DUBRAVIUS z Doubravky a z Hradiště Jan ?1486-9.9.1553: Porovnání verzí
(DUBRAVIUS_Jan_1486-9.9.1553) |
|||
Řádka 2: | Řádka 2: | ||
| jméno = Jan DUBRAVIUS | | jméno = Jan DUBRAVIUS | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
− | | datum narození = 1486 | + | | datum narození = okolo 1486 |
| místo narození = Plzeň | | místo narození = Plzeň | ||
| datum úmrtí = 9.9.1553 | | datum úmrtí = 9.9.1553 | ||
Řádka 12: | Řádka 12: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''DUBRAVIUS, Jan''' ''(též DUBRAVUS, SKÁLA) z Doubravky a z hradiště, * okolo 1486 Plzeň, † 9. 9. 1553 Kroměříž, olomoucký biskup, humanista, diplomat, spisovatel'' | ||
− | + | Otec (měl příjmení Skála) byl plzeňským měšťanem a katolíkem, | |
+ | synovi umožnil studovat na tamní městské partikulární | ||
+ | škole, která byla pravděpodobně vyšší (maior), takže z ní bylo | ||
+ | možno přejít na univerzitu. Pro některá období D. života chybějí | ||
+ | prameny. Zřejmě studoval na univerzitě ve Vídni u Konráda | ||
+ | Celtise a poté v Itálii, buď v Padově, nebo v Bologni. Bylo | ||
+ | doloženo, že tam získal doktorát práv. Do vlasti se vrátil kolem | ||
+ | 1508 a zařadil se do humanistické družiny olomouckého biskupa | ||
+ | Stanislava Thurza, který byl štědrým podporovatelem | ||
+ | nového hnutí. D. se stal postupně biskupským sekretářem | ||
+ | a kancléřem. 1510–12 biskupovým přičiněním olomouckým | ||
+ | kanovníkem, 1521 arcijáhnem kapituly, 1527 proboštem kolegiátní kapituly v Kroměříži, do 1541 též kanovníkem kolegiátní kapituly v Brně. K jeho společenskému vzestupu došlo | ||
+ | zásluhou plzeňského měšťana rytíře Kašpara Eberweina z Hradiště, | ||
+ | když ho a další přijal k erbu a ke svému titulu z Hradiště, | ||
+ | k čemuž byl připojen přídomek z Doubravky (latinsky Dubraviae). Na rytíře sv. Václava (''eques auratus'') byl pasován již před 1516 (podle datování D. edice textu Martiana Capelly). | ||
+ | Královský mandát o oficiálním přijetí mezi české rytíře byl vydán | ||
+ | 1522. D. vykonával diplomatické služby pro polského | ||
+ | krále Zikmunda Jagellonského a pro české krále Ludvíka Jagellonského | ||
+ | i Ferdinanda I. Po smrti olomouckého biskupa | ||
+ | Thurza 1540 a elekta Bernarda Zoubka ze Zdětína byl D. | ||
+ | 1541 zvolen a potvrzen papežem jako biskup. V té době ještě | ||
+ | nezískal ani nižší, tím spíše kněžské svěcení, stalo se tak patrně | ||
+ | až koncem roku, protože na biskupa byl vysvěcen 1542 v Olomouci. | ||
+ | |||
+ | Mezi olomouckými humanisty vynikl nejrozsáhlejší literární | ||
+ | činností. Zahájil ji 1516 edicí a komentářem v době humanismu vysoce ceněného díla autora z 5. století Martiana Capelly. | ||
+ | D. se projevil jako první znalec renesanční teorie malířství | ||
+ | v českých zemích. (Např. s velkou erudicí a senzitivně popsal | ||
+ | obraz ''Adam a Eva'' z roku 1507 od A. Dürera.) Samo statnou | ||
+ | tvorbu zahájil alegorickým spisem ''Theriobulia, tj. Rada zvířat''. | ||
+ | Inspirací mu byla ''Nová rada'' Smila Flašky z Pardubic z 1394, | ||
+ | D. nad ní však vynikl barvitostí i učeností. Knihu věnoval králi | ||
+ | Ludvíkovi a podal v ní teorii vlády a úlohy panovníka ve státě. | ||
+ | Čtyři vydání díla (1520 Norimberk, 1521 Krakov, 1614 Vratislav a 1626 Herborn) prokázala, že D. knihou pronikl do | ||
+ | povědomí nejen moravského, ale dokonce středoevropského | ||
+ | čtenářstva. Ještě větší ohlas měl jeho spis ''De piscinis'' – O rybnících | ||
+ | (1547), který byl přeložen i do angličtiny, polštiny | ||
+ | a němčiny. D. v něm vystihl vyspělost českého rybníkářství, | ||
+ | které se stalo výnosnou položkou podnikání. Při spisování vycházel | ||
+ | i z praktických zkušeností, jež použil při zakládání rybníků | ||
+ | na biskupských statcích. Dílo patří k nejcennějším dokladům starší hospodářské literatury. Jediný teologický spis | ||
+ | věnoval 1549 výkladu 5. žalmu, obsahoval výčet nepřátel církve. | ||
+ | K traktátu připojil mj. projevy k polskému králi Zikmundovi | ||
+ | I., v němž upozornil na turecké nebezpečí a navrhl | ||
+ | vytvořit evropskou křesťanskou říši. Poslední spis ''Třicet tři'' | ||
+ | ''knihy Historie království Českého'' věnoval D. 1552 Maxmiliánovi jako budoucímu českému králi, aby ho seznámil s dějinami země, které měl vládnout. Kritika vytýkala autorovi velkou | ||
+ | závislost na kronice Václava Hájka z Libočan, D. však | ||
+ | použil i další zdroje, období krále Vladislava II. a Ludvíka, | ||
+ | kterým spis končil, mohl znát z autopsie. V knize však chyběla | ||
+ | data, záhlaví knih (čili kapitol), postranní marginálie a indexy, | ||
+ | což odstranilo 2. vydání z 1575. V 16. a 17. století platila jako | ||
+ | příručka poskytující základní informace o českých dějinách | ||
+ | a vyšla též v německých překladech. Celkově D. dílo včetně | ||
+ | jeho brilantních řečí představovalo vyvrcholení latinského humanismu | ||
+ | v olomouckém prostředí. D. neopomíjel ani důležitou stavební činnost. Dokončil stavbu nové biskupské rezidence | ||
+ | v Olomouci. Byl to rozsáhlý reprezentativní třípatrový | ||
+ | palác. Dobudoval též severní křídlo biskupského hradu | ||
+ | v Hukvaldech. | ||
+ | |||
+ | D: Martianus Capella de nuptiis Mercurii et Philologiae, cum adnotationibus Ioannis Dubravii, Viennae 1516; Theriobulia, Nurnbergae 1520; Theriobulia | ||
+ | – Rada zvířat, M. Horna – E. Petrů (ed.), 1983; De piscinis, | ||
+ | Vratislaviae 1547; totéž, A. Schmidtová (ed.), 1953; O rybnících. Přeložila | ||
+ | A. Schmidtová, 1953; In psalmum ordine quintum, 1549; Historiae regni | ||
+ | Boiemiae, 1552 (2. vyd. Basileae 1575). | ||
+ | |||
+ | L: OSN 8, s. 91; BOS 3, s. 620; RHB 2, s. 74–84 (se soupisem díla a literatury); | ||
+ | LČL 1, s. 609–610; Slezsko 12, s. 15–17 (s chybami); A. Rybička, | ||
+ | Jan z Doubravky a Hradiště (Dubravius), biskup olomúcký, in: ČČM 52, | ||
+ | 1878, s. 106n., 243n.; F. V. Peřinka, Dějiny města Kroměříže 1, 1913, | ||
+ | passim; V. Cekota, Z hospodářských názorů J. D., in: Historický sborník. | ||
+ | Studia historická a etnografická, 1957, s. 49n.; A. Roubic, Olomoucké biskupství | ||
+ | v roce 1541, in: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora | ||
+ | PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 39n.; J. Matzke, Das Bistum Olmütz | ||
+ | von 1281–1578, Königstein / Taunus 1975, s. 64n.; E. Petrů, J. D. | ||
+ | a Martianus Capella. K humanistickému pojetí Alegorie, in: Listy filologické | ||
+ | 99, 1976, s. 221n.; týž, D. řeči a soudobá rétorika, in: Studia Comeniana | ||
+ | et historica 6, 1976, č. 15, s. 33n.; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen | ||
+ | und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 218n.; V. Cekota, | ||
+ | Z názorů olomouckých humanistů v první polovině 16. století, in: Studia | ||
+ | Comeniana et historica 13, 1983, č. 26, s. 163n.; J. Skutil, J. D. Biskup, | ||
+ | státník, ekonom a literát, 1992 (s chybami); I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus | ||
+ | a raná renesance na Moravě, 1992; P. Wörster, Humanismus in | ||
+ | Olmütz. Landesbeschreibung, Stadtlob und Geschichtsschreibung in der | ||
+ | ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts, Marburg 1994; I. Hlobil – E. Petrů, | ||
+ | Humanismus and the Early Renaissance in Moravia, 1999; I. Hlobil – M. Perůtka (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska | ||
+ | 1400–1550, III. Olomoucko, 1990, rejstřík; M. M. Buben, Encyklopedie | ||
+ | českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 75–76; L. Hrabová, | ||
+ | J. D. 1486–1553, in: I. Barteček (ed.), Historiografie Moravy a Slezska 1, | ||
+ | 2001, s. 21n. | ||
+ | |||
+ | Miloš Kouřil | ||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] |
Verze z 27. 2. 2017, 17:04
Jan DUBRAVIUS | |
Narození | okolo 1486 |
---|---|
Místo narození | Plzeň |
Úmrtí | 9.9.1553 |
Místo úmrtí | Kroměříž |
Povolání |
49- Náboženský nebo církevní činitel 53- Historik 19- Ekonom nebo statistik 63- Spisovatel |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45936 |
DUBRAVIUS, Jan (též DUBRAVUS, SKÁLA) z Doubravky a z hradiště, * okolo 1486 Plzeň, † 9. 9. 1553 Kroměříž, olomoucký biskup, humanista, diplomat, spisovatel
Otec (měl příjmení Skála) byl plzeňským měšťanem a katolíkem, synovi umožnil studovat na tamní městské partikulární škole, která byla pravděpodobně vyšší (maior), takže z ní bylo možno přejít na univerzitu. Pro některá období D. života chybějí prameny. Zřejmě studoval na univerzitě ve Vídni u Konráda Celtise a poté v Itálii, buď v Padově, nebo v Bologni. Bylo doloženo, že tam získal doktorát práv. Do vlasti se vrátil kolem 1508 a zařadil se do humanistické družiny olomouckého biskupa Stanislava Thurza, který byl štědrým podporovatelem nového hnutí. D. se stal postupně biskupským sekretářem a kancléřem. 1510–12 biskupovým přičiněním olomouckým kanovníkem, 1521 arcijáhnem kapituly, 1527 proboštem kolegiátní kapituly v Kroměříži, do 1541 též kanovníkem kolegiátní kapituly v Brně. K jeho společenskému vzestupu došlo zásluhou plzeňského měšťana rytíře Kašpara Eberweina z Hradiště, když ho a další přijal k erbu a ke svému titulu z Hradiště, k čemuž byl připojen přídomek z Doubravky (latinsky Dubraviae). Na rytíře sv. Václava (eques auratus) byl pasován již před 1516 (podle datování D. edice textu Martiana Capelly). Královský mandát o oficiálním přijetí mezi české rytíře byl vydán 1522. D. vykonával diplomatické služby pro polského krále Zikmunda Jagellonského a pro české krále Ludvíka Jagellonského i Ferdinanda I. Po smrti olomouckého biskupa Thurza 1540 a elekta Bernarda Zoubka ze Zdětína byl D. 1541 zvolen a potvrzen papežem jako biskup. V té době ještě nezískal ani nižší, tím spíše kněžské svěcení, stalo se tak patrně až koncem roku, protože na biskupa byl vysvěcen 1542 v Olomouci.
Mezi olomouckými humanisty vynikl nejrozsáhlejší literární činností. Zahájil ji 1516 edicí a komentářem v době humanismu vysoce ceněného díla autora z 5. století Martiana Capelly. D. se projevil jako první znalec renesanční teorie malířství v českých zemích. (Např. s velkou erudicí a senzitivně popsal obraz Adam a Eva z roku 1507 od A. Dürera.) Samo statnou tvorbu zahájil alegorickým spisem Theriobulia, tj. Rada zvířat. Inspirací mu byla Nová rada Smila Flašky z Pardubic z 1394, D. nad ní však vynikl barvitostí i učeností. Knihu věnoval králi Ludvíkovi a podal v ní teorii vlády a úlohy panovníka ve státě. Čtyři vydání díla (1520 Norimberk, 1521 Krakov, 1614 Vratislav a 1626 Herborn) prokázala, že D. knihou pronikl do povědomí nejen moravského, ale dokonce středoevropského čtenářstva. Ještě větší ohlas měl jeho spis De piscinis – O rybnících (1547), který byl přeložen i do angličtiny, polštiny a němčiny. D. v něm vystihl vyspělost českého rybníkářství, které se stalo výnosnou položkou podnikání. Při spisování vycházel i z praktických zkušeností, jež použil při zakládání rybníků na biskupských statcích. Dílo patří k nejcennějším dokladům starší hospodářské literatury. Jediný teologický spis věnoval 1549 výkladu 5. žalmu, obsahoval výčet nepřátel církve. K traktátu připojil mj. projevy k polskému králi Zikmundovi I., v němž upozornil na turecké nebezpečí a navrhl vytvořit evropskou křesťanskou říši. Poslední spis Třicet tři knihy Historie království Českého věnoval D. 1552 Maxmiliánovi jako budoucímu českému králi, aby ho seznámil s dějinami země, které měl vládnout. Kritika vytýkala autorovi velkou závislost na kronice Václava Hájka z Libočan, D. však použil i další zdroje, období krále Vladislava II. a Ludvíka, kterým spis končil, mohl znát z autopsie. V knize však chyběla data, záhlaví knih (čili kapitol), postranní marginálie a indexy, což odstranilo 2. vydání z 1575. V 16. a 17. století platila jako příručka poskytující základní informace o českých dějinách a vyšla též v německých překladech. Celkově D. dílo včetně jeho brilantních řečí představovalo vyvrcholení latinského humanismu v olomouckém prostředí. D. neopomíjel ani důležitou stavební činnost. Dokončil stavbu nové biskupské rezidence v Olomouci. Byl to rozsáhlý reprezentativní třípatrový palác. Dobudoval též severní křídlo biskupského hradu v Hukvaldech.
D: Martianus Capella de nuptiis Mercurii et Philologiae, cum adnotationibus Ioannis Dubravii, Viennae 1516; Theriobulia, Nurnbergae 1520; Theriobulia – Rada zvířat, M. Horna – E. Petrů (ed.), 1983; De piscinis, Vratislaviae 1547; totéž, A. Schmidtová (ed.), 1953; O rybnících. Přeložila A. Schmidtová, 1953; In psalmum ordine quintum, 1549; Historiae regni Boiemiae, 1552 (2. vyd. Basileae 1575).
L: OSN 8, s. 91; BOS 3, s. 620; RHB 2, s. 74–84 (se soupisem díla a literatury); LČL 1, s. 609–610; Slezsko 12, s. 15–17 (s chybami); A. Rybička, Jan z Doubravky a Hradiště (Dubravius), biskup olomúcký, in: ČČM 52, 1878, s. 106n., 243n.; F. V. Peřinka, Dějiny města Kroměříže 1, 1913, passim; V. Cekota, Z hospodářských názorů J. D., in: Historický sborník. Studia historická a etnografická, 1957, s. 49n.; A. Roubic, Olomoucké biskupství v roce 1541, in: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 39n.; J. Matzke, Das Bistum Olmütz von 1281–1578, Königstein / Taunus 1975, s. 64n.; E. Petrů, J. D. a Martianus Capella. K humanistickému pojetí Alegorie, in: Listy filologické 99, 1976, s. 221n.; týž, D. řeči a soudobá rétorika, in: Studia Comeniana et historica 6, 1976, č. 15, s. 33n.; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 218n.; V. Cekota, Z názorů olomouckých humanistů v první polovině 16. století, in: Studia Comeniana et historica 13, 1983, č. 26, s. 163n.; J. Skutil, J. D. Biskup, státník, ekonom a literát, 1992 (s chybami); I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě, 1992; P. Wörster, Humanismus in Olmütz. Landesbeschreibung, Stadtlob und Geschichtsschreibung in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts, Marburg 1994; I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus and the Early Renaissance in Moravia, 1999; I. Hlobil – M. Perůtka (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, III. Olomoucko, 1990, rejstřík; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 75–76; L. Hrabová, J. D. 1486–1553, in: I. Barteček (ed.), Historiografie Moravy a Slezska 1, 2001, s. 21n.
Miloš Kouřil