Biografický slovník
DRASCHE-Wartinberg Heinrich 19.4.1811-24.7.1880
| Heinrich DRASCHE-Wartinberg | |
 | |
| Narození | 19.4.1811 |
|---|---|
| Místo narození | Brno |
| Úmrtí | 24.7.1880 |
| Místo úmrtí | Inzersdorf bei Wein (Rakousko) |
| Povolání | 26- Bánský odborník nebo energetik |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 362-363 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45822 |
DRASCHE-Wartinberg, Heinrich, * 19. 4. 1811 Brno, † 24. 7. 1880 Inzersdorf bei Wein (Rakousko), průmyslový a báňský podnikatel
Syn významného obchodníka Josefa D. a Anny, roz. Miesbachové. D. absolvoval gymnázium v Brně a vyučil se kupcem. Další vzdělání v komerčních a technických vědách mu ve Vídni zajistil strýc Alois Miesbach, majitel statků Inzersdorf a Steinhof u Vídně a několika cihelen a uhelných dolů. Poté ho jako spolupodílníka svých podniků a pověřil správou uhelných dolů. V té době v cihelnách začalo být nedostatkové a velmi drahé dřevo nahrazováno uhlím. Miesbach a D. se pro to intenzivně angažovali v hornictví. 1829 D. zahájil průzkum na uhlí v okolí města Wiener Neustadt a v dalších dolnorakouských místech získal některé opuštěné doly. Podnikl studijní cestu po zahraničních uhelných revírech, 1831 do pruského Slezska, Belgie a Porýní, 1836 znovu do Belgie. Doplnil si další vzdělání v oboru hornictví na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici. Od 1837 získal postupně 15 dolů na černé a hnědé uhlí, zejména v jižní části vídeňské pánve a v mezihorských depresích ve Východních Alpách v okolí Leobenu. Zásoboval uhlím nejen Miesbachovy cihelny, ale díky rostoucí poptávce i vídeňskou aglomeraci. Zahájil těžební práce na černé uhlí v plzeňské pánvi a na hnědé uhlí na různých místech dnešního Maďarska, otevřel lignitové doly v moravské části vídeňské pánve v Lužici a Moravské Nové Vsi u Hodonína.
Po smrti Miesbacha se stal jeho jediným dědicem. Zmodernizoval cihelny, ve vídeňské pánvi a v dalších místech monarchie zakládal nové. Vyráběl rovněž jemnou keramiku (terakotu). Na světové výstavě v Londýně 1862 obdržel zlatou medaili za zavádění nových technologií v těžbě uhlí, v Paříži 1867 zlatou medaili za vynikající kvalitu cihlářských a kameninových výrobků a za novou konstrukci kruhové pece, úspornější a šetrnější k okolnímu prostředí. Jeho firma, 1869 přejmenovaná na Wiener Ziegelfabriks- und Baugesellschaft, dodávala staveb ní materiál na výstavbu Vídně a Budapešti. Ve Vídni zakoupil 10 parcel proti budově opery na Ringstrasse, na nichž vystavěl činžovní domy (Draschehof, resp. Heinrichshof). Okolo 1870 D. vlastnil 12 cihelen a 2 továrny na kameninové zboží (zaměstnávaly 5 700 pracovníků), 15 uhelných dolů (4 000 horníků), několik velkostatků – v Čechách Pardubice, další v Dolních Rakousích a v Uhrách. Mezi 1871–84 D. firma dodala 16 milionů cihel na stavbu vídeňského Přírodovědeckého muzea z továrny Wienerberg na jižním okraji města, jedné z největších továren na výrobu cihel na světě.
D. se stal dopisujícím členem Říšského geologického ústavu ve Vídni, členem Štýrského geognosticko-geologického spolku, 1866 nositelem Řádu Františka Josefa I., saského Rytířského kříže Albrechtova řádu, ruského Rytířského kříže Řádu svatého Stanislava, 1871 čestným občanem města Brna. 1870 byla rodina povýšena do rytířského stavu, s přídomkem von Wartinberg. Byl pohřben do rodinné hrobky v Inzersdorfu (Vídeň). Jeho jméno nese dnes ulice a park na jihu Vídně. Rodinné podniky převzal syn Richard D. (* 18. 3. 1850 Vídeň, † 4. 7. 1923 zámek Inzersdorf). Dokončil výstavbu Heinrichshofu ve Vídni, ale převážně se věnoval přírodovědeckým (geologie, zoologie) a malířským zálibám.
D: Bericht des Ausstellers H. Ritter D. v. W. über den Besitz, Umfang, Erzeugung und sonstige Betriebsverhältnisse seiner Kohlenbergbaue in Österreich-Ungarn, Wien 1873.
L: ÖBL 1, s. 198; G. Otruba, H. D. v. W., Ein österreichischer Gewerke und Industrieller, in: Tradition 1, 1962, s. 23n.; G. Merk, Zwei Pioniere der österreichischen Industrie: Alois Miesbach und H. D., Wien 1966; BL 1, s. 277; NDB 4, s. 103; DBE 2, s. 608–609; Myška, s. 94–95; Czeike 2, s. 90–91 (se soupisem literatury).
Pavel Vlašímský
