DUBÉ z Jan Roháč ?1380-9.9.1437: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Jan Roháč z DUBÉ
 
| jméno = Jan Roháč z DUBÉ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Dube Jan Rohac socha.jpg
 
| datum narození = asi 1380
 
| datum narození = asi 1380
 
| místo narození =  
 
| místo narození =  
Řádka 114: Řádka 114:
 
[[Kategorie:1437]]
 
[[Kategorie:1437]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Dube Jan Rohac socha.jpg|Socha Jana Rlháče z Dubé v oboře Hvězda v Praze (autorem sochy je Alois Sopr)
 +
Dube Jan Rohac Ales.gif|Jan Roháč z Dubé podle Mikoláše Alše
 +
</gallery>

Aktuální verze z 18. 1. 2020, 11:36

Jan Roháč z DUBÉ
Narození asi 1380
Úmrtí 9.9.1437
Místo úmrtí Praha
Povolání 45- Voják nebo partyzán
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 401-402

z DUBÉ, Jan Roháč, * asi 1380, † 9. 9. 1437 Praha, šlechtic, husitský hejtman

Potomek rozvětveného panského rodu Benešoviců s erbem zavinuté střely červené barvy na stříbrném štítě. Jeho otec Ondřej, řečený podle svého erbu Roháč († 1411), měl sídlo nejprve na Libouni a potom na Zvěstově. Lze předpokládat, že D. se od mládí živil vojenskou službou. Pokud Roháčem mladším vystupujícím v zápise v Popravčí knize pánů z Rožmberka z 1397 byl skutečně on, podílel se na drobné loupeživé válce v jižních a středních Čechách. Jako jeden z vyšehradských manů si vyprosil od krále vesnice či jejich díly mezi Benešovem a Kutnou Horou. 1416–17 zakoupil dům nebo jeho část v chudší čtvrti Nového Města pražského. Nejpozději v té době se stal stoupencem učení Jana Husa a jeho radikálně zaměřených následovníků. První zpráva o D. působení v táborském vojsku je z července 1420, kdy se stal velitelem stálé posádky v dobyté Lomnici nad Lužicí. Pro nedostatek bojovníků si D. vypomohl služební námezdní organizací, jež později nalezla široké uplatnění v táborském vojsku. Přestože musel čelit vzpouře v lomnické posádce, podržel si v táborské obci čelné postavení. V prosinci 1420 hájil radikální táborskou věrouku v pražském domě mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína a krátce nato zaujal po zemřelém Mikuláši z Husi místo jednoho ze čtyř táborských vrchních hejtmanů. V dalších letech téměř vždy stál po Žižkově boku, bojoval s ním u Kutné Hory i u Německého Brodu a následoval ho i do východních Čech, kde s ním 1423 vydal proslulý vojenský řád. Jako hejtman v Čáslavi D. po smrti Jana Žižky stanul ve vojenském velení dočasně spojených husitských bratrstev. Koncem března 1425 se podílel na válečném tažení proti Praze a městům jejího svazu, následně se zúčastnil dojednání vršovického smíru a jako hejtman polního vojska sirotčího bratrstva bojoval v červnu 1426 ve vítězné bitvě u Ústí nad Labem. Přes tyto zásluhy nebyl zvolen do vrchního velení bratrstva a nadále se musel spokojit s funkcí městského hejtmana v Čáslavi. Poté, co se Nové Město pražské stalo přední základnou sirotčího svazu, D. již jeho dům zřejmě nestačil, neboť si v průběhu 1433 zakoupil za poměrně vysokou cenu 60 kop grošů výstavnější dům někdejšího konšela Jana z domu hofrychtéřova na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí). Na transakci se podílel panoše Oldřich z Říčan, D. purkrabí na hrádku Tehově. Hrádek spolu s deseti vesnicemi někdejšího zboží karlovského kláštera na Novém Městě D. získal neznámo kdy, nejspíše však již ve dvacátých letech. Podobná nejistota panuje i o datu získání jeho dalšího panství čítajícího pět vesnic pražské metropolitní kapituly kolem staršího hrádku jihozápadně od Kutné Hory. D. hrádek zčásti přestavěl a dal mu biblický název Sión. V bitvě u Lipan 1434 byl zajat, avšak již zhruba po měsíci propuštěn. Na rozdíl od jiných husitských válečníků nehledal cestu ke smíru s vítěznou stranou a po opětném sblížení se stále ještě silnou táborskou obcí se pokusil vytvořit novou radikální unii zaměřenou proti císaři Zikmundovi a jeho domácím spojencům. Někdy před koncem 1434 ho táborská obec zvolila svým hejtmanem a pověřila svoláním sjezdu táborských a sirotčích měst. V manifestu z 21. 12. se zástupci Tábora a dalších jedenácti měst zavázali k obraně čtyř artikulů a ke vzájemné pomoci proti Zikmundovi. Již před polovinou února 1435 obsadil rožmberskou Soběslav táborskou posádkou, ta však musela město záhy opustit. Další ne zdar, tentokrát politické povahy, se projevil na nejbližším zemském sněmu, na němž v opozici spolu s Táborem setrvala jen tři města. Zmar D. plánu v květnu uspíšila kapitulace táborské posádky na hradu Ostromeči a o tři měsíce později krutá porážka táborského oddílu, který byl vyslán k zásobení obležené Lomnice. Pro ztrátu důvěry musel Tábor opustit, přesto se však rozhodl v odboji pokračovat ze svého hradu Siónu. Mezitím mu rada Nového Města zabavila dosud nesplacený dům a nejpozději do konce 1436 přišel i o panství v Tehově, které Zikmundovým zápisem v září téhož roku získal bývalý táborský spojenec Jan Kamarét z Žirovnice. Po příjezdu do Čech Zikmund velkorysými zápisy neutralizoval řadu odpůrců včetně Tábora. Po kapitulaci odbojného Hradce Králové v březnu 1437 se D. ocitl v postavení zemského škůdce. Oble žení Siónu s nepříliš početnou posádkou, které v květnu zahájil hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, se vleklo, takže hrad byl dobyt až po příchodu oddílu vedeného Zikmundovým uherským hejtmanem Michalem Országem. Spolu se svými dvaapadesáti druhy byl D. v poutech přiveden do Prahy, kde všichni společně skončili na šibenici. Potupa, které se mu jako členu panského stavu dostalo, posílila v očích kališnické většiny země vzdorné postoje proti Zikmundovi a přispěla i k jeho rychlému odchodu ze země. Ve svém posledním pořízení D. pamatoval na ženu Elišku, dceru Jana z Kolovrat, o dědictví po něm se později přihlásily i sestry Barbora a Zdena. D. patřil k důsledným obhájcům čtyř artikulů, dodržoval, pokud je známo, zásady husity pojímané svaté války a ve srovnání s jinými kališnickými i katolickými šlechtici se spokojil skromnými úchvaty církevního majetku. Jestliže před lety D. platil za „dokonalé zosobnění typu božího bojovníka“ (R. Urbánek), pak dnes je stejně jednostranně považován za sprostého lapku.

L: R. Urbánek, J. R. z D., in: Z husitského věku, 1957, s. 178–190; F. Lupínek, J. R. z D. a hnutí husitské, 1937; E. Janská, Hrad J. R. z D. Sión. in: Sborník Oblastního muzea v Kutné Hoře, řada A, 6–7, 1965, s. 5–72; táž, J. R. na Sióně, in: Historie a vojenství 13, 1964, s. 225–261; J. Čechura, Sión a Kunětická Hora? hrady husitské revoluce? in: Husitský Tábor 5, 1982, s. 153–163; P. Čornej – B. Zilynskyj, J. R. z D. a Praha, in: Pražský sborník historický 20, 1987, s. 35–61; F. Šmahel a kol., Dějiny Tábora 1 až 2, 1990, s. 481–489.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

František Šmahel