DUB Oto 11.10.1902-1.10.1979: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Oto DUB
 
| jméno = Oto DUB
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Dub Oto portret.jpg
 
| datum narození = 11.10.1902
 
| datum narození = 11.10.1902
 
| místo narození = Uhlířské Janovice
 
| místo narození = Uhlířské Janovice

Aktuální verze z 18. 1. 2020, 09:59

Oto DUB
Narození 11.10.1902
Místo narození Uhlířské Janovice
Úmrtí 1.10.1979
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání 14- Hydrolog
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 397-398
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47406

DUB, Oto (vl. jm. Eichelbaum), * 11. 10. 1902 Uhlířské Janovice, † 1. 10. 1979 Bratislava (Slovensko), hydrolog, pedagog

Syn kováře a zámečníka. Jeho matka a tři sourozenci zahynuli v koncentračních táborech. 1920 maturoval na reálném gymnáziu, poté se zapsal na Vysokou školu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, kterou absolvoval 1926 (ing.). 1925–26 pracoval v soukromé firmě, 1926–28 na ministerstvu veřejných prací v Praze. Po krátké praxi se zařadil mezi české odborníky, kteří koncem 20. let 20. století přišli na Slovensko pomáhat rozvoji vědy a školství. 1928–39 pracoval v referátu veřejné technické služby, resp. hydrologického oddělení zemského úřadu, 1939–41 působil ve Státním hydrologickém ústa vu v Bratislavě. Za války jeho práci přerušilo zatčení za po litickou činnost (1941) a do 1942 byl uvězněn v Ilavě, 1942–44 pak ve vězení Krajského soudu v Bratislavě. 1944 byl propuštěn a vypovězen z Bratislavy. Krátce pracoval v Šenkvicích, pak po vypuknutí Slovenského národního povstání žil ilegálně v Bratislavě. V únoru 1945 vstoupil do partyzánského oddílu Zarubežnyj ve Skýcově u Nitry, v němž působil až do jeho sloučení s Rudou armádou. Po ukončení války se vrátil do Bratislavy, kde byl pověřen vedením městské technické služby, zodpovídal za provoz elektrárny, plynárny a vodárny. 1945 byl jmenován prezidiálním šéfem pověřenectva dopravy a veřejných prací, 1946 pověřenectva techniky. 1948–51 vedl Státní hydrometeorologický ústav, v jehož čele stál už od 1945 externě. 1947 obhájil titul Dr. techn. a začal externě přednášet na Fakultě inženýrského stavitelství Slovenské vysoké školy technické. 1951 byl jmenován profesorem, na Stavební fakultě vykonával 1951–56 funkci děkana a 1955–67 vedl katedru hydromeliorací. 1956 získal vědeckou hodnost DrSc. 1951–52 zároveň externě řídil pobočku Výzkumného ústavu vodohospodářského, 1953–63 Laboratoř, resp. Ústav hydrologie a hydrauliky Slovenské AV. 1976 odešel do důchodu.

Patřil k významným československým hydrologům, jako jeden z prvních zaváděl v ČSR metody vědecké hydrologie vycházející z fyzikální analýzy hydrologických jevů a využívající teorii pravděpodobnosti a matematické statistiky při zevšeobecnění zkoumaných závislostí. Na Slovensku se od 1928 podílel na budování hydrologické služby, věnoval se stanovení vodní bilance hlavních povodí, vypracování kritérií klasifikace vodních toků. Stanovil vzorec srážkových řad shodné periodicity, určil hydrologické oblasti podle časoprostorového rozdělení vodnatosti roku, klasifikaci československých toků podle čar překročení minimálních průtoků, vymezil vyrovnanost průtoků slovenských řek, typické hydrologické režimy, dobu jejich vodohospodářské a energetické využitelnosti apod. Vypracoval globální syntézy vybraných parametrů hydrologických prvků, které vyjádřil formou map (izolinií, elementárních a minimálních specifických odtoků). Výsledky výzkumu aplikoval do praxe, zpracoval hydrologické podklady pro projekci a výstavbu většiny vodních děl a dalších technických staveb na Slovensku. Poznatky a zkušenosti z praxe shrnul v několika odborných monografiích a příručkách: Limnológia (Bratislava 1953), Terminológia vodného hospodárstva 1–3 (Bratislava 1953–55), Všeobecná hydrológia Slovenska (Bratislava 1954), Hydrologie (1969) ad. Publikoval více než 100 vědeckých studií a článků v domácích i zahraničních časopisech a sbornících Geografický časopis, Naša veda, Vodohospodářský časopis, Vodohospodářský sborník, Zeměpisný sborník, Životné prostredie aj. Věnoval se také popularizaci vědeckých poznatků, psal hesla do encyklopedie Pyramída, odborných slovníků a Encyklopédie Slovenska 1–6 (Bratislava 1977–82), zároveň se stal členem její redakce a vedoucím lexikální oblasti přírodních věd. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Výzkumného ústavu vodohospodářského a Ústavu hydrologie a hydrauliky SAV, v němž prosadil založení a vydávání celostátního periodika Vodohospodářský časopis, až do 1979 byl jeho hlavním redaktorem. 1953 byl jmenován členem korespondentem a 1955 akademikem SAV, 1960 členem korespondentem a 1968 akademikem ČSAV. Zastával četné funkce: 1958–65 člen předsednictva a 1958–61 místopředseda SAV, vědeckých kolegií ČSAV a SAV, od 1964 předseda Československého výboru pro hydrologii, vědecké rady Ministerstva lesního a vodního hospodářství SSR, místopředseda Komise pro vodní hospodářství prezidia ČSAV. Koordinoval hydrologická pracoviště v celé republice a národní komitét v mezinárodním hydrologickém programu UNESCO. Během pedagogické praxe vychoval stovky vodohospodářů. Zpracoval vysokoškolské učebnice a skripta Hydrológia, hydrografia, hydrometria (Bratislava 1957), Vodné hospodárstvo (Bratislava 1961) a Základy meteorológie a klimatológie (Bratislava 1963).

Angažoval se také politicky. Od studentských let inklinoval k marxistické levici, pracoval v Komunistické studentské frakci Kostufra aj. 1924 vstoupil do KSČ. Po příchodu na Slovensko se nadále angažoval v řadě institucí. V únoru 1948 stál v čele akčního výboru NF na pověřenectvu techniky, 1956–60 byl členem krajského výboru a 1962–66 ÚV KSS. Za účast v odboji, politickou angažovanost i odbornou a pedagogickou činnost se stal nositelem řady státních vyznamenání.

D: výběr in: BLS 2, s. 338.

L: NGS, s. 691; M. Balco, K šesťdesiatinám akademika O. D., in: Vodohospodářský časopis 10, 1962, č. 3, s. 229–231; Akademik O. D. šesťdesiatpäťročný, in: tamtéž 15, 1967, č. 4, s. 371–372; K sedemdesiatke akademika O. D., in: tamtéž 20, 1972, s. 495–496; Akademikovi O. D. k jeho sedemdesiatym piatym narodeninám, in: tamtéž 25, 1977, č. 5, s. 451 až 452; J. Packa, Akademik O. D. 70-ročný, in: Správy SAV 8, 1972, č. 10, s. 39–40; J. Šoltész, Rad republiky k sedemdesiatinám akademika D., in: Vodní hospodářství 22, 1972, č. 11, s. 278; Slovenská akadémia vied 1953 až 1973, Bratislava 1973, s. 37; M. Dzubák, Za akademikom O. D., in: Správy SAV 15, 1979, č. 11, s. 29–31; M. Raplík, Za akademikom O. D., in: Vodní hospodářství 29, 1979, č. 11, s. 278; ESL 1, s. 592; SBS 1, s. 508–509; MSB 5, s. 44; ČBS, s. 120; Reprezentačný biografický lexikón Slovenska, Martin 1999, s. 65; Encyclopaedia Beliana 3, Bratislava 2003, s. 571–572; BLS 2, s. 337–339; Profesori STU 1937–2007, Bratislava 2007, s. 50.

P: Archív Národného biografického ústavu Slovenskej národnej knižnice Martin, osobní spis.

Ľudmila Ďuranová