DUBRAVIUS z Doubravky a z Hradiště Jan ?1486-9.9.1553: Porovnání verzí

Z Personal
(DUBRAVIUS_Jan_1486-9.9.1553)
 
Řádka 2: Řádka 2:
 
| jméno = Jan DUBRAVIUS
 
| jméno = Jan DUBRAVIUS
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 1486
+
| datum narození = okolo 1486
 
| místo narození = Plzeň
 
| místo narození = Plzeň
 
| datum úmrtí = 9.9.1553
 
| datum úmrtí = 9.9.1553
Řádka 12: Řádka 12:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Jan DUBRAVIUS
+
}}
 +
'''DUBRAVIUS, Jan''' ''(též DUBRAVUS, SKÁLA) z Doubravky a z hradiště, * okolo 1486 Plzeň, † 9. 9. 1553 Kroměříž, olomoucký biskup, humanista, diplomat, spisovatel''
  
== Literatura ==
+
Otec (měl příjmení Skála) byl plzeňským měšťanem a katolíkem,
 +
synovi umožnil studovat na tamní městské partikulární
 +
škole, která byla pravděpodobně vyšší (maior), takže z ní bylo
 +
možno přejít na univerzitu. Pro některá období D. života chybějí
 +
prameny. Zřejmě studoval na univerzitě ve Vídni u Konráda
 +
Celtise a poté v Itálii, buď v Padově, nebo v Bologni. Bylo
 +
doloženo, že tam získal doktorát práv. Do vlasti se vrátil kolem
 +
1508 a zařadil se do humanistické družiny olomouckého biskupa
 +
Stanislava Thurza, který byl štědrým podporovatelem
 +
nového hnutí. D. se stal postupně biskupským sekretářem
 +
a kancléřem. 1510–12 biskupovým přičiněním olomouckým
 +
kanovníkem, 1521 arcijáhnem kapituly, 1527 proboštem kolegiátní kapituly v Kroměříži, do 1541 též kanovníkem kolegiátní kapituly v Brně. K jeho společenskému vzestupu došlo
 +
zásluhou plzeňského měšťana rytíře Kašpara Eberweina z Hradiště,
 +
když ho a další přijal k erbu a ke svému titulu z Hradiště,
 +
k čemuž byl připojen přídomek z Doubravky (latinsky Dubraviae). Na rytíře sv. Václava (''eques auratus'') byl pasován již před 1516 (podle datování D. edice textu Martiana Capelly).
 +
Královský mandát o oficiálním přijetí mezi české rytíře byl vydán
 +
1522. D. vykonával diplomatické služby pro polského
 +
krále Zikmunda Jagellonského a pro české krále Ludvíka Jagellonského
 +
i Ferdinanda I. Po smrti olomouckého biskupa
 +
Thurza 1540 a elekta Bernarda Zoubka ze Zdětína byl D.
 +
1541 zvolen a potvrzen papežem jako biskup. V té době ještě
 +
nezískal ani nižší, tím spíše kněžské svěcení, stalo se tak patrně
 +
až koncem roku, protože na biskupa byl vysvěcen 1542 v Olomouci.
 +
 
 +
Mezi olomouckými humanisty vynikl nejrozsáhlejší literární
 +
činností. Zahájil ji 1516 edicí a komentářem v době humanismu vysoce ceněného díla autora z 5. století Martiana Capelly.
 +
D. se projevil jako první znalec renesanční teorie malířství
 +
v českých zemích. (Např. s velkou erudicí a senzitivně popsal
 +
obraz ''Adam a Eva'' z roku 1507 od A. Dürera.) Samo statnou
 +
tvorbu zahájil alegorickým spisem ''Theriobulia, tj. Rada zvířat''.
 +
Inspirací mu byla ''Nová rada'' Smila Flašky z Pardubic z 1394,
 +
D. nad ní však vynikl barvitostí i učeností. Knihu věnoval králi
 +
Ludvíkovi a podal v ní teorii vlády a úlohy panovníka ve státě.
 +
Čtyři vydání díla (1520 Norimberk, 1521 Krakov, 1614 Vratislav a 1626 Herborn) prokázala, že D. knihou pronikl do
 +
povědomí nejen moravského, ale dokonce středoevropského
 +
čtenářstva. Ještě větší ohlas měl jeho spis ''De piscinis'' – O rybnících
 +
(1547), který byl přeložen i do angličtiny, polštiny
 +
a němčiny. D. v něm vystihl vyspělost českého rybníkářství,
 +
které se stalo výnosnou položkou podnikání. Při spisování vycházel
 +
i z praktických zkušeností, jež použil při zakládání rybníků
 +
na biskupských statcích. Dílo patří k nejcennějším dokladům starší hospodářské literatury. Jediný teologický spis
 +
věnoval 1549 výkladu 5. žalmu, obsahoval výčet nepřátel církve.
 +
K traktátu připojil mj. projevy k polskému králi Zikmundovi
 +
I., v němž upozornil na turecké nebezpečí a navrhl
 +
vytvořit evropskou křesťanskou říši. Poslední spis ''Třicet tři''
 +
''knihy Historie království Českého'' věnoval D. 1552 Maxmiliánovi jako budoucímu českému králi, aby ho seznámil s dějinami země, které měl vládnout. Kritika vytýkala autorovi velkou
 +
závislost na kronice Václava Hájka z Libočan, D. však
 +
použil i další zdroje, období krále Vladislava II. a Ludvíka,
 +
kterým spis končil, mohl znát z autopsie. V knize však chyběla
 +
data, záhlaví knih (čili kapitol), postranní marginálie a indexy,
 +
což odstranilo 2. vydání z 1575. V 16. a 17. století platila jako
 +
příručka poskytující základní informace o českých dějinách
 +
a vyšla též v německých překladech. Celkově D. dílo včetně
 +
jeho brilantních řečí představovalo vyvrcholení latinského humanismu
 +
v olomouckém prostředí. D. neopomíjel ani důležitou stavební činnost. Dokončil stavbu nové biskupské rezidence
 +
v Olomouci. Byl to rozsáhlý reprezentativní třípatrový
 +
palác. Dobudoval též severní křídlo biskupského hradu
 +
v Hukvaldech.
 +
 
 +
D: Martianus Capella de nuptiis Mercurii et Philologiae, cum adnotationibus Ioannis Dubravii, Viennae 1516; Theriobulia, Nurnbergae 1520; Theriobulia
 +
– Rada zvířat, M. Horna – E. Petrů (ed.), 1983; De piscinis,
 +
Vratislaviae 1547; totéž, A. Schmidtová (ed.), 1953; O rybnících. Přeložila
 +
A. Schmidtová, 1953; In psalmum ordine quintum, 1549; Historiae regni
 +
Boiemiae, 1552 (2. vyd. Basileae 1575).
 +
 
 +
L: OSN 8, s. 91; BOS 3, s. 620; RHB 2, s. 74–84 (se soupisem díla a literatury);
 +
LČL 1, s. 609–610; Slezsko 12, s. 15–17 (s chybami); A. Rybička,
 +
Jan z Doubravky a Hradiště (Dubravius), biskup olomúcký, in: ČČM 52,
 +
1878, s. 106n., 243n.; F. V. Peřinka, Dějiny města Kroměříže 1, 1913,
 +
passim; V. Cekota, Z hospodářských názorů J. D., in: Historický sborník.
 +
Studia historická a etnografická, 1957, s. 49n.; A. Roubic, Olomoucké biskupství
 +
v roce 1541, in: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora
 +
PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 39n.; J. Matzke, Das Bistum Olmütz
 +
von 1281–1578, Königstein / Taunus 1975, s. 64n.; E. Petrů, J. D.
 +
a Martianus Capella. K humanistickému pojetí Alegorie, in: Listy filologické
 +
99, 1976, s. 221n.; týž, D. řeči a soudobá rétorika, in: Studia Comeniana
 +
et historica 6, 1976, č. 15, s. 33n.; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen
 +
und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 218n.; V. Cekota,
 +
Z názorů olomouckých humanistů v první polovině 16. století, in: Studia
 +
Comeniana et historica 13, 1983, č. 26, s. 163n.; J. Skutil, J. D. Biskup,
 +
státník, ekonom a literát, 1992 (s chybami); I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus
 +
a raná renesance na Moravě, 1992; P. Wörster, Humanismus in
 +
Olmütz. Landesbeschreibung, Stadtlob und Geschichtsschreibung in der
 +
ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts, Marburg 1994; I. Hlobil – E. Petrů,
 +
Humanismus and the Early Renaissance in Moravia, 1999; I. Hlobil – M. Perůtka (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska
 +
1400–1550, III. Olomoucko, 1990, rejstřík; M. M. Buben, Encyklopedie
 +
českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 75–76; L. Hrabová,
 +
J. D. 1486–1553, in: I. Barteček (ed.), Historiografie Moravy a Slezska 1,
 +
2001, s. 21n.
 +
 
 +
Miloš Kouřil
 
   
 
   
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:B]]

Verze z 27. 2. 2017, 17:04

Jan DUBRAVIUS
Narození okolo 1486
Místo narození Plzeň
Úmrtí 9.9.1553
Místo úmrtí Kroměříž
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 53- Historik 19- Ekonom nebo statistik

63- Spisovatel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45936

DUBRAVIUS, Jan (též DUBRAVUS, SKÁLA) z Doubravky a z hradiště, * okolo 1486 Plzeň, † 9. 9. 1553 Kroměříž, olomoucký biskup, humanista, diplomat, spisovatel

Otec (měl příjmení Skála) byl plzeňským měšťanem a katolíkem, synovi umožnil studovat na tamní městské partikulární škole, která byla pravděpodobně vyšší (maior), takže z ní bylo možno přejít na univerzitu. Pro některá období D. života chybějí prameny. Zřejmě studoval na univerzitě ve Vídni u Konráda Celtise a poté v Itálii, buď v Padově, nebo v Bologni. Bylo doloženo, že tam získal doktorát práv. Do vlasti se vrátil kolem 1508 a zařadil se do humanistické družiny olomouckého biskupa Stanislava Thurza, který byl štědrým podporovatelem nového hnutí. D. se stal postupně biskupským sekretářem a kancléřem. 1510–12 biskupovým přičiněním olomouckým kanovníkem, 1521 arcijáhnem kapituly, 1527 proboštem kolegiátní kapituly v Kroměříži, do 1541 též kanovníkem kolegiátní kapituly v Brně. K jeho společenskému vzestupu došlo zásluhou plzeňského měšťana rytíře Kašpara Eberweina z Hradiště, když ho a další přijal k erbu a ke svému titulu z Hradiště, k čemuž byl připojen přídomek z Doubravky (latinsky Dubraviae). Na rytíře sv. Václava (eques auratus) byl pasován již před 1516 (podle datování D. edice textu Martiana Capelly). Královský mandát o oficiálním přijetí mezi české rytíře byl vydán 1522. D. vykonával diplomatické služby pro polského krále Zikmunda Jagellonského a pro české krále Ludvíka Jagellonského i Ferdinanda I. Po smrti olomouckého biskupa Thurza 1540 a elekta Bernarda Zoubka ze Zdětína byl D. 1541 zvolen a potvrzen papežem jako biskup. V té době ještě nezískal ani nižší, tím spíše kněžské svěcení, stalo se tak patrně až koncem roku, protože na biskupa byl vysvěcen 1542 v Olomouci.

Mezi olomouckými humanisty vynikl nejrozsáhlejší literární činností. Zahájil ji 1516 edicí a komentářem v době humanismu vysoce ceněného díla autora z 5. století Martiana Capelly. D. se projevil jako první znalec renesanční teorie malířství v českých zemích. (Např. s velkou erudicí a senzitivně popsal obraz Adam a Eva z roku 1507 od A. Dürera.) Samo statnou tvorbu zahájil alegorickým spisem Theriobulia, tj. Rada zvířat. Inspirací mu byla Nová rada Smila Flašky z Pardubic z 1394, D. nad ní však vynikl barvitostí i učeností. Knihu věnoval králi Ludvíkovi a podal v ní teorii vlády a úlohy panovníka ve státě. Čtyři vydání díla (1520 Norimberk, 1521 Krakov, 1614 Vratislav a 1626 Herborn) prokázala, že D. knihou pronikl do povědomí nejen moravského, ale dokonce středoevropského čtenářstva. Ještě větší ohlas měl jeho spis De piscinis – O rybnících (1547), který byl přeložen i do angličtiny, polštiny a němčiny. D. v něm vystihl vyspělost českého rybníkářství, které se stalo výnosnou položkou podnikání. Při spisování vycházel i z praktických zkušeností, jež použil při zakládání rybníků na biskupských statcích. Dílo patří k nejcennějším dokladům starší hospodářské literatury. Jediný teologický spis věnoval 1549 výkladu 5. žalmu, obsahoval výčet nepřátel církve. K traktátu připojil mj. projevy k polskému králi Zikmundovi I., v němž upozornil na turecké nebezpečí a navrhl vytvořit evropskou křesťanskou říši. Poslední spis Třicet tři knihy Historie království Českého věnoval D. 1552 Maxmiliánovi jako budoucímu českému králi, aby ho seznámil s dějinami země, které měl vládnout. Kritika vytýkala autorovi velkou závislost na kronice Václava Hájka z Libočan, D. však použil i další zdroje, období krále Vladislava II. a Ludvíka, kterým spis končil, mohl znát z autopsie. V knize však chyběla data, záhlaví knih (čili kapitol), postranní marginálie a indexy, což odstranilo 2. vydání z 1575. V 16. a 17. století platila jako příručka poskytující základní informace o českých dějinách a vyšla též v německých překladech. Celkově D. dílo včetně jeho brilantních řečí představovalo vyvrcholení latinského humanismu v olomouckém prostředí. D. neopomíjel ani důležitou stavební činnost. Dokončil stavbu nové biskupské rezidence v Olomouci. Byl to rozsáhlý reprezentativní třípatrový palác. Dobudoval též severní křídlo biskupského hradu v Hukvaldech.

D: Martianus Capella de nuptiis Mercurii et Philologiae, cum adnotationibus Ioannis Dubravii, Viennae 1516; Theriobulia, Nurnbergae 1520; Theriobulia – Rada zvířat, M. Horna – E. Petrů (ed.), 1983; De piscinis, Vratislaviae 1547; totéž, A. Schmidtová (ed.), 1953; O rybnících. Přeložila A. Schmidtová, 1953; In psalmum ordine quintum, 1549; Historiae regni Boiemiae, 1552 (2. vyd. Basileae 1575).

L: OSN 8, s. 91; BOS 3, s. 620; RHB 2, s. 74–84 (se soupisem díla a literatury); LČL 1, s. 609–610; Slezsko 12, s. 15–17 (s chybami); A. Rybička, Jan z Doubravky a Hradiště (Dubravius), biskup olomúcký, in: ČČM 52, 1878, s. 106n., 243n.; F. V. Peřinka, Dějiny města Kroměříže 1, 1913, passim; V. Cekota, Z hospodářských názorů J. D., in: Historický sborník. Studia historická a etnografická, 1957, s. 49n.; A. Roubic, Olomoucké biskupství v roce 1541, in: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 39n.; J. Matzke, Das Bistum Olmütz von 1281–1578, Königstein / Taunus 1975, s. 64n.; E. Petrů, J. D. a Martianus Capella. K humanistickému pojetí Alegorie, in: Listy filologické 99, 1976, s. 221n.; týž, D. řeči a soudobá rétorika, in: Studia Comeniana et historica 6, 1976, č. 15, s. 33n.; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 218n.; V. Cekota, Z názorů olomouckých humanistů v první polovině 16. století, in: Studia Comeniana et historica 13, 1983, č. 26, s. 163n.; J. Skutil, J. D. Biskup, státník, ekonom a literát, 1992 (s chybami); I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě, 1992; P. Wörster, Humanismus in Olmütz. Landesbeschreibung, Stadtlob und Geschichtsschreibung in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts, Marburg 1994; I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus and the Early Renaissance in Moravia, 1999; I. Hlobil – M. Perůtka (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, III. Olomoucko, 1990, rejstřík; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 75–76; L. Hrabová, J. D. 1486–1553, in: I. Barteček (ed.), Historiografie Moravy a Slezska 1, 2001, s. 21n.

Miloš Kouřil