Verze z 25. 1. 2020, 09:25, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DUBSKÝ Jan Václav 18.6.1882-25.3.1946

Z Personal
Jan Václav DUBSKÝ
Narození 18.6.1882
Místo narození Řehnice u Mladé Boleslavi
Úmrtí 25.3.1946
Místo úmrtí Brno
Povolání 3- Chemik nebo alchymista
30- Odborník chemického průmyslu nebo barvírenství
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 409
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45948

DUBSKÝ, Jan Václav, * 18. 6. 1882 Řehnice u Mladé Boleslavi, † 25. 3. 1946 Brno, chemik, pedagog

Syn nájemce několika statků v okolí Mladé Boleslavi. 1897 až 1901 studoval na chemickém oddělení Vyšší průmyslové školy v Liberci, poté vykonával tříletou praxi v cukrovaru v Dobrovici, cukrovarnictví jej však nezaujalo. 1904 díky finanční podpoře otce a později bratra odešel na studia do Švýcarska. Působil v Curychu jako praktikant a soukromý asistent nositele Nobelovy ceny A. Wernera, který ho ovlivnil na celý život. 1908 obhájil na curyšské univerzitě doktorskou disertaci o zásaditých solích. 1909–12 byl asistentem na ústavu organické chemie prof. A. P. N. Franchimonta na univerzitě v Leydenu, zabýval se tam především metodami acetylování a nitrování. Poté se vrátil k Wernerovi a 1913–14 vedl laboratoře pro organickou a anorganickou syntézu. 1914 se habilitoval na základě práce o afinitním sycení hlavních a vedlejších valencí a u Wernera zůstal i v době první světové války, kdy sice byl odveden, ale díky vysokoškolskému titulu čerpal stálou dovolenou. K jeho tehdejším významným objevům patřilo zjednodušení kvantitativní organické mikroanalýzy podle tzv. Preglovy metody.

Po válce (1921–22) přijal místo konzervátora v ústavu organické chemie holandské státní univerzity v Groningenu, kde působil jeho přítel prof. H. J. Backer. Formálně spravoval sbírku ústavních preparátů, což mu umožnilo věnovat dostatek času výzkumu. 1921 byl jmenován řádným profesorem analytické chemie na MU v Brně. Vzhledem k závazkům v Groningenu začal v Brně přednášet až od podzimního semestru 1922. Založil a vybudoval ústav analytické chemie, který působil nejdříve na české technice, vlastní budovy se dočkal až po osmi letech. V improvizovaných podmínkách fungovalo špičkové vědecké pracoviště, jehož výzkum se soustředil na mikroskopické reakce, oximy a dithiokarbonáty aminokyselin. Vybudoval vlastní školu. 1923 se oženil s Almou, roz. Míčanovou, vychovali spolu šest dětí.

D. byl považován za průkopníka organických činidel v analytické chemii. 1937 sestavil sedm pravidel pro soustavné budování atomových skupin v analytické chemii. Na jejich základě vznikly práce spolupracovníků, zabývající se reakcí a tvořením solí jednotlivých činidel. D. hostoval 1926/27 a 1937 jako profesor na univerzitě v Groningenu. Po uzavření českých vysokých škol byl 1940 odeslán na dovolenou s čekatelným. Vědecké práci se však věnoval i nadále, třídil mj. svou kartotéku a vybral z ní 1602 sloučeniny, které zapadaly do jeho pravidel o aci- a cyklo-skupinách. Po překonání vážné choroby, jež ho stihla koncem války, zahájil v květnu 1945 znovu přednášky. Zdravotní obtíže se mu však záhy vrátily a D. jim podlehl. Byl pohřben do čestného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.

D. byl autorem četných odborných prací uveřejněných samostatně nebo v českých i zahraničních odborných periodikách (Chemický obzor, Chemické listy pro vědu a průmysl, Zeitschrift der anorganischen Chemie, Chemische Zeitung, Zeitschrift für analytische Chemie a do Spisů přírodovědecké fakulty v Brně), stal se členem či čestným členem řady vědeckých institucí a sdružení, České akademie věd a umění, Moravské přírodovědecké společnosti a Československé (České) společnosti chemické či komise Union internationale de Chimie. Jeho rozsáhlou knihovnu získala Lékařská fakulta UP v Olomouci. Dodnes mají platnost D. objevy v oblasti chemické mikro analýzy a stavby komplexních sloučenin a při využití ústrojných činidel v chemickém rozboru.

D: výběr: Zur Konstitution der komplexen Metallsalze der Fettsäuren, in: Chemisch Weekblad 9, 1912, s. 562; Příspěvek ke studiu adičních sloučenin organických zásad se solemi těžkých kovů (s A. Rabasem), 1929; Vývoj organické elementárné mikroanalýsy, in: Chemické listy 23, 1929, s. 259 a 555; Niklitá sůl benzamidoximu (s M. Kurašem), in: tamtéž 24, 1930, s. 464; Selbsttätige Filtrationsapparate, Leipzig 1931; Pamětní spis ústavu analytické chemie přírodovědecké fakulty Masarykovy university v Brně (s J. Trtílkem, A. Okáčem a A. Němečkem), 1932; Návrh formulace cyklických sloučenin, in: Chemický obzor 9, 1934, s. 116; O dvou univerzálních indikátorech (s A. Langrem), in: tamtéž 11, 1936, s. 29; Význam barevných reakcí v analytické chemii, in: Chemické listy 31, 1937, s. 766 a 784; Vzájemné vztahy vědecké práce a mikroanalýsy, in: Naše věda 18, 1937, s. 125; Vybudování systému skupin atomistických v organické chemii, in: Chemické listy 35, 1941, s. 61, 74; Literatura o plynopudných přístrojích k výrobě sirovodíku (s A. Langrem), in: Chemický obzor 17, 1942, s. 105, 131, 155; Význam vnitřních komplexů pro isometrii, in: tamtéž 18, 1943, s. 169–173; Nové názory komplexně analytické v mikrochemii, in: tamtéž, s. 233–238.

L: OSND 2/1, s. 270; MSN 2, s. 414; Tomeš 1, s. 264; ČAVU, s. 61 až 62; L. Beneš, Osobnosti Mladoboleslavska, 2009, s. 38; A. Okáč, Vědecký profil prof. J. V. D., in: Chemické listy 36, 1942, s. 145–155 (s částečnou bibliografií); nekrolog: týž, O životě a díle prof. J. V. D., in: tamtéž 40, 1946, s.198–207 (s bibliografií); týž, J. V. D., in: Naše věda 25, 1947, s. 62–63; L. Sommer, J. V. D. a A. Okáč – dva významní představitelé brněnské analytické chemie, in: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu, 1993, s. 205–207; L. Sommer, J. V. D., separát Folia Historica, 18. 3. 1996.

P: Archiv MU Brno, fond A 1 rektorát MU, inv. č. 747, kart. 33, osobní spis; fond A 6 Přírodovědecká fakulta MU, inv. č. 1, kart. 3, osobní spis.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alžběta Skákalová, Gustav Novotný, Luděk Beneš