DURYCH Jaroslav 2.12.1886-7.4.1962: Porovnání verzí

Verze z 24. 3. 2017, 19:05

Jaroslav DURYCH
Narození	2.12.1886
Místo narození	Hradec Králové
Úmrtí	7.4.1962
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista 15- Lékaři 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=61532

DURYCH, Jaroslav, * 2. 12. 1886 Hradec Králové, † 7. 4. 1962 Praha, básník, dramatik, lékař

Pocházel ze starobylého, původně turnovského rodu brusiče kamenů. Rozvětvená rodina byla příbuzná s Václavem Michaelem Fortunátem D. (1735–1802). D. otec Václav Josef Věnceslav D. (1863–1897) se živil jako žurnalista na různých místech východních Čech. Měl bratry Václava (1885–1912), učitele a překladatele, Josefa (později emigroval do USA) a Zdeňka († 1934), lékaře; Bohuslav D. (1896–1969) byl jeho nevlastní bratr. Rané dětství prožil D. v Hradci Králové, 1891–93 žil v Kolíně, kde 1892 na tuberkulózu zemřela jeho matka Božena, roz. Žabková. Otec dal D. na výchovu do rodiny strýce, úředníka hraběte Harracha, do Libčan u Hradce Králové; tam 1893 D. začal chodit do školy, poté několikrát změnil bydliště (Žinkovy na Plzeňsku, Želeč na Táborsku, Telč, Kutná Hora aj.).

První třídu gymnázia vychodil D. v Hradci Králové, kde bydlel u babičky a tety z matčiny strany. Babička po smrti otce (1897) rozhodla o D. kněžské dráze. Vstup do arcibiskupského konviktu v Příbrami, kde studoval od 2. třídy, mu umožnilo získané stipendium 1899. Po pěti letech byl z konviktu pro četbu E. Renana vyloučen, ve škole ale mohl pokračovat (maturoval 1906). První verše začal psát ve dvanácti letech, ale záhy se odmlčel, jako jeho debut bývají uváděny básně březinovského ladění v revui Meditace (1908). Rok poté přeložil ze španělštiny mystické dílo Výkřiky sv. Terezie. Díky vojenskému stipendiu vystudoval lékařskou fakultu v Praze (MUDr. 1913). Narukoval na vojenskou službu do jižních Tyrol, pak působil jako lékař ve Vídni. Za první světové války sloužil na východní i italské frontě i v zázemí (posádková nemocnice v Krakově, zajatecké tábory Királyhida, Krems apod.).

Po první světové válce si v Přerově přechodně zařídil zubní praxi, posléze se vrátil do vojenské služby a působil v Užhorodě (šéflékař 36. pěšího pluku), v Praze, 1923–36 v Olomouci a až do konce 1938 opět v Praze. Dosáhl hodnosti plukovníka československé armády; po okupaci českých zemí 1939 byl penzionován. Do konce života žil v Praze-Břevnově a pracoval na poliklinice. Pohřben byl v Praze-Bubenči.

V mladších letech se hlásil ke katolické politické linii, během života se však jeho názory postupně radikalizovaly. Polemizoval s T. G. Masarykem a K. Čapkem (zejména Pláč civilisty, 1937), od 30. let patřil k obdivovatelům fašistické Itálie a především Frankova Španělska. Zvláště silně dával své názory najevo v období druhé republiky. Po válce byl nařčen z kolaborace, nestanul sice před soudem, ale na řadu let byl vyloučen z české kulturní obce (sborníky k jeho 70. i 100. narozeninám vyšly v samizdatu). D. díla se do živého oběhu začala vracet teprve od konce 50. let, případně vycházela v exilu. Až 1961 vydal D. pod pseudonymem Jaroslav Žabka překlad románu W. H. Hudsona Zelený ráj, od 50. let vycházely jeho menší práce (např. v Lidové demokracii).

Oženil se s Marií, roz. Kaisrovou (1890–1955) z příbramské havířské rodiny, u které po vyloučení z konviktu bydlel jako student, a měl čtyři děti: dcery Marii (1914–1984), Jaroslavu (provd. Hálkovou) a Jiřinu (provd. Bárikovou) a syna Václava D. (* 1930), rovněž literárně činného, autora vzpomínek na otce. D. se stýkal s řadou katolicky orientovaných literátů a umělců, zejména se S. Bouškou, který byl v příbuzenském vztahu s jeho manželkou, dále F. Bílkem, V. Bitnarem, J. Demlem, R. Jakobsonem, J. Florianem aj.

V Olomouci redigoval 1923–27 časopis Rozmach a 1923–25 knižnici Knihy mladých. 1928 založil a do 1933 vedl revui Akord. Publikoval také v časopisech a denících, dále v Demlových Šlépějích, Arše, Obnově, Důstojnických listech, Filozofické revui, Národní politice. Podnikl četné cesty po Evropě, během nichž sbíral i materiál pro svou práci. Od 1935 byl členem ČAVU, 1938 se členství vzdal.

Již jeho raná díla byla prodchnuta hlubokou vírou, jakkoli byl ovlivňován také soudobou literaturou i moderními uměleckými směry. Začínal jako dramatik (1915 hra Svatý Jiří, později zpracoval i životy dalších světců – sv. Václava a sv. Vojtěcha). Knižním prozaickým debutem se stala povídka Jarmark života (1916). Téhož roku publikoval expresionismem ovlivněnou báseň Cikánčina smrt (znovu 1925 v knize Balady), kde cíleně navázal na dílo K. J. Erbena a také na lidovou literaturu. Křesťansko-náboženským náhledem na realitu (až s jistou skepsí k životu pozemskému) se inspiroval i v další sbírce Panenky (1923), která se stala oslavou krásy hledané v prostém životě a chudobě. V některých dalších dílech pak dospěl až k vizionářství inspirovanému barokním mariánským kultem. Postupem času se od poezie přiklonil k próze (Hadí květy, 1924; Sedmikráska, 1925), v níž se pokusil o zachycení hledání jistot člověka, pohybujícího se mezi vírou v Boha a jeho protikladem reálným světem. Vrcholem D. díla se stal velkolepě pojatý, více než tisícistránkový román Bloudění (1929), jehož ústředním hrdinou byl Albrecht z Valdštejna. Spolu s navazující povídkovou trilogií Rekviem (1930) se zařadil ke stěžejním dílům české katolické literatury.

Od 30. let pracoval na čtyřdílném románovém cyklu Služebníci neužiteční (1941–69), věnovaném osudům misionáře česko-italského původu Carla Spinoly v Japonsku 17. století (jeho závěrečné tři díly byly vydány v Římě). Posmrtně vyšla také románová kronika Kouzelný kočár (1995) a lyrická próza Boží duha (1969), v níž se pokusil vypořádat s otázkami viny, trestu a odpuštění.

Významnou součástí D. tvorby se staly fejetony z cest (Plížení Německem, 1926; Pouť do Španělska, 1929), eseje o umění, zejména Gotická růže (1923) a filozofické úvahy Ejhle, člověk (1928).

D: bibliografie in: J. D. Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm, V. Durych – V. Vladyková – J. Kudrnáč aj. (ed.), 2000.

L: J. Hronek, Katolická literatura česká přítomné doby, 1924, s. 21; J. Bartoš, Kdo jest J. D.?, 1930; Kulturní adresář ČSR, 1934, s. 80–81; Poselství. Almanach k dvacátému pátému výročí Družiny literární a umělecké, O. Svozil – S. Vrbík (ed.), 1938, s. 241; R. Marek, Kolínští beletristé, 1940, s. 15; J. Otradovicová, Básnický profil J. D., 1943; Kunc, s. 119–129; (gf) (G. Francl), Za J. D., in: Lidová demokracie 10. 4. 1962; Literární noviny 14. 4. 1962; J. Kunc, Česká literární bibliografie 1945–1963, 1, 1963, s. 195; Z. Körbrová, J. D., in: Příspěvky k dějinám našich literatur, ukázky z diplomových prací posluchačů Filosofické fakulty UK v Praze, L. Patera (ed.), 1970; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 517–518; LČL 1, s. 622–625 (kde další literatura); ČAVU, s. 63; H. Klinková – J. Dvořáková, J. D. (1886–1962). Soupis osobního fondu, 1996 (LA PNP, č. 521); Bloudění časem a prostorem – J. D. známý i neznámý, J. Dvořák – N. Mlsová (ed.), 1997; J. Rataj, O autoritativní národní stát, 1997, rejstřík; M. Budík, Spisovatel J. D. a Olomouc, 1998; J. Kovalčuk, J. D., Bloudění, 1998; J. D. publicista, J. Med – Z. Fialová (ed.), 2001, s. 341–345; Václav Durych, Vzpomínky na mého otce. Životopis J. D., 2001; M. C. Putna, J. D., 2003; J. D. Listy drahým, K. Komárek (ed.), 2008; týž, Básnický jazyk J. D., 2011.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha (Z. Körbrová, J. D. – soupis knižních prací a časopiseckých statí s literaturou o D., b. d.).

Jiří Martínek