DREYER Johann Traugott 5.12.1804-17.9.1871: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 5: Řádka 5:
 
| místo narození = Aš
 
| místo narození = Aš
 
| datum úmrtí = 17.9.1871
 
| datum úmrtí = 17.9.1871
| místo úmrtí = Zwettl (Rakousko)
+
| místo úmrtí = Zwettl (Rakousko)
| povolání = 15- Lékaři
+
| povolání = 15- Lékaři<br />61- Pedagog
61- Pedagog
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 378-379
 
}}
 
}}
 
'''DREYER, Johann Traugott''', ''* 5. 12. 1804 Aš, † 17. 9. 1871 Zwettl (Rakousko), lékař, pedagog, organizátor vojenského zdravotnictví''
 
'''DREYER, Johann Traugott''', ''* 5. 12. 1804 Aš, † 17. 9. 1871 Zwettl (Rakousko), lékař, pedagog, organizátor vojenského zdravotnictví''

Verze z 4. 11. 2019, 19:59

Johann Traugott DREYER
Narození 5.12.1804
Místo narození
Úmrtí 17.9.1871
Místo úmrtí Zwettl (Rakousko)
Povolání 15- Lékaři
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 378-379

DREYER, Johann Traugott, * 5. 12. 1804 Aš, † 17. 9. 1871 Zwettl (Rakousko), lékař, pedagog, organizátor vojenského zdravotnictví

Syn vrchního lékaře 47. pěšího pluku. Absolvoval ve Štýrském Hradci filozofickou přípravu a ve Vídni dva semestry medicíny, 1824 byl odveden k 54. pěšímu pluku jako podlékař a 1825 povolán ke studiu vyššího kursu na právě obnovené lékařsko-chirurgické akademii (Josefinum) ve Vídni. 1830–33 pracoval jako asistent stolice očního lékařství F. Jaegera, sepsal disertaci o nových blefaroplastických operačních postupech svého učitele a 1831 byl promován. 1833 se stal polním lékařem 59. pěšího pluku; 1835 byl však povolán zpět na Josefinum jako prozatímní, od 1838 skutečný profesor obecného přírodopisu a botaniky s hodností rady a štábního polního lékaře a přísedícího stálé polní zdravotní komise. 1840 byl ustanoven inspektorem Vojenského ředitelství léků. Po sloučení Josefina s Lékařskou fakultou vídeňské univerzity 1849 byl při kázán ke stálé polní zdravotní komisi, 1850 jmenován koreferentem zdravotního odboru ministerstva války, téhož roku převzal vedení odboru jako nejvyšší polní lékař armády a dvorní rada. Pod jeho záštitou se od 1852 konala vědecká shromáždění polních lékařů vídeňské i dalších posádek. Pro citelný nedostatek vojenských lékařů 1852 z jeho podnětu otevřelo Josefinum ústav pro dvouleté doškolování podlékařů. Potřebě armády však nestačil, a tak byla akademie ještě jednou obnovena, 1854 zahájila třetí a poslední éru, v níž dosáhla evropského významu. D. patřil k prvním vojenským lékařům cestujícím v doprovodu císaře (do Olomouce a Varšavy, kde byl poctěn ruským řádem sv. Anny). 1855 vykonal tříměsíční inspekční cestu do Haliče a dunajských knížectví k posádkám zachváceným tyfem a cholerou. Hodnosti, platy a penze polních lékařů zvedl na úroveň důstojníků, řídící štábní lékaři byli povýšeni na vrchní, on sám jako nejvyšší polní lékař na nejvyššího štábního lékaře a byl povýšen do rytířského stavu s predikátem von Iller. 1858 vykonal inspekci v trachomem sužovaných rakouských posádkách německých spolkových pevností v Mohuči, Ulmu a Rastattu; z Heidelbergu získal pro Josefinum jako profesora vnitřního lékařství A. Duchka. Během neúspěšného italského tažení konal inspekci u vojska v Lombardii. 1862 byla polní lékařská služba z jeho iniciativy reorganizována. Na odpočinek odešel 1864.

D: Diss. inaug. medico-chirurgica, pertractans novam Blepharoplastices methodum, Vindobonae 1831.

L: Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes, Wien 1833; Allgemeine Militärärztliche Zeitung, 1871, s. 233; T. Puschmann, Die Medizin in Wien während der letzten 100 Jahre, Wien 1884, s. 184, 304; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Aerzte aller Zeiten und Völker 2, Wien – Leipzig 1885, s. 216; S. K. Kirchenberger, Lebensbilder hervorragender österreichisch-ungarischer Militär- und Marineärzte, Wien – Leipzig 1913, s. 28n.; L. Schönbauer, Das medizinische Wien, Wien 1947, s. 265, 429; ÖBL 1, s. 200n.; E. Wondrák, Vídeňské „Josefinum“ a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii, 1968, s. 10, 12, 18; BL 1, s. 281; H. Wyklicky, Das Josephinum: Biographie eines Hauses. Wien 1985, passim.

Pavel Čech