Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DYK Viktor 31.12.1877-14.5.1931

{{Infobox - osoba
| jméno = Viktor DYK
| obrázek = Dyk Viktor portret.jpg
| datum narození = 31.12.1877
| místo narození = Pšovka u Mělníka
| datum úmrtí = 14.5.1931
| místo úmrtí = ostrov Lopud (Chorvatsko)
| povolání = 63- Spisovatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />48- Politický publicista<br />
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 502-503
}}

'''DYK, Viktor,''' ''* 31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka, † 14. 5. 1931 ostrov Lopud (Chorvatsko), spisovatel, dramatik, překladatel, žurnalista, politik''

Pocházel z rodiny vysokého hospodářského úředníka. Jeho
otec Václav D. (1843–1903) byl původně správcem lobkovického
dvora v Pšovce, 1885–96 ředitelem mělnického panství
a od 1896 centrálním ředitelem všech panství mělnicko-hořínské
větve knížecího rodu Lobkoviců se sídlem v Praze. Matka
Hedvika, roz. Patrovská (1853–1927), byla dcerou ředitele
lobkovického panství v Rožďalovicích. Vyrůstal se dvěma sourozenci:
Ludvíkem (1875–1926), novinářem, nakladatelem,
tiskařem, funkcionářem národně demokratické strany a sportovních
spolků, a Hedvikou (1883–1906), provd. Kripnerovou.
Dětství prožil z větší části v Mělníku, od počátku středoškolských
studií žil v Praze, nejprve u babičky na Malé
Straně, poté s rodinou v malostranském Lobkovickém paláci,
od 1904 na Královských Vinohradech. 1888–96 studoval na
gymnáziu v Žitné ulici v Praze, kde ho výrazně ovlivnil profesor
dějepisu A. Jirásek, 1896–1900 na právnické fakultě české
univerzity v Praze (studia zakončil 1903 judiciální zkouškou).
V oboru však nikdy nepracoval a od 1904 se profesionálně věnoval
literární tvorbě a žurnalistice. Již během středoškolských
studií a zvláště na univerzitě intenzivně reflektoval dobové
ideové a politické zápasy, v nichž byl ovlivněn především pokrokovým
hnutím 90. let 19. století. Aktivně se účastnil studentského
i kulturního spolkového života (činovník literárního
a řečnického spolku Slavia, od 1902 Kruhu českých
spisovatelů, od 1903 Umělecké besedy). Pod dojmem prožitku
událostí konce 90. let, zejména prosincových bouří 1897,
se stal stoupencem radikálního českého nacionalismu a historicko-
státoprávního programu, požadujícího obnovu samostatného českého státu. Postupně formuloval vlastní koncepci
idealistického českého nacionalismu, reagujícího na pocit
ohrožení z německé strany, vyznačujícího se výrazným mravním
imperativem a kladoucího na český národ přísné nároky.
V intencích tohoto postoje vystupoval ve své žurnalistické i beletristické
produkci kriticky proti českému komplexu malosti
a defétismu, ale také proti „odzbrojujícímu“ humanismu.
1907–14 byl spolupracovníkem a komentátorem ''Pokrokové''
''revue'', 1907–31 redaktorem literárního časopisu ''Lumír'', 1910
až 1914 deníku ''Samostatnost''. 1911–18 se stal jedním z vůdců
a publicistických mluvčích České strany státoprávně pokrokové,
za niž 1911 neúspěšně kandidoval ve volbách do poslanecké
sněmovny rakouské říšské rady. Výrazně se angažoval
pro stranický program, požadující nejen radikální opozici proti
vídeňské vládě a plné uznání českého historického státního
práva, ale též samostatnou českou zahraniční politiku, připravující
se na mezinárodní řešení české otázky za předpokládaného
brzkého globálního válečného konfliktu a eventualitu
samostatného českého státu mimo rámec rakousko-uherské
monarchie. Za první světové války byl činný v domácím odboji
a zároveň působil na české národní vědomí svou skrytě
protirakouskou publicistikou a jinotajnou literární tvorbou.
Pro tuto činnost a spojení se zahraničním odbojem byl v listopadu
1916 zatčen a do 1917 vězněn ve vídeňském posádkovém
vězení. Po propuštění se znovu zapojil do politického
boje a vystupňoval svoji žurnalistickou činnost: přispíval do
týdeníků ''Národ'' a ''Česká demokracie'', od října 1917 do konce
svého života byl redaktorem ''Národních listů''. V únoru 1918
se podílel na vzniku nové strany České státoprávní demokracie,
přeměněné 1919 na Československou národní demokracii
a stal se jedním z jejích vůdčích představitelů a novinářů;
1918–25 poslanec, od 1925 senátor Národního shromáždění.
Patřil k čelným obhájcům národního charakteru československého
státu, kritikům politické skupiny Hradu a přímo T. G.
Masaryka a E. Beneše. Své výhrady vůči „hradní“ politice
a dlouholetou konfrontaci s Masarykovými postoji, trvající od
přelomu 19. a 20. století, završil 1929 publikací ''Ad usum pana'' ''presidenta republiky'', následovanou výměnou polemických dopisů
s prezidentem. 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil
s novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou Zdeňkou Háskovou (1878–1946). Vlastní děti neměl, ale vychovával
synovce Viktora Kripnera (1906–1956), syna sestry Hedviky,
zesnulé při porodu, pozdějšího básníka, překladatele, diplomata
i vydavatele části D. díla.

D. rozsáhlá tvorba zahrnovala široké spektrum žánrů a obrážela
autorův intenzivní prožitek aktuální společenské a politické
reality, jež byla trvalým zdrojem inspirace jeho děl. Do
literatury vstoupil 1897 sbírkou dekadentně laděných veršů
''A porta inferi''. V konfrontaci s dekadencí a v postupném překonávání
jejího stylizovaného gesta se začal odvíjet jeho tvůrčí
i osobní zápas, oscilující mezi rozkladnou skepsí a ideálem,
umožňujícím integraci osobnosti. Dekadentní individualismus
postupně spojoval s vyhraněně kritickým pohledem na
soudobé české politické a kulturní poměry i na mravní profil
značné části národa. Základním motivem jeho děl se stal romanticky
prožívaný svár ideálu a skutečnosti, touhy po absolutnu
a intelektuální skepse (básnické sbírky a skladby: ''Síla'' ''života'', 1898; ''Marnosti'', 1900; ''Buřiči'', 1902; ''Milá sedmi loupežníků'', 1906; ''Giuseppe Moro'', 1911; ''Zápas Jiřího Macků'', 1916; drama ''Zmoudření'' ''Dona Quijota'', 1913, premiéra 1914; lyrická
próza ''Krysař'', 1915). Atmosféru studentského hnutí a politických
bojů 90. let zachytil v románech ''Konec Hackenschmidův'' (1904) a ''Prosinec'' (1906), jež měly tvořit součást nerealizovaného
čtyřdílného cyklu ''Akta působnosti Čertova kopyta''; k tematice
se po letech vrátil v románu ''Prsty Habakukovy'' (1925).
Dobovou českou společnost analyzoval v úsečných satirických
básních, shrnutých ve sbírkách ''Satiry a sarkasmy'' (1905), ''Pohádky''
''z naší vesnice'' (1910) a ''Prohrané kampaně'' (1914),
i v drobných prózách (''Příhody. Ironie a smutky'', 1911). V dramatu
první světové války dospěl v poezii k monumentálnímu
vyjádření vztahu jedince k vlasti a národu i mravního smyslu
boje za národní osvobození (tzv. Válečná tetralogie: ''Lehké''
''a těžké kroky'', 1915; ''Anebo'', 1918; ''Okno'', 1921; ''Poslední rok'',
1922). Deziluzi z poválečných československých poměrů
a obavy o další osud svobodného národa a jeho státu vyjádřil
v několika sbírkách z 20. let (''Podél cesty'', 1922; ''Domy'', 1926;
''Zpěvy v bouři'', 1928). D. reflexivní a intimní lyrika dosáhla
vrcholu v poslední básnické sbírce ''Devátá vlna'' (1930). S jeho
vztahem k politickému dění souvisely četné satirické prózy,
například alegorie ''Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova'' z doby první světové války (na pokračování v ''Lidových''
''novinách'' 1915, knižně 1923) nebo ''Můj přítel Čehona'' (1925) a ''Holoubek Kuzma'' (1928) z počátků ČSR, ale i pokus
o třídílný generační román ''Děs z prázdna'', který měl zachytit
historii tří pokolení českého měšťanského rodu, román zůstal
torzem, vydaným posmrtně pod titulem ''Děd Václav Šaroch'' (1932). Nedoceněna zůstala D. tvorba dramatická, přestože –
s výjimkou ''Zmoudření Dona Quijota'' – nedosahovala významu
jeho básnického díla (dramata ''Posel'', tisk i premiéra 1907; ''Velký Mág'', tisk i premiéra 1915; ''Revoluční'' ''trilogie: Ranní ropucha'',
''Figaro'', ''Poražení'', premiéra všech tří částí 1917, tisk 1921; satirická
komedie ''Ondřej a drak'', premiéra 1919, tisk 1920).
Rozsáhlá a mnohostranná byla D. činnost novinářská, zahrnující
politické komentáře, úvahy a polemiky, fejetony, literární
a divadelní recenze v denním tisku, politických i kulturních
časopisech i samostatné publikace, reagující na časové problémy
(brožury ''O Balkánu a o nás'', 1913). Část D. politické publicistiky
byla vydána v souborech ''Inter arma'' (politické články
z doby první světové války, 1928) a ''O národní stát'' (politické
stati 1917–31; sedm dílů, 1932–38). Dokumentárně historickou
hodnotu si zachovaly dvoudílné paměti ''Vzpomínky'' ''a komentáře'' (1927), vztahující se k období 1908–18, i publikovaná
přednáška ''Ovzduší mých studentských románů'' (1931).
Překládal též francouzskou poezii (Ch. Baudelaire, P. Verlaine,
T. Corbière; souborně ''Francouzská poezie nové doby v překladech'' ''Viktora Dyka'', 1957). Z jeho básnického i prozaického
díla byly vydány četné výbory.

Zemřel na srdeční mrtvici při koupání v moři u dalmatského
ostrova Lopudu. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech
v Praze. 1932 byla po něm pojmenována Letohradská ulice
na pražských Královských Vinohradech, kde 1904–31 bydlel.
O jeho literární a ideový odkaz pečoval Spolek pro zřízení pamětní
desky a pomníku V. D. (1932–62), administrativně
rozpuštěný na počátku 60. let, ale neoficiálně pokračující ve
své činnosti až do konce 80. let; 1991 na něj navázala Společnost
V. D.

'''D:''' soupis in: LČL 1, s. 644–646.

'''L:''' OSN 28, s. 316; OSND 2/1, s. 320–322; MSN 2, s. 474–475; MČE
2, s. 244–245; ČBS, s. 128–129; Tomeš 1, s. 281–282; A. Hartl, O politickém
básníku, 1931; M. Rutte, V. D., 1931; H. Jelínek, V. D., 1932;
A. Novák, V. D., 1936; Z. Myšička, V. D., 1971; J. Med, V. D., 1988;
F. Kautman, Naděje a úskalí českého nacionalismu. V. D. v českém politickém
životě, 1992; J. Tomeš, V. D. a T. G. Masaryk, Dvojí reflexe češství,
2009; Básník a politik. Sborník z konference k sedmdesátému výročí úmrtí
V. D., 2004; V. D. Osmdesát let od smrti, Sborník textů Centra pro ekonomiku
a politiku č. 92, M. Loužek (ed.), 2011.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/2920 Bibliografie dějin Českých zemí]

Josef Tomeš

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
[[Kategorie:48- Politický publicista]]
[[Kategorie:1877]]
[[Kategorie:Pšovka]]
[[Kategorie:1931]]
[[Kategorie:Lopud]]

<gallery>
Dyk Viktor pratele.jpg|Středy u manželů Dykových - zleva: F. Kobliha, V. Dyk, J. Opolský, správce Zafouk a Zdeňka Dyková, 1929
Dyk Viktor hrob.jpg|Hrob Viktora Dyka na Olšanských hřbitovech v Praze
</gallery>