DVOŘÁK Karel 1.1.1893-28.2.1950: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2020, 14:40

Karel DVOŘÁK
Narození	1.1.1893
Místo narození	Praha
Úmrtí	28.2.1950
Místo úmrtí	Praha
Povolání	75- Sochař nebo medailér 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 483-484
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46106

DVOŘÁK, Karel, * 1. 1. 1893 Praha, † 28. 2. 1950 Praha, sochař

Otec byl krejčím, matka pocházela z početné rodiny laického evangelického kazatele. D. byl druhým manželem herečky Leopoldy Dostalové (1879–1972), bratrem výtvarného teoretika Viléma D. (1886–1937) a švagrem spisovatelky Heleny Dvořákové (1895–1970). Od 1907 se učil zlatníkem a cizelérem, zaujat dílem B. Celliniho navštěvoval večerní kursy modelování, 1911–13 studoval u E. Nováka a J. Drahoňovského na pražské UMPRUM, 1913–14 na AVU u J. V. Myslbeka, 1914 paralelně na soukromé malířské škole O. Nejedlého a V. Beneše. V létě 1914 narukoval do války, 1916 byl raněn a demobilizován, 1917–19 dokončil studia v ateliéru J. Štursy. Od 1916 byl členem SVU Mánes, od 1928 učil jako profesor na UMPRUM. Od počátku sochařské tvorby byl výrazně ovlivněn italskou renesancí. Vyšel z Myslbekova realismu (sochy z pobytu v Orlických horách), ale brzy se přiklonil ke vzoru Donatellově (Svatý Václav, Podobizna choti), odkud dospěl k sociálnímu civilismu, který sdílel s O. Gutfreundem a řadou vrstevníků (J. Lauda, K. Pokorný, B. Benda, B. Stefan, K. Kotrba aj.). Z poloviny 20. let pocházejí primitivizující sociální plastiky jako Kamelot, Hutník, Krejčí nebo Do Ameriky. Alegorické sochy pro obchodní pasáž v Pardubicích a další budovy zhodnocovaly štursovskou tradici v dramatičtějším podání. Dokladem obratu k vnitřní psychologii jedince se stala plastika Čtrnáctiletá a vynikající portrétní studie, mj. V. Beneše, R. Kremličky, V. Špály, O. Gutfreunda, J. K. Tyla, H. Dostalové, O. Španiela, J. Štursy, J. Preisse, později E. Beneše, V. Vydry, K. Čapka, F. Kysely, J. Pečírky. V polovině 30. let strhl D. pozornost Michelangelo při tvorbě velkých monumentálních realizací (Pomník rumburským vzbouřencům, Pomník E. Denise, Pomník padlým legionářům pro pařížský hřbitov Père-Lachaise, Sousoší Cyrila a Metoděje pro Karlův most, návrhy pomníků J. Nerudy a J. Žižky). Přes novoklasicistní akty Venkovské děvče, Akt chlapce, Torzo ženy, Akt dospěl D. k modifikaci historismu (Sen, 1937). Po Mnichovu se otevřel barokním reminiscencím v řadě vrcholných jinotajných soch vypjatého tragismu (Tragédie, Řeky, Ecce homo, Kristus trpitel, Raněná vlast). Přetvářel nejen odkaz baroka, ale také antiky, renesance, gotiky i manýrismu a akademismu (např. Poezie, Věčný pramen, Život a osud, portrét Michelangelův). Jedním z posledních úkolů byl Tympanon pro chrám sv. Víta (1949) a nedokončené monumentální alegorické sousoší pro obec Ležáky. Jeho velmi rozsáhlé dílo se zařadilo k základním hodnotám českého sochařství první poloviny 20. století. Své vzpomínky shrnul v knize Sochař vypravuje (1958).

L: Toman 1, s. 189; J. Pečírka, K. D., 1948; týž, K. D., 1955; P. Wittlich, České sochařství ve 20. století (1900–1945), 1978, s. 134–135, 142, 149, 154–155, 196, 219–222; EČVU, s. 100–101; NEČVU 1, s. 153; http://www.sca-art.cz/artists/list/7640.htm (se soupisem výstav a další literaturou); Tomeš 1, s. 277.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera

• 

  Pomník obětem 1. světové války v Kutné Hoře

• 

  Socha Tragédie, Praha