Verze z 27. 9. 2018, 13:48, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DRTINA František 3.10.1861-14.1.1925

Z Personal
František DRTINA
Narození 3.10.1861
Místo narození Hněvšín (č. o. Chotilsko) u Slap
Úmrtí 14.1.1925
Místo úmrtí Praha
Povolání

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 45- Voják nebo partyzán

56- Filozof

DRTINA, František, * 3. 10. 1861 Hněvšín (č. o. Chotilsko) u Slap, † 14. 1. 1925 Praha, filozof, pedagog, politik

Byl synem rolníka Františka D. a Marie, roz. Mrázkové. Maturoval 1880 v Praze na Akademickém gymnáziu, od 1881 navštěvoval pražskou, zpočátku ještě nerozdělenou univerzitu, kde se věnoval klasické filologii a připravoval se na profesi středoškolského profesora. 1886 složil závěrečné státní zkoušky už na české části univerzity a byl jmenován suplentem na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. V následujících letech vystřídal několik pražských gymnázií a 1898 získal definitivu. Jako středoškolský profesor neztrácel ani spojení s univerzitou, rozdělenou 1882 na českou a německou. Vzdělával se soustavně v zahraničí: 1885–86 studoval v Berlíně u F. Paulsena, 1889–91 získal stipendium České akademie pro vědu, slovesnost a umění k pobytu ve Francii, kde se zabýval dějinami i současným stavem francouzského školství. 1891 se na české univerzitě v Praze habilitoval pro obor filozofie na základě práce Třídění jevů duševních v řecké filosofii, která začala vznikat už 1883 v semináři T. G. Masaryka. 1898 rozšířil habilitaci o obor pedagogika. Následujícího roku byl jmenován mimořádným profesorem filozofie a pedagogiky a stal se ředitelem pedagogického semináře. Řádnou profesuru získal 1903 a 1905/06 byl děkanem filozofické fakulty.

Současně s prací středoškolského a vysokoškolského učitele působil v několika odborných periodikách. Spolu s J. Kaizlem redigoval od 1893 kritickou revui Athenaeum, 1900 pomáhal spolu s F. Čádou a F. Krejčím při zrodu filozofického časopisu Česká mysl, spoluredigoval ho a od 1906 byl hlavním redaktorem Pedagogických rozhledů. Věnoval se také spolkové činnosti, např. prostřednictvím výboru Dědictví Komenského, dále působil i v Jednotě Komenského, v níž prezentoval reformní školské návrhy.

Jako respektovaný odborník zasahoval do veřejného života a politických bojů. Byl přívržencem T. G. Masaryka a 1907 až 1911 zastupoval jím formovanou Českou stranu lidovou ve vídeňské říšské radě. Za první světové války podporoval domácí protirakouský odboj, zapojil se do činnosti tzv. Maffie. Podpořil spojení České strany lidové s mladočechy ve státoprávní demokracii, kterou zastupoval v době vzniku samostatné ČSR v Národním výboru a po dobu jednoho dne i v Revolučním národním shromáždění. V listopadu 1918 byl jmenován státním tajemníkem ministerstva školství a národní osvěty. Zabýval se zejména školskou reformou. Vývoj politické situace v ČSR ho neuspokojil. Navíc se zhoršil jeho zdravotní stav. 1921 se rozhodl vrátit na univerzitu. Jako profesor působil do 1923, kdy nastoupil dlouhodobou zdravotní dovolenou, z níž se už nevrátil.

D. filozofické dílo bylo velmi obsáhlé. Věnoval se především dějinám filozofie. Vedle antiky ho zaujal myšlenkový vývoj ve středověku i v novější době. Jeho pozornost upoutaly osobnosti jako L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij, J. A. Komenský. Z českých myslitelů mu byli blízcí T. G. Masaryk a F. Krejčí. Přijal za své některé postuláty pozitivismu a ovlivnila ho myšlenka humanity jako prostředku ke kultivaci společnosti. V oblasti pedagogiky se stal významnou autoritou. Už před první světovou válkou se podílel na práci komise ministra G. Marcheta, která byla svolána k reformě středoškolského studia. D. znal většinu evropských i zámořských školských systémů a dokázal vyhodnotit jejich přednosti i nedostatky. Projevoval velký zájem o dívčí vyšší a odborné vzdělání. Žádal rovný pří stup žen do všech vzdělávacích institucí. Samostatnou kapitolu jeho práce představovala problematika vzdělání učitelů. Jeho návrhy nepodporovali všichni pedagogové a vysloužil si za ně i kritiku. Celkově však vzbuzovalo rozsáhlé D. dílo respekt a uznání, což se projevilo např. v příspěvcích do rozsáhlých sborníků vydaných k D. životním výročím, zejména k 60. narozeninám, a posmrtnými vzpomínkami spojenými s odhalením pamětní desky (Hněvšín 1937). D. synem byl významný český politik Prokop D. (1900–1980).

D: Myšlenkový vývoj evropského lidstva, 1902; Spisy F. D., 1–5, J. Kozák (ed.), 1914–1932; soupisy in: Drtinova čítanka, K. J. Obrátil (ed.), 1913 (2. vyd. 1920), s. 157–162; J. Pešková, F. D. (1861–1925). Postavy české pedagogiky 18, 1991, s. 19–42 (soupis díla a literatury).

L: Sborník vzpomínek a prací vydaný ku poctě univ. Prof. Dra F. D., J. V. Klíma (ed.), 1921; L. Kratochvíl, F. D., 1941; OSND 2/1, s. 257–259; Stručný filosofický slovník, 1966, s. 86–87; J. Kopáč, Dějiny české školy a pedagogiky v letech 1867–1914, 1968, rejstřík; J. Schlegelová, Etický humanismus F. D., in: táž, František Krejčí a jeho současníci, 1990, s. 100 až 109; Tomeš 1, s. 260; SČF, s. 104; OSN 8, s. 47; DČŽ 1, s. 251; J. Cach, F. D.: filozof, pedagog a reformátor školství, představitel kultury a státník, 2003; S. Součková, F. D.: Filozof, pedagog a politik v korespondenci a vzpomínkách (1861–1925), 2004.

P: LA PNP Praha, literární pozůstalost; Muzeum J. A. Komenského, Praha, literární pozůstalost; SOA Praha, matrika narozených římskokatolického farního úřadu Živohošť, sv. 3, s. 422; Archiv UK Praha, osobní spis.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošáhlíková