DRTINA Prokop 13.4.1900-16.10.1980: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Prokop DRTINA
 
| jméno = Prokop DRTINA
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Drtina Prokop portret.jpg
 
| datum narození = 13.4.1900
 
| datum narození = 13.4.1900
 
| místo narození = Smíchov (Praha)
 
| místo narození = Smíchov (Praha)
Řádka 154: Řádka 154:
 
[[Kategorie:1980]]
 
[[Kategorie:1980]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Drtina Prokop spis.png|Fotografie Prokopa Drtiny ve vyšetřovacím spisu, 1952
 +
</gallery>

Aktuální verze z 17. 1. 2020, 15:06

Prokop DRTINA
Narození 13.4.1900
Místo narození Smíchov (Praha)
Úmrtí 16.10.1980
Místo úmrtí Praha
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 392-393
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45904

DRTINA, Prokop, * 13. 4. 1900 Smíchov (Praha), † 16. 10. 1980 Praha, právník, politik

Byl synem pedagoga, filozofa a politika Františka D. (1861 až 1925), jeho strýcem byl novinář a spisovatel Jan Herben, bratrancem knihovník Jaroslav D. (1908–1967). Absolvoval reálné gymnázium na Smíchově (1919), Právnickou fakultu UK v Praze ukončil 1923. Podílel se na vzniku Svazu středoškolského studentstva (1919), na univerzitě se stal krátce jednatelem Svazu československého studentstva. Od 1916 byl aktivním členem skautského hnutí a patřil mezi průkopníky českého vodáctví, 1919–22 působil jako vedoucí oddílu pražské Dvojky, stal se i sborovým vůdcem čtvrtého sboru skautů. 1924 nastoupil k České finanční prokuratuře v Praze, od 1927 tam pracoval ve funkci komisaře. 1924–25 prošel vojenskou prezenční službou. 1928 složil advokátské zkoušky, advokacii se však nevěnoval. 1925–28 byl členem Národní strany práce a předsedou jejího studentského odboru. 1928 vstoupil do ČSNS. 1926–39 se podílel na organizaci Klubu Přítomnost, 1926–30 jako jednatel, od 1933 asi do 1936 jako předseda sekretariátu klubu; spolupracoval i s barrandovskou skupinou V. M. Havla. Přispíval do časopisu Demokratický střed (od 1935 vycházel jako Program. Demokratický střed). Od listopadu 1929 nastoupil jako úředník do Kanceláře prezidenta republiky. 1936–38 byl osobním tajemníkem prezidenta E. Beneše. Po jeho abdikaci v říjnu 1938 v Sezimově Ústí D. pomáhal s pořádáním písemné agendy. Po Benešově odletu do exilu D. zformoval skupinu důvěrníků, která se stala jádrem části budoucího domácího odboje. Od ledna 1939 nastoupil na místo pomocného referenta u Nejvyššího správního soudu.

Po německé okupaci v březnu 1939 zahájil odbojovou činnost. Patřil mezi zakladatele a organizátory Politického ústředí, jedné z hlavních skupin domácí rezistence. Před zatčením se zachránil útěkem do exilu, kam se dostal ukryt v rychlíku z Prahy do Bělehradu. V únoru 1940 dorazil přes Itálii, Švýcarsko a Francii do Londýna, kde začal opět spolupracovat s E. Benešem. Od července 1940 působil jako politický referent Kanceláře prezidenta republiky, na starost měl především spojení s domácím odbojem. 1942–45 byl místopředsedou Právní rady, od 1942 členem kuratoria Fondu pro oběti gestapácké perzekuce. 1940–45 proslul pod pseudonymem Pavel Svatý jako rozhlasový komentátor československého vysílání BBC. Od listopadu 1940 patřil mezi členy poradního rozhlasového sboru, 1941–45 mu předsedal. V srpnu 1944 odjel jako člen vládní delegace pro osvobozené území do Sovětského svazu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání delegace pobývala (7.–23. 10.) na povstaleckém území a vyjednávala se Slovenskou národní radou. Po porážce povstání se D. vrátil přes Moskvu do Anglie. V březnu 1945 doprovázel prezidenta Beneše a exilovou reprezentaci do Moskvy, kde se zúčastnil rozhovorů o nové československé vládě a jejím programu, v květnu se vrátil do Prahy.

Během 1945 působil jako přednosta politické sekce Kanceláře prezidenta republiky. Stal se též místopředsedou Svazu národní revoluce, sdružení příslušníků protinacistického odboje. 1945–46 zasedal jako poslanec Prozatímního národního shromáždění, 1946–48 Ústavodárného národního shromáždění. 1945–48 pravidelně přispíval (mnohdy anonymně) do časopisu Svobodný zítřek. Od jara 1945 působil ve vedení ČSNS, v prosinci 1945 byl zvolen členem ústředního výkonného výboru strany, 1946–48 zasedal v předsednictvu. 1945–48 zastával úřad ministra spravedlnosti. K hlavním úkolům patřilo provedení tzv. národní očisty a retribuce, tj. poválečného potrestání nacistických zločinců a kolaborantů. Retribuční soudy se sice vzhledem ke stannému charakteru a poválečné atmosféře dopustily řady přehmatů, D. však v čele justice vystupoval v zájmu zákonnosti, spravedlnosti a proti projevům zvůle. Kvůli politickým tlakům na justiční orgány, nezákonným postupům a zneužívání moci ze strany bezpečnostních složek hájil nezávislost soudů (nejvýrazněji ve sporu o revizi procesu se členy protektorátní vlády). Politickými názory se dostával do stále ostřejšího konfliktu s KSČ, jehož předmětem se stala nejen sama retribuce, ale i spor mezi justicí a ministerstvem vnitra, které postupně podléhalo totalitním tendencím. 1947 byl D. členem vládní delegace, která si v Moskvě vyslechla Stalinovo nesouhlasné stanovisko ke zvažované účasti ČSR na Marshallově plánu. V září pošta doručila P. Zenklovi, J. Masarykovi a D. krabičky s výbušninou, ani jedna však neexplodovala. Neúspěšný pokus o atentát vyvolal tzv. krčmaňskou aféru (stopy justičního vyšetřování vedly na krajský sekretariát KSČ v Olomouci), která se stala předehrou vládní krize. Dne 20. 2. 1948 podal D. spolu s 11 dalšími nekomunistickými ministry demisi na vládní funkci, kterou prezident Beneš 25. 2. přijal. Den poté se vzdal i ostatních politických a veřejných funkcí.

Po neúspěšných snahách o zorganizování útěku za hranice se pokusil spáchat sebevraždu skokem z okna své vily ve Vilímovské ulici v Praze-Dejvicích. S těžkými zraněními byl převezen do nemocnice na Bulovce, kde byl pod dohledem Státní bezpečnosti (StB). V březnu na něj byla uvalena soudní vazba, v srpnu byl zatčen a převezen do pankrácké vězeňské nemocnice. Až do konce 1953 zůstal v policejní vazbě. Původně s ním StB zamýšlela uspořádat monstrproces, který měl ospravedlnit převzetí veškeré moci komunisty a ukázat únorovou vládní krizi jako pokus o reakční puč, nakonec ho 1953 Nejvyšší soud v utajeném procesu odsoudil k 15 letům vězení pro zločiny úkladů o republiku a zrady státního tajemství. Trest si odpykával na Mírově, v Leopoldově, Valdicích a Ruzyni. 1960 se dočkal na základě prezidentské amnestie propuštění. 1961–67 pracoval jako knihovnický asistent v knihovně Národního technického muzea v Praze, poté odešel do důchodu. 1969 byl soudně rehabilitován, rozsudek však nikdy nenabyl právní moci. 1971 došlo k formálnímu zrušení D. rehabilitace, 1975 byl znovu odsouzen za zločin úkladů o republiku. Věnoval se psaní pamětí a spolupracoval s historiky. V 70. letech se zapojil do aktivit disentu a samizdatu. Kvůli podpisu Charty 77 a utajenému převozu pamětí do zahraničí se na sklonku života stal terčem denunciací ve sdělovacích prostředcích a pronásledování StB.

In memoriam byl 1991 vyznamenán Řádem T. G. Masaryka II. třídy, jmenován čestným občanem českých měst a obcí (Praha, Ústí nad Orlicí, Jaroměř, Litoměřice, Chotilsko, Plumlov).

D: Hitler contra Beneš. Pět rozhlasových projevů Dr. P. D., politického referenta kanceláře presidenta republiky, Londýn 1941; Právem republiky... Tři rozhlasové projevy Dr. P. D., politického referenta kanceláře presidenta republiky, tamtéž 1942; P. Drtina – I. Herben, My a Němci. Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa, 1945; A nyní promluví Pavel Svatý... Londýnské epištoly z let 1940–1945, 1946; O soudcovské nezávislosti, lidovém soudnictví a jiných časových otázkách čs. justice, 1946; Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. P. D. o činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu, 1947; Právo v pojetí a díle presidenta dr. Edvarda Beneše, 1947; Československo můj osud. Kniha života českého demokrata 20. století, Toronto 1982, Praha 1991–1992.

L: KSN 3, s. 501; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 162; MČE 2, s. 188; ČBS, s. 119; Tomeš 1, s. 260;M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, 1994, s. 87; J. Doležal, P. D. (13. 4. 1900 až 16. 10. 1980), in: Svobodný zítřek 12. 4. 1990; Československo na mých bedrech, in: Prostor, 2000, č. 45/46, s. 184–188; J. Pokorný, Lépe zemřít ve stoje, než žít na kolenou, in: Revolver revue, 2000, č. 44, s. 258n.; I. Koutská, Lépe zemřít vstoje, než žít na kolenou (Historie vzniku pamětí dr. P. D. Československo můj osud), in: J. Pernes – J. Foitzik (ed.), Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský“. Sborník příspěvků z konference, pořádané ve dnech 14.–16. dubna 2003 v Praze, 2005, s. 216–233; O. Koutek, Říkali mu Pavel Svatý. Osudy úředníka, politika a politického vězně P. D., in: Sborník Archivu bezpečnostních složek 5, 2007, s. 185–231; týž, P. D., Osud československého demokrata, 2011.

P: Archiv NM Praha, fond P. D.; NA Praha, fond 7 – osobní pozůstalost JUDr. P. D. 1940–1948; Libri Prohibiti – sbírka P. D.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ondřej Koutek