Biografický slovník
DVOŘÁK Antonín 12.9.1920-29.5.1997
| Antonín DVOŘÁK | |
 | |
| Narození | 12.9.1920 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 29.5.1997 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 63- Spisovatel 61- Pedagog |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 470-471 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46072 |
DVOŘÁK, Antonín, * 12. 9. 1920 Praha, † 29. 5. 1997 Praha, režisér, divadelní teoretik, scenárista, spisovatel, výtvarník
Pocházel z dělnické rodiny. V Písku absolvoval nižší reálku a vyučil se dlaždičem, 1936–37 navštěvoval odbornou školu stavitelskou, odkud byl vyloučen pro členství v Komunistické studentské frakci. 1937–39 a 1941–44 studoval užitou architekturu u O. Novotného a J. Sokola na pražské Uměleckoprůmyslové škole, v září 1939 byl gestapem zatčen a více než rok vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu se začal věnovat profesionálně divadlu, v Divadélku pro 99 se stal žákem režiséra J. Honzla, navrhoval výpravy k představením a z jeho podnětu navštěvoval schůzky Pražského lingvistického kroužku, kde se sblížil s J. Mukařovským. Vedle J. Veltruského aplikoval strukturalistickou metodologii v divadelní teorii. 1941–42 byl režisérem a šéfem výpravy Horáckého divadla v Třebíči, 1942–43 vedl Divadélko ve Smetanově muzeu (resp. Studio nezávislého a intimního divadla). Soubor měl rezistentní dramaturgii, D. se věnoval dramaturgickému plánu, režii a scénické výpravě. Uplatňoval postupy poetického recitovaného divadla E. F. Buriana a surrealistického divadla J. Honzla. Zabýval se i kresbou a karikaturou, které rovněž publikoval v odbojových periodikách. Aktivně pracoval v komunistické ilegalitě a ukrýval tři židovské občany, jimž zachránil život. 1943–44 byl uměleckým šéfem Intimního divadla, 1945 se účastnil pražského květnového povstání, inicioval nerealizovaný projekt Divadla revolučních gard. 1945–46 byl režisérem Burianova divadla D 46, v letech 1946–48 ředitelem Středočeského divadla v Mladé Boleslavi, 1948–54 režisérem činohry Národního divadla v Praze. 1954 až 1955 řídil literárně-dramatické vysílání Československé televize, 1955–56 vedl činohru Městského divadla v Kladně, 1957 organizoval umělecké školství ve Vietnamské demokratické republice, 1958–59 byl likvidačním ředitelem Městského oblastního divadla v Benešově, 1959–62 ředitelem Městského divadla v Příbrami, 1963–70 Divadla J. Průchy v Kladně, které 1966 sloučil s mladoboleslavskou scénou. V těchto divadlech i režíroval. 1970–82 vedl literárně-dramatické vysílání Československé televize. Od 1948 do listopadu 1989 vyučoval divadelní režii na DAMU, zprvu jako pověřený profesor, od 1961 docent a od 1967 řádný profesor.
D. vycházel z uměleckých názorů levicové avantgardy, rozvíjel poetiku J. Honzla, kterou přizpůsoboval dobovým podmínkám. Triptychem významných teoretických děl (Divadelní prostor, 1945, Dialektické rozpory v divadle, 1946, Divadelní a dramatický prostor, 1947) se zařadil k členům pražské strukturalistické školy. Ojedinělé bylo D. rozlišení jevištního prostoru a prostoru dramatu. Pozdější teoretické práce (Divadelní pitaval, 1960, Zápisy o divadle, 1979, Zápasy o divadlo, 1981) vycházely vstříc marxistické estetické doktríně. Další teatrologické spisy měly historický charakter a D. jimi rehabilitoval divadelní hodnoty, které stály stranou oficiálního zájmu. V knize Trojice nejodvážnějších (1961) rozebral umění E. F. Buriana, J. Honzla a tehdy nedoceněného J. Frejky. Studiemi Jindřich Plachta (1962), Jiří Plachý (1964), Saša Rašilov (1965) a Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi (1978) vyzvedl klady avantgardou inspirovaného charakterního herectví a nezastíral ani určité prvky politické rozpornosti. Často se uplatňoval jako režisér. Úspěchů dosáhl v avantgardních počátcích a zejména v Kladně, ale cenná byla i jeho práce v Třebíči, Mladé Boleslavi a Příbrami, kde uváděl řadu zapomínaných her nebo domácí i zahraniční novinky s předstihem před jinými divadly. V Národním divadle se vyrovnával se socialistickým realismem, z avantgardy si zachoval racionální přístup k divadelnímu textu. Přesvědčivosti dosahoval v monumentalizujících davových scénách jevištní klasiky. Používal střízlivých až strohých scénických prostředků, s nimiž uspěl při provedení Vančurovy Josefíny (1949), Molièrova Lakomce (1950), Čechovova Višňového sadu (1951) a Gorkého Vassy Železnovové (1963). V oblastních divadlech se vrátil k dědictví avantgardy a oprostil se od popisnosti i historizujícího monumentalismu. Po umělecké stránce patřilo působení v Kladně k vrcholům D. životního úsilí. Program divadla soustředil na vypjaté společenské a existenciální otázky a inscenoval řadu dramat (W. Shakespeare, E. Ionesco, G. Hauptmann, F. Marceau, G. B. Shaw aj.). V této linii pokračoval i v pohostinských režiích, uskutečňovaných především v 80. letech v zahraničí (Belgie, Francie, Nizozemsko). Normalizaci D. přivítal manifestem Slovo do vlastních řad. Kredit, který získal jako teoretik i režisér, ztratil v době, kdy řídil televizní dramatickou redakci. Jeho scénáře (např. seriál Matka) i režie (Rudá záře nad Kladnem, Anna proletářka, Jak to bylo v Únoru ad.) patřily k ideologicky nejpoplatnějším produktům televizní tvorby. Literární význam neztratily románové prózy Mistr Jeroným (1960) o Jeronýmovi Pražském a výpověď o nacistickém věznění Zavolejte léto (1973). D. byl prvním manželem herečky Antonie Hegerlíkové (*1923), s níž měl dceru. Stal se nositelem Československého válečného kříže 1939–45 (1946) a in memoriam nejvyššího izraelského řádu Spravedlivý mezi národy (2004).
L: Toman 1, s. 186; DČD 4, rejstřík; ND a jeho předchůdci, s. 86–87; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, rejstřík; SČS 1, s. 151–152; SČSVU 2, s. 152; Česká divadla, 2000, rejstřík; http://archiv.narodni-divadlo.cz/; http:// www.csfd.cz/reziser/26979-antonin-dvorak/.
Martin Kučera
