeho další vize. Jejich obsah, výzvy k boji proti Habsburkům, se nezměnil ani po smrti mladého knížecího páru. D. se obrátil na nového sedmihradského vladaře Jiřího II., za nímž se 1652 osobně vypravil. Mise neměla valný úspěch. Komenský, který stále D. důvěřoval, věnoval před odchodem z Blatného Potoka (červen 1654) novému knížeti spis Štěstí národa, v němž ho vyzýval k činům. Na zpáteční cestě se zastavil také v Lednici, kde byl opět ordinován do duchovního úřadu. D. byl v písemném styku s okruhem příznivců, k nimž patřil i rákocziovský knížecí správce Ondřej Klobusický. Největší podíl na šíření jeho revelací však měl Komenský. Spolu s proroctvími Kryštofa Kottera a Kristiny Poniatowské je vydal ve spisech Lux in tenebris (1657) a později v Lux e tenebris (1665). Tyto latinské verze velmi přispěly k rozšíření povědomí o D. vizích v celé Evropě. V prostředí jednoty bratrské v Uhrách však měl D. několik rozhodných oponentů. Písemně své názory formulovali např. púchovský konsenior J. Felinus nebo kněz P. Vetterinus.

Po konverzi vdovy po Jiřím II. Rákoczim a jejího syna Františka ke katolické víře (1666) se situace pro exulanty na lednickém panství zhoršila. Změna poměrů usnadnila i zásah proti D. jako šiřiteli protihabsburských vizí. V dubnu 1671 byl uvězněn na lednickém hradě, vyslýchán a po několika měsících deportován přes Trenčín a Leopoldov do Prešpurku (Bratislavy), kde v červenci začal soudní proces, během něhož byl obviněn ze zločinu urážky majestátu a odsouzen k přísnému trestu, jenž byl vzápětí vykonán. Byla mu uťata pravá ruka, poté byl sťat a jeho vytržený jazyk přibit na sloup. Tělo bylo spolu s jeho knihami spáleno a popel vysypán do Dunaje.

L: L. Bernát, Kriminálny proces M. D. v roku 1671, in: Studia Comeniana et historica 31, 2001, s. 60–120; J. Červenka (ed.), Pokračování vidění D. Slavnostní rozeslání knihy proroctví. Vybrané spisy Jana Amose Komenského 6, 1972, s. 403–495; H. Hrubý, České překlady polské postily Řehoře ze Žernovce. Životopis bratra M. D., in: Listy filologické 24, 1897, s. 271; J. Kvačala, Príspevky k dejinám zjavení D., in: Archiv pro bádání o životě J. A. Komenského 2, 1912, s. 3–23; B. Indra, M. D. a jeho vztahy k Valašskému Meziříčí, in: Naše Valašsko 13, 1950, s. 110–128; J. Skutil, Poznaňské archiválie k osudu M. D. Strážnického, in: Jižní Morava 30, 1991, s. 23–32; V. Urbánek, Revelace M. D. a válečné akce první poloviny 40. let 17. století, in: Morava a Brno na sklonku třicetileté války, J. Skutil (ed.), 1995, s. 70–75; týž, Morava a Slezsko v politicko-náboženských vizích a proroctvích českých exulantů, in: L. Bobková – J. Konvičná (ed.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14.–17. století. Korunní země v dějinách českého státu 4, 2009, s. 613–625.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Jana Hubková