DVOŘÁK Jaroslav 26.6.1894-6.11.1963: Porovnání verzí
(DVOŘÁK_Jaroslav_26.6.1894-6.11.1963) |
|||
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 6: | Řádka 6: | ||
| datum úmrtí = 6.11.1963 | | datum úmrtí = 6.11.1963 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
− | | povolání = 44- Právník | + | | povolání = 44- Právník<br />64- Překladatel |
− | 64- Překladatel | + | |
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 479 |
+ | }} | ||
− | + | '''DVOŘÁK, Jaroslav,''' ''* 26. 6. 1894 Brno, † 6. 11. 1963 Praha, právník, překladatel, kulturní pracovník'' | |
+ | |||
+ | Pocházel z rodiny historika a profesora na gymnáziu Rudolfa | ||
+ | D. a Josefíny, roz. Holubové, měl sestru spisovatelku Miladu | ||
+ | Matulovou (1895–1986) a bratra Mojmíra, který se věnoval | ||
+ | obchodu. 1912 maturoval D. na gymnáziu v Zábřehu | ||
+ | a 1912–20 studoval na české právnické fakultě v Praze. Odešel | ||
+ | na Slovensko, 1921–22 působil jako okresní náčelník na Myjavě, | ||
+ | potom provozoval advokátní praxi: 1922–24 koncipient | ||
+ | v kancelářích J. Krna, I. Dérera ad., od 1924 samostatný advokát | ||
+ | v Bratislavě. Zajímal se o hudbu a divadlo, byl spoluzakladatelem | ||
+ | Umělecké besedy slovenské, 1926–45 tajemníkem | ||
+ | jejího výtvarného odboru. 1945 se s manželkou, spisovatelkou | ||
+ | Zuzkou Zguriškou (1900–1984), a dvěma syny přestěhoval | ||
+ | do Prahy, kde zpočátku vykonával funkci prezidiálního šéfa | ||
+ | předsednictva vlády ČSR, od 1947 působil jako vedoucí oddělení | ||
+ | ministerstva zahraničních věcí, 1954 odešel na odpočinek. | ||
+ | |||
+ | Po 1945 patřil k významným propagátorům slovenské kultury | ||
+ | v Čechách, zprostředkovatelům česko-slovenských kulturních | ||
+ | kontaktů. Po 1954 se věnoval překladům slovenské moderní | ||
+ | literatury do češtiny. Soustředil se na povídkovou, románovou | ||
+ | a dramatickou tvorbu I. Stodoly, F. Hečka, J. Jesenského, | ||
+ | J. Palárika, J. Gregora-Tajovského, Ľ. Smrčka, Ľ. Zúbka, | ||
+ | J. Chalupky, P. Karvaše, D. Tatarky, ale především své ženy. | ||
+ | Publikoval i antologie slovenského humoru a satiry. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' překlady, výběr: I. Stodola, Jožko Púčik a jeho kariéra, 1953; F. Hečko, | ||
+ | Moskva, Leningrad, Jasná Poljana, 1954; týž, Dřevěná dědina, 1954; J. Jesenský, | ||
+ | Demokrati, 1955; týž, Sluneční lázeň, 1955; J. Palárik, Smíření | ||
+ | aneb dobrodružství při obžinkách, 1955; Z. Zguriška, Městečko na prodej, | ||
+ | 1955; J. Gregor-Tajovský, Ženský zákon, 1956; P. Karvaš, Čert nespí, | ||
+ | 1956; Z. Zguriška, Metropole pod slámou, 1957; Ľ. Smrčok, Prasklý krajáč, | ||
+ | 1957; F. Hečko, Červené víno, 1958; P. Karvaš, Čertovo kopýtko, | ||
+ | 1958; D. Tatarka, Rozmluvy bez konce, 1959; Ľ. Zúbek, Skrytý pramen, | ||
+ | 1959; J. Jesenský, Čtverylka a jiné povídky, 1960; Z. Zguriška, Bičianka | ||
+ | z Doliny, 1960; táž, Vítr v horách, 1962; táž, Rozmarný kolotoč, 1963; | ||
+ | J. Chalupka, Kocourkovo, 1965; Satyr hraje na gajdy, 1956. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' Z. Zguriška, Strminou liet, Bratislava 1972, s. 76–79 a passim; BLS 2, | ||
+ | s. 401–402; Tomeš 1, s. 276. | ||
+ | |||
+ | Alena Táborecká | ||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:44- Právník]] | [[Kategorie:44- Právník]] | ||
[[Kategorie:64- Překladatel]] | [[Kategorie:64- Překladatel]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1894]] | [[Kategorie:1894]] | ||
[[Kategorie:Brno]] | [[Kategorie:Brno]] | ||
[[Kategorie:1963]] | [[Kategorie:1963]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Aktuální verze z 31. 10. 2019, 10:41
Jaroslav DVOŘÁK | |
Narození | 26.6.1894 |
---|---|
Místo narození | Brno |
Úmrtí | 6.11.1963 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
44- Právník 64- Překladatel |
Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 479 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47410 |
DVOŘÁK, Jaroslav, * 26. 6. 1894 Brno, † 6. 11. 1963 Praha, právník, překladatel, kulturní pracovník
Pocházel z rodiny historika a profesora na gymnáziu Rudolfa D. a Josefíny, roz. Holubové, měl sestru spisovatelku Miladu Matulovou (1895–1986) a bratra Mojmíra, který se věnoval obchodu. 1912 maturoval D. na gymnáziu v Zábřehu a 1912–20 studoval na české právnické fakultě v Praze. Odešel na Slovensko, 1921–22 působil jako okresní náčelník na Myjavě, potom provozoval advokátní praxi: 1922–24 koncipient v kancelářích J. Krna, I. Dérera ad., od 1924 samostatný advokát v Bratislavě. Zajímal se o hudbu a divadlo, byl spoluzakladatelem Umělecké besedy slovenské, 1926–45 tajemníkem jejího výtvarného odboru. 1945 se s manželkou, spisovatelkou Zuzkou Zguriškou (1900–1984), a dvěma syny přestěhoval do Prahy, kde zpočátku vykonával funkci prezidiálního šéfa předsednictva vlády ČSR, od 1947 působil jako vedoucí oddělení ministerstva zahraničních věcí, 1954 odešel na odpočinek.
Po 1945 patřil k významným propagátorům slovenské kultury v Čechách, zprostředkovatelům česko-slovenských kulturních kontaktů. Po 1954 se věnoval překladům slovenské moderní literatury do češtiny. Soustředil se na povídkovou, románovou a dramatickou tvorbu I. Stodoly, F. Hečka, J. Jesenského, J. Palárika, J. Gregora-Tajovského, Ľ. Smrčka, Ľ. Zúbka, J. Chalupky, P. Karvaše, D. Tatarky, ale především své ženy. Publikoval i antologie slovenského humoru a satiry.
D: překlady, výběr: I. Stodola, Jožko Púčik a jeho kariéra, 1953; F. Hečko, Moskva, Leningrad, Jasná Poljana, 1954; týž, Dřevěná dědina, 1954; J. Jesenský, Demokrati, 1955; týž, Sluneční lázeň, 1955; J. Palárik, Smíření aneb dobrodružství při obžinkách, 1955; Z. Zguriška, Městečko na prodej, 1955; J. Gregor-Tajovský, Ženský zákon, 1956; P. Karvaš, Čert nespí, 1956; Z. Zguriška, Metropole pod slámou, 1957; Ľ. Smrčok, Prasklý krajáč, 1957; F. Hečko, Červené víno, 1958; P. Karvaš, Čertovo kopýtko, 1958; D. Tatarka, Rozmluvy bez konce, 1959; Ľ. Zúbek, Skrytý pramen, 1959; J. Jesenský, Čtverylka a jiné povídky, 1960; Z. Zguriška, Bičianka z Doliny, 1960; táž, Vítr v horách, 1962; táž, Rozmarný kolotoč, 1963; J. Chalupka, Kocourkovo, 1965; Satyr hraje na gajdy, 1956.
L: Z. Zguriška, Strminou liet, Bratislava 1972, s. 76–79 a passim; BLS 2, s. 401–402; Tomeš 1, s. 276.
Alena Táborecká