DRDA Jan 4.4.1915-28.11.1970: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Jan DRDA
 
| jméno = Jan DRDA
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Drda Jan portret.jpg
 
| datum narození = 4.4.1915
 
| datum narození = 4.4.1915
 
| místo narození = Příbram
 
| místo narození = Příbram
Řádka 131: Řádka 131:
 
[[Kategorie:1970]]
 
[[Kategorie:1970]]
 
[[Kategorie:Dobříš]]
 
[[Kategorie:Dobříš]]
 +
 +
<gallery>
 +
Drda Jan dum.JPG|Rodný dům Jana Drdy v Příbrami
 +
Drda Jan hrob.jpg|Hrob Jana Drdy na Dobříši
 +
</gallery>

Aktuální verze z 11. 1. 2020, 17:05

Jan DRDA
Narození 4.4.1915
Místo narození Příbram
Úmrtí 28.11.1970
Místo úmrtí Dobříš
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 372-373
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45846

DRDA, Jan, * 4. 4. 1915 Příbram, † 28. 11. 1970 Dobříš, spisovatel

Pocházel z nuzných poměrů. Otec Josef D., kamnář, bojoval na frontě první světové války. Krátce po jeho návratu domů zemřela D. matka Antonie, roz. Filipová (1921). Po krachu druhého manželství otec alkoholik od rodiny odešel a opuštěné děti – D. a sestru Marii – vychovával adoptivní dědeček z matčiny strany, havíř Vlček, který rovněž záhy zemřel (1927), a děti se dostaly do sirotčince. Díky druhé babičce, Josefě Drdové, mohl D. 1934 absolvovat příbramské gymnázium. Nastoupil pak na pražskou UK, kde studoval srovnávací filologii, brzy přešel k publicistice (mj. vedl studentský časopis Rozbor, přivydělával si psaním dívčích románků). Pro zapojení do studentské stávky byl 1937 vyloučen z koleje a nedostudoval.

Od gymnázia publikoval v denním tisku, od 1937 byl redaktorem Lidových novin (v redakci se krátce setkal s K. Čapkem, který zčásti jeho dílo ovlivnil). Do širšího povědomí vstoupil jako autor povídek a soudniček, reportér a fejetonista. Po válce pracoval ve Svobodných novinách a v Práci. 1948–52 vedl jako šéfredaktor Lidové noviny. Po válce vystupoval jako aktivní člen KSČ, spojený s epochou socialistického realismu. 1949 až 1956 řídil nově utvořený Svaz československých spisovatelů, měl významný podíl na čistkách v literární obci a situaci tehdejší literatury. 1948–60 byl poslancem Národního shromáždění, od 1952 i členem ÚV KSČ, do nějž pak byl opakovaně volen na stranických sjezdech 1958 a 1962. 1949 a 1953 se stal laureátem Státní ceny, 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Od poloviny 50. let se věnoval už jen psaní a z veřejného života se postupně stáhl. Pod vlivem Pražského jara 1968 se otevřeně postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a publikoval v deníku Práce článek Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody. Načas byl ještě šéfredaktorem týdeníku Svět práce, ale po odvolání na podzim 1969 se stáhl do ústraní dobříšského zámku, tehdy patřícího Svazu československých spisovatelů, kde předčasně zemřel na selhání srdce. Pohřben byl na dobříšském hřbitově.

S manželkou Emilií, roz. Novákovou, měl 5 dětí, z nichž vynikl syn Petr D. (* 1944), archeolog. Sestra Marie se stala jeptiškou-benediktinkou.

Publikovat začal už ve 30. letech, některá díla vyšla pod pseudonymy Áda Vlach či Petr Plavec (mj. Stříbrná oblaka, 1937, scénář filmu Děvčica z Beskyd, 1944). Již jeho literární prvotina Městečko na dlani (1940) se díky jedinečnému humoru, jímž D. dokázal popsat i tragické situace, stala natolik populární, že byla záhy zfilmována. Krátce poté vydal psychologický román Živá voda (1941) o hledání smyslu umělecké tvorby. Prožitky z chudého dětství ovlivnily i román Putování Petra Sedmilháře (1943) o nemanželském chlapci – tulákovi hledajícím ztraceného otce. Dětské zážitky se odrazily i v dílech Prastaré povídky, výboru Nedaleko Rukapáně, Kruhy a v nedokončené autobiografii Odkud přicházíme (1966).

Přelom v díle znamenal soubor jedenácti povídek Němá barikáda (1946), první a v české literatuře jedna z nejvýznamnějších reflexí druhé světové války a nacistické okupace. Povídka Vyšší princip z doby po atentátu na Heydricha, která byla inspirována osudem příbramského profesora Josefa Lukeše, zachytila chronologicky řazené události, především však postoje lidí tváří v tvář okupaci. Heroizace odboje, jakou D. v tomto díle podal, se spolu s Fučíkovou Reportáží psanou na oprátce stala takřka závaznou normou pro další autory, i když někteří kritici literárně kvalitní dílo odsoudili za ideologizaci a schematičnost (V. Černý).

Reportérskou zkušenost z procesu s válečnými zločinci D. zúročil v novinářském svědectví Listy z Norimberka (1946). V padesátých letech se přiklonil k socialistickému realismu, v té době vydal Dětství soudruha Stalina (1952) či sbírku povídek Krásná Tortiza (1952), reflektující rovněž nacistickou okupaci, ale nedosahující úrovně Němé barikády. Příliš neuspěly ani další pokusy, na pokračování vydávaný a nedokončený román Hospodáři nebo divadelní hra o lásce kombajnéra a družstevnice Romance o Oldřichu a Boženě. D. spolupracoval i s filmem jako autor scénářů vlastních děl, ale adaptoval i předlohy dalších autorů.

V době tvůrčí krize se pokusil o cestopis z Latinské Ameriky (Horká půda, 1956). Od poloviny 50. let se věnoval hlavně pohádkám pro děti. První publikoval krátce po válce, největší část pak v Českých pohádkách (1959). Řada z nich se dočkala velké popularity díky atraktivnímu divadelnímu, filmovému nebo televiznímu zpracování (Hrátky s čertem, 1945; Dařbuján a Pandrhola, 1959, u obou i autor scénáře; Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1959). Po D. smrti byly na jeho náměty natočeny další pohádkové filmy O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) nebo Nejkrásnější hádanka (2008).

V prózách se odrazil D. vřelý vztah k rodnému Příbramsku, mj. v nich uplatnil místní příjmení a zeměpisná jména. Výběru věnoval nemalou péči, protože jejich sbírání a výklad patřily mezi D. koníčky. Užíval jich nejen v celé rozmanitosti, ale i neobyčejně nápaditým a hravým způsobem.

D: soupis in: Z. Šmídová, J. D. Personální bibliografie, Okresní knihovna Příbram 1990.

L: Kunc 1, s. 115–118; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 160; LČL 1, s. 597; MČE 2, s. 182; Knapík, s. 74; ČBS, s. 118; Tomeš 1, s. 257; V. Trantina a kol., Velký slovník osobností vědy a kultury příbramského regionu, 2001, s. 57; SČS, s. 140–141; J. Svoboda, Spisovatel J. D. o vlastních jménech, in: Zpravodaj místopisné komise ČSAV 7, 1966, s. 154; V. Homolková, Zeměpisná jména v prózách J. D., in: S. Pastyřík. – V. Víška (ed.), Onomastika a škola 8. Sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře Hradec Králové, 2008, s. 379–388; V. Štěpánová, Osobní jména v prózách J. D., in: Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky, J. David – M. Čornejová – M. Harvalík (ed.), 2010, s. 478–486; www.slovnikceskeliteratury.cz (s bibliografií).

P: LA PNP Praha, osobní pozůstalost.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Veronika Štěpánová