DUB Ota 8.2.1909-17.5.1987

Z Personal
Ota DUB
Narození 8.2.1909
Místo narození Hradec Králové
Úmrtí 17.5.1987
Místo úmrtí Praha
Povolání 15- Lékaři
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 396-397

DUB, Ota, * 8. 2. 1909 Hradec Králové, † 17. 5. 1987 Praha, lékař, spisovatel

Jeho rodiče byli obchodníci, stoupenci českožidovské asimilace, dědeček rabín. 1927 maturoval na reálném gymnáziu v rodišti, 1933 promoval na Lékařské fakultě UK v Praze. Angažoval se ve Svazu československého studentstva. Od 1933 byl asistenčním a sekundárním lékařem chirurgické a potom interní kliniky pražské nemocnice Na Bulovce, 1940 byl z rasových důvodů propuštěn. Před deportací byl chráněn sňatkem se středoškolskou profesorkou jazyků Jarmilou, roz. Bartošovou, a spoluprací s Židovskou náboženskou obcí. 1940–41 pracoval na obecním úřadě, 1941–44 jako dělník, 1944–45 ošetřovatel. Za nacistické okupace přišel téměř o všechny příbuzné. Po válce obdržel jmenování primářem interního oddělení nemocnice v Liberci a brzy vstoupil do KSČ. Významně se podílel na organizaci zdravotní služby při odsunu německého obyvatelstva a při osidlování pohraničí, jeho zásluhou se podařilo zabránit několika epidemickým vlnám. 1953–55 byl krajským internistou Libereckého kraje, 1955 až 1978 Ústeckého (Severočeského) kraje. Patřil k lékařům, kteří v terénu zahajovali plošné očkování. 1962 obhájil kandidaturu věd, 1965 se habilitoval na Fakultě všeobecného lékařství UK. Soustředil se na endokrinologii, zejména diabetologii. Významně se podílel na budování diabetologických poraden pro děti i dospělé, oboru věnoval nejzávažnější z asi 130 odborných prací včetně příručky Cukrovka od A do Z (1970). Osobně řídil stovky diabetologických školení pro zdravotníky a popularizoval léčbu cukrovky na všech úrovních. Stal se členem katedry interního lékařství Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů v Praze. Po odchodu do důchodu (1978) žil v Praze na Vinohradech.

Literárně debutoval 1926 v Právu lidu, později přispíval do časopisů, psal divadelní i rozhlasové hry. Knižní novela Jenom (1931) zpracovala studentskou látku konvenčním způsobem. Z rámce módní psychologické prózy nevybočily romány Soucitem spoutaný (1946) a Hrdina v civilu (1949). V románu Lékař Viktora (1963) se D. pokusil vyrovnat s meziválečnou zkušeností lékaře, zaujatého pro vědu a sociální pokrok. Po 1970 se literatuře věnoval soustavně. V románech a povídkách se zabýval situací ve zdravotnictví za poválečných společenských proměn. Ideologicky poplatný byl, když konfrontoval myšlení poúnorového emigranta s domácí realitou, v novele Sentimentální milenec (1973). Posrpnovou emigraci reflektoval románem Skulina (1976). V prózách se zamýšlel nad etickým kodexem lékaře na pozadí jak jeho intimních prožitků, tak politického dění. Vrcholu dosáhl široce pojatou románovou freskou z let 1945–48 Přísahám a slibuji (1977, televizní seriál O. Zelenky a F. Filipa 1990). Romány Profesoři (1980), Mimořádný případ (1980) a Doktorka (1982) s několika povídkovými soubory se dočkaly čtenářského úspěchu. Jinak orientovány byly prózy Fantastické transplantace (1982) o obchodu s lidskými orgány, generační výpověď Dům na Vinohradech (1986) a nedokončený román faktu Rytíř ducha (1993) o J. Thomayerovi. Esej věnoval K. Světlé (1975). Užíval pseudonymů J. Tomeš, M. Dudek a Z. Wagner.

L: J. Karen, O. D., 1984; Čeští spisovatelé 20. století, 1985, s. 99–101; SČS 1, s. 145.

P: LA PNP Praha.

Martin Kučera