DUBSKÝ z Třebomyslic Erwin Antonín Anna ?23.6.1836-28.2.1909: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 28.2.1909
 
| datum úmrtí = 28.2.1909
 
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
 
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 87- Fotograf
+
| povolání = 87- Fotograf<br />45- Voják nebo partyzán
45- Voják nebo partyzán
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 411-412
 
}}
 
}}
 
'''DUBSKÝ z Třebomyslic, Erwin Antonín Anna''', ''* 23/24. 6. 1836 Lysice u Blanska, † 28. 2. 1909 Vídeň (Rakousko), námořní důstojník, orientalista, sběratel''
 
'''DUBSKÝ z Třebomyslic, Erwin Antonín Anna''', ''* 23/24. 6. 1836 Lysice u Blanska, † 28. 2. 1909 Vídeň (Rakousko), námořní důstojník, orientalista, sběratel''

Verze z 5. 11. 2019, 16:57

Erwin Antonín Anna DUBSKÝ z Třebomyslic
Narození 23/24.6.1836
Místo narození Lysice u Blanska
Úmrtí 28.2.1909
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 87- Fotograf
45- Voják nebo partyzán
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 411-412
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136920

DUBSKÝ z Třebomyslic, Erwin Antonín Anna, * 23/24. 6. 1836 Lysice u Blanska, † 28. 2. 1909 Vídeň (Rakousko), námořní důstojník, orientalista, sběratel

Pocházel ze starobylého českého šlechtického rodu původem z Prácheňska, ale již od barokní éry zakotveného na Moravě. Byl druhorozeným synem moravského zemského hejtmana a genealoga Emanuela D. (1806–1881) a Matyldy, roz. Žerotínové (1808–1887). Bratr Quido D. (1835–1907) se stal dědicem lysického panství a moravským zemským hejtmanem. Měl i bratry Zbyňka (1840–1886) a Alfonse (1843–1866, padl v bitvě u Hradce Králové). Rodina patřila k velmi společenským, jako vychovatel tam působil i slovinský básník F. Prešeren. D. sestřenicí byla spisovatelka Marie D., provd. Ebner-Eschenbachová (1830–1916). Od konce 18. století až do požáru 1902 fungovalo na lysickém zámku rovněž divadlo.

D. vystudoval akademické gymnázium v Brně. Poté zvolil vojenskou dráhu a stal se kadetem vídeňské ženijní akademie (1849–51), kterou nedokončil, a pak námořní akademie v Terstu. 1860 byl vyřazen jako praporčík řadových lodí. Již během studia podnikl několik cest po Středomoří, mj. i jako námořník na lodi, jejímž pasažérem byl arcivévoda Ferdinand Maxmilián či císařovna Alžběta (Sissi). 1857/58 se v posádce lodi Carolina dostal i do Brazílie. Jako člen posádky lodi Ferdinand Max se 1869 zúčastnil slavnostního otevření Suezského průplavu. 1873 krátce působil jako atašé na rakouském vyslanectví v Londýně.

Nejvýznamnější cestu podnikl jako první důstojník na korvetě Erzherzog Friedrich (1874–1876 obeplula svět), zejména do oblasti Dálného východu. Přes Suez, Aden a Cejlon loď doplula do Singapuru, odtud přes Hongkong a Šanghaj do Japonska (Nagasaki, Jokohama). Navštívila též Kjóto, 1874 expedici přijal japonský císař. Následující rok strávila korveta v jihovýchodní Asii (Filipíny, Thajsko, Indonésie), neboť pozorovala přechod Venuše přes Slunce a zjišťovala možnost zbudování rakouské obchodní stanice na Borneu. 1875 loď podruhé navštívila Japonsko a pak pokračovala přes San Francisco (D. podnikl i několik výletů po Kalifornii), Valparaíso, Magalhãesův průliv, Montevideo a Alžír zpět do domovského přístavu Pula, kde zakotvila v červnu 1876.

D. byl 1878 povýšen na korvetního, v 80. letech na fregatního kapitána, 1885 penzionován. Poté žil převážně v Lysicích, věnoval se četbě, malířství a sběratelství, na zámku vybudoval rozsáhlou knihovnu. Často pobýval v lázních. Pohřben byl v Lysicích. Zámek vlastnili příbuzní (D. se nikdy neoženil) až do 1945.

Z cesty kolem světa zanechal dvousvazkový deník s řadou pozoruhodných postřehů. Rukopis je uložen v knihovně lysického zámku spolu se souborem více než 500 albuminových fotografií z exotických krajů, zejména z Japonska. Jejich autorem zřejmě nebyl, ale kupoval je od místních tvůrců, ať již rodilých Japonců, nebo v zemi usazených Evropanů (mezi autory se řadil i chomutovský rodák R. Stillfrid-Ratenicz). Desky na zámku v Lysicích počátkem 21. století objevil historik umění F. Suchomel. 2006 uspořádal výstavu a část publikoval knižně.

L: P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 74; F. Suchomel – M. Suchomelová, Námořní deník E. D., 2006 (kde další literatura).

P: MZA Brno, rodinný archiv D. z T.

Jiří Martínek