Verze z 14. 2. 2017, 19:59, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky) (Holoubková přesunul stránku DRBOHLAV Jaroslav 14.3.1893-11.8.1946 na DRBOHLAV Jaroslav Josef 14.3.1893-11.8.1946 bez založení přesměrování)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DRBOHLAV Jaroslav Josef 14.3.1893-11.8.1946

Z Personal
Jaroslav Josef DRBOHLAV
Narození 14.3.1893
Místo narození Úlibice u Jičína
Úmrtí 11.8.1946
Místo úmrtí Praha
Povolání

15- Lékaři

7- Zoolog

DRBOHLAV, Jaroslav Josef, * 14. 3. 1893 Úlibice u Jičína, † 11. 8. 1946 Praha, lékař-bakteriolog, protozoolog

Syn z druhého manželství řídícího učitele Josefa D. z Nemyčevsi, a Anny, roz. Rychtrmocové z Chotětova. Většina z jeho deseti sourozenců zemřela v útlém věku. D. 1904–12 vystudoval gymnázium v Jičíně a 1912–17 českou lékařskou fakultu v Praze. Od 1915 pracoval jako asistent I. Honla v bakteriologicko-sérologickém oddělení Patologicko-anatomického ústa vu a jako zástupce prosektora ve vinohradské nemocnici. 1919 založil a poté vedl prosekturu a bakteriologickou laboratoř státní nemocnice v Moravské Ostravě-Zábřehu.

Pozdější zakladatelé Státního zdravotního ústavu v Praze (SZÚ) P. L. Kučera a B. Vacek poslali B. Feierabenda, H. Pelce a D. jako stipendisty Rockefellerovy nadace studovat organizaci Národních ústavů zdraví v USA. D. pracoval od 1921 v mikrobiologických laboratořích v Baltimoru a na Harvardově univerzitě, v jejímž Ústavu srovnávací patologie vynalezl s W. C. Boeckem polotuhou vaječnou kultivační půdu a na ní jako první vypěstoval měňavku úplavičnou (Entamoeba histolytica) i bičivku krocaní (Histomonas meleagridis). Kultivační půda vyhovovala kultivaci většiny střevních prvoků, Boeckova a D. metoda se stala standardním postupem pro kultivaci měňavek i bičíkovců a přispěla k pokroku výzkumu protozoárních infekcí člověka i zvířat. 1923 pracoval ve Velké Británii. Po obhájení disertace o vztahu bičíkovců k leishmanióze získal 1924 doktorát veřejného zdravotnictví Harvardovy univerzity. 1925 pracoval v parazitologickém ústavu Sorbonny a Pasteurově ústavu v Paříži, následně byl v nově otevřeném SZÚ v Praze pověřen přípravou IV. oddělení (pro bakteriologickou a sérologickou diagnostiku). 1926 se stal vedoucím parazitologicko-entomologické laboratoře, 1929 přednostou IV. oddělení. 1930 byl jmenován zdravotním radou (od 1935 vrchním). 1931 se na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT habilitoval z patologické mikrobiologie zvířat, o rok později mu byla venia legendi rozšířena o hygienu. 1936 D. na Břeclavsku zjistil šíření tularemie z Rakouska na československé území. 1937–38 sloužilo IV. oddělení jako výhradní místo pro laboratorní diagnostiku nemoci zachvacující po jižní Moravě i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jako první v ČSR studoval krevní skupiny u zvířat. Zkoumal kmenovou variabilitu vyvolavatelů tyfu a úplavice, epidemiologii malárie, hubící účinek plynů na hmyz přenášející nákazy. Publikace ilustroval dokonalými vlastními mikrofotografiemi. Úspěšně řešil i technické problémy s epidemickou autokolonou SZÚ či krevními konzervami. Jako průkopník transfúze uskladněné krve vyvinul 1938 se spolupracovníky modifikaci metody F. Durana-Jordy pro české podmínky. 1937–41 zasedal ve vrchní zemské zdravotní radě, pak byl ze SZÚ přeložen do zdravotního oddělení Zemského úřadu v Praze, 1944 nedobrovolně penzionován. Bezprostředně po konci války byl jako vrchní zdravotní rada povolán do zdravotního oddělení Zemského národního výboru. D. měl bohaté mezinárodní styky: člen Société Médicale et d’Hygiène (Nice), Société de Pathologie Exotique (Paříž), místopředseda Amerického ústavu v Praze. Jako člen American Society of Bacteriologists and Pathologists se především zasazoval o československo-americkou spolupráci. 1946 byl zvolen za člena American Public Health Association. Jeho hrob na Vinohradském hřbitově zdobí plastika B. Zvěřiny.

D: výběr: The cultivation of the protozoon of blackhead, in: Journal of Medical Research 44, 1924, s. 677n.; Culture de Trichomonas sanguisugae Alexeieff 1911, in: Annales de Parasitologie Humaine et Comparée 3, 1925, s. 369; Studies on the relation of insect herpetomonad and crithidial flagellates to leishmaniasis. I. Inoculation of mammals with insect flagellates, in: American Journal of Epidemiology 5, 1925, s. 580n.; II. The specificity of the various insect flagellates for certain hosts, as indicated by cross infection experiments, in: tamtéž, s. 599n.; III. Cultivation requirements, in: tamtéž, s. 611n.; The cultivation of Endamoeba (sic) histolytica, in: Proceedings of National Academy of Sciences of USA 11, 1925 (5), s. 235n. (s W. C. Boeckem); Une nouvelle preuve de la possibilité de cultiver Entamoeba dysenteriae type histolytica, in: Annales de Parasitologie Humaine et Comparée 3, 1925, s. 349n.; The cultivation of Herpetomonas muscarum (Leidy 1856) Kent 1881 from Lucilia sericata, in: Parasitology 12, 1926 (4), s. 183n.; Vzájemný vztah činitelů Twortova, d’Herellova a Besredkova „antiviru“ se zvláštním zřetelem k B. pyocyaneu, in: ČLČ 66, 1927, s. 1599n., 1855n., 1897n., 1933n.; Les formes de mutation du bac. typhi abdominalis, in: Les Travaux de l’Institut d’Hygiène Publique de l’Etat Tchécoslovaque 1, 1930 (2), 65n.; Sur l’épidémiologie du paludisme dans la Russie Subcarpathique de 1923 à 1936, in: tamtéž 7, 1936 (4), s. 158n.; L’épidémie de tularémie en Tchécoslovaquie, in: tamtéž 8, 1937 (2), s. 79n.; The problem of cultivation of sensitive organism out of material received from greater distances regarded from the epidemiologist’s point of view: „Monotherm“, apparatus for diagnosing quickly and surely all infectious diseases, 1937; Dehydratace immunních ser bakterielních, 1949.

L: OSND 2/1, s. 246; ČLČ 85, 1946, s. 1101; A. Fingerland, Za doc. dr. J. D., in: tamtéž, s. 1418n.; nekrolog in: Praktický lékař 26, 1946, s. 372; V. Tomášek, Doc. dr. J. D. †, in: Lékařské listy 1, 1946, s. 400; C. Dobell, Dr. J. J. D., Obituary, in: Nature 158, 1946, s. 697n.; Věstník Československé zoologické společnosti 11, 1947, s. 10; E. C. Kelly, Encyclopedia of Medical Sources, Baltimore 1948, s. 50, 117; BSPLF 1, s. 181–182; D. Slonim, J. D., in: Vesmír 72, 1993 (11), s. 647; J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, 1997, s. 430, 553; MČE 2, s. 182; ČBS, s. 117; Tomeš 1, s. 256; V. Franc, Významný český lékař J. D., in: Nové noviny 23. 3. 2001, s. 8; J. Kříž – R. Beranová, Historie Státního zdravotního ústavu v Praze, in: Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica, zvl. č. červenec 2005, s. 30, 46, 51, 66, 70n., 77.

P: Archiv UK Praha, rigoróza; Archiv ČVUT Praha, osobní spis (bibliografie).

Pavel Čech