DUCHEK Adalbert 1.12.1824-2.3.1882: Porovnání verzí

Aktuální verze z 26. 1. 2020, 11:44

Adalbert DUCHEK
Narození	1.12.1824
Místo narození	Praha
Úmrtí	2.3.1882
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	15- Lékaři
Citace	Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 422-423
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45978

DUCHEK, Adalbert (též Vojtěch), * 1. 12. 1824 Praha, † 2. 3. 1882 Vídeň (Rakousko), lékař-internista, pedagog

Syn malostranského lékaře, asistenta katedry speciální přírodovědy a 1829/30 děkana Lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity Andrease D. Vystudoval v Praze malostranské gymnázium, filozofii i lékařskou fakultu a po obhájení disertace o tuberkulóze páteře (Über die Wirbel-Tuberkulose) byl promován (Med. Dr. i Chir. Dr. 1848). Jako sekundář pak do října 1850 pracoval v pražském ústavu choromyslných, od listopadu 1850 ve všeobecné nemocnici. Brzy nabyl přesvědčení o důležitosti pitvy v diagnostice duševních chorob. Jeho práce o atrofii mozku jako příčině paralytické blbosti inspirovala k podobnému výzkumu ve Vídni K. Rokitanského a v Praze zaujala J. Hamerníka. Ten v září 1851 přijal D. na II. lékařskou kliniku jako asistenta. 1853 byl Hamerník zbaven profesury a D. pak v zimním semestru 1853/54 pracoval jako provizorní asistent zoochemického ústavu J. U. Lercha, v letním semestru jako provizorní prosektor patologicko-anatomického ústavu J. Engela, od listopadu 1854 opět jako asistent II. lékařské kliniky pod novým přednostou J. Hallou. Poznatky z těchto oborů zužitkoval v pracích o chování alkoholu v lidském těle, o kyselině hippurové, aldehydech aj. 1855 byl povolán jako profesor lékařské kliniky na lékařsko-chirurgické učiliště ve Lvově, odtud 1856 na univerzitu v Heidelbergu (kde zároveň suploval patologickou anatomii) a 1858 díky rostoucí proslulosti a zásluhou J. T. Dreyera na obnovenou Josefovu lékařsko-chirurgickou akademii ve Vídni (Josefinum). Zklamán z ustrnulosti a sebeuspokojení žáků zakladatelské generace druhé vídeňské lékařské školy, jejíž vliv na vývoj evropské medicíny slábl, vyzval 1861 v programovém článku k úsilí o sjednocení anatomie, experimentálně založené patologické fyziologie a klinické praxe ve funkčně zaměřenou klinickou medicínu. Sám na základě přesného klinického pozorování, hluboké znalosti patologické anatomie a přehledu odborné literatury sepisoval velké dílo o speciální patologii a terapii vnitřních nemocí. 1862 vydal první svazek o nemocích srdce, osrdečníku a tepen a nemocích hrtanu, průdušnice a štítné žlázy, v pokračování mu však bránila trvalá pracovní zátěž zvlášť poté, když byl 1871 na Oppolzerův návrh jednomyslně zvolen nástupcem J. Škody na I. lékařské klinice vídeňské všeobecné nemocnice. Patřil k oblíbeným lékařům, vynikajícím diagnostikům, terapeutům držícím střední cestu mezi nihilismem a polyfarmacií a vynikajícím klinickým učitelům (posluchačské záznamy D., Škodových a Oppolzerových přednášek spolu s jejich články zpracoval L. G. Kraus v opakovaně vydávané kompendium), přispěl do proslulé Piťhovy a Billrothovy učebnice obecné a speciální chirurgie statí o kurdějích. Další práce (mj. o anomálních formách tyfu a o nádorech mozku) uveřejnil ve vídeňských odborných časopisech, z nichž některé také redigoval.

Manželství s Marií, roz. Riedlovou, zůstalo bez dětí, své jmění odkázal vídeňské i pražské univerzitě na stipendia. Jako dvorní rada a člen Společnosti lékařů ve Vídni si uchoval sympatie k českému národnímu hnutí a chtěl podpořit i založení české akademie věd, jež promýšlel s J. Hlávkou a J. Jirečkem, ale zemřel ještě před její realizací. Navzdory těžké chorobě pracoval naplno do poslední chvíle. Byl pochován u svého letního sídla ve Weidlingu (u Klosterneuburgu). D. bustu od J. Grünhuta odhalili 1901 v arkádovém nádvoří vídeňské univerzity a jedna z ulic v Eßlingu ve XXII. vídeňském okrese dostala 1954 jméno Duchekgasse.

D: výběr: Über Blödsinn mit Paralyse, in: Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde 8, 1851, č. 1, s. 1n.; Über das Vorkommen der Hippursäure im Harn, in: tamtéž 11 (3), 1854, s. 25n.; Standpunkte und Aufgaben, in: Medizinische Jahrbücher 17 (1), 1861, s. 1n.; Über den Skorbut, in: tamtéž, s. 39n.; Krankheiten des Herzens, des Herzbeutels und der Arterien, Krankheiten des Larynx, der Trachea und Schilddrüse, in: Handbuch der speciellen Pathologie und Therapie 1, Erlangen 1862; Scorbut (Scharbock), scorbutus, in: F. Pitha – T. Billroth (ed.), Handbuch der allgemeinen und speciellen Chirurgie 1, 2. Abt. A, Erlangen 1876, s. 273n.

L: L. G. Kraus, Compendium der speciellen Pathologie und Therapie mit Zugrundelegung der klinischen Vorträge der Professoren Skoda, Oppolzer, Duchek, Wien – Leipzig 1873; RSN 11, s. 383n.; Allgemeine Wiener medizinische Zeitung, 1882, s. 110; ČLČ 21, 1882, s. 145; Wiener medizinische Blätter, 1882, s. 309; Wiener medizinische Wochenschrift 32, 1882, s. 255n.; Wiener medizinische Presse 23, 1882, s. 315n.; Prager medizinische Wochenschrift 7, 1882, s. 99; Mittheilungen des Wiener Doctoren-Collegium 1882, č. 8, s. 76; T. Puschmann, Die Medizin in Wien während der letzten 100 Jahre, Wien 1884, s. 276, 281n., 286, 296, 300, 303; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Aerzte aller Zeiten und Völker 2, Wien – Leipzig 1885, s. 225n.; 6, Wien – Leipzig 1888, s. 717; AČL, s. 48 (kde další literatura); E. Albert, In memoriam, in: Osvěta 20, 1890, č. 5, s. 395n.; L. Eisenberg, Das geistige Wien, Künstler und Schriftsteller-Lexikon II, Medizinisch-naturwissenschaftlicher Teil, Wien 1893, s. 587n.; OSN 8, s. 131–132; Die deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag unter der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., 1899, s. 204, 259, 291; J. Pagel, Biographisches Lexikon hervorragender Ärzte des 19. Jahrhunderts, Berlin – Wien 1901, s. 419; MSN 2, s. 422; KSN 3, s. 531; L. Schönbauer, Das medizinische Wien, Berlin – Wien 1947, tab. 57, s. 264n., 344, 351, 369, 453; O. Matoušek, Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1954, s. 39, 72, 126, 167n.; ÖBL 1, s. 201; E. Lesky, Die Wiener medizinische Schule im 19. Jahrhundert, Graz – Köln 1965, s. 136, 247, 308n., 318, 336, 507, 533n., 549; Koerting, s. 162, 184, 187; E. Wondrák, Vídeňské „Josefinum“ a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii, 1968, s. 11n., 21; BL 1, s. 284; H. Wyklicky, Das Josephinum, Wien 1985, s. 112n.; BSPLF 1, s. 88n.; Czeike 2, s. 105n.

P: Archiv hlavního města Prahy, matrika narozených MIK N15, fol. 570, pag. 359; Juventus gymnasii Micro-Pragensis e moribus et progressu in literis censa exeunte anno scholastico MDCCCXL, Pragae 1840; Archiv UK Praha, Matricula facultatis medicae Pragensis ab anno 1784, s. 112n.; LA PNP Praha, fond Eiselt, Bohumil Jan, č. př. 4/21, 2 dopisy B. J. Eiseltovi (1861).

Pavel Čech