DZÚR Martin 12.7.1919-15.1.1985: Porovnání verzí
(DZÚR_Martin_12.7.1919-15.1.1985) |
|||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Martin DZÚR | | jméno = Martin DZÚR | ||
− | | obrázek = | + | | obrázek = Dzur Martin portret.jpg |
| datum narození = 12.7.1919 | | datum narození = 12.7.1919 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Ploštín (č. o. Liptovský Mikuláš, Slovensko) |
| datum úmrtí = 15.1.1985 | | datum úmrtí = 15.1.1985 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 508-509 |
+ | }} | ||
− | + | '''DZÚR, Martin''' ''(vl. jm. Dzúr-Uličný), * 12. 7. 1919 Ploštín (č. o. Liptovský Mikuláš, Slovensko), † 15. 1. 1985 Praha, voják, politik'' | |
+ | |||
+ | Pocházel z rolnické rodiny. 1937–39 vystudoval lesnickou | ||
+ | školu v Liptovském Hrádku. Stal se lesním technikem a pracoval | ||
+ | u dřevařských firem na Liptově a Oravě. 1941 nastoupil | ||
+ | vojenskou prezenční službu u automobilního praporu v Nitře. | ||
+ | V dubnu 1942 byl odvelen na východní frontu k rychlé divizi. | ||
+ | V lednu 1943 poblíž Krasnodaru zběhl. V zajateckém táboře | ||
+ | se přihlásil do Rudé armády a sloužil u 119. střelecké brigády. | ||
+ | Před vstupem do 1. československé samostatné brigády v SSSR | ||
+ | v Novochopersku (5. 7.) krátce pobýval v politickém zajateckém | ||
+ | táboře. Jako řidič a později důstojník automobilní služby | ||
+ | se kvůli zranění zapojil až do bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov | ||
+ | a Duklu. Ppor. D. převeleli na funkci osvětového důstojníka | ||
+ | 5. dělostřeleckého pluku, s nímž bojoval o Liptovský | ||
+ | Mikuláš a Žilinu. | ||
+ | |||
+ | Od května 1945 byl přednostou oddělení Obranného zpravodajství | ||
+ | (OBZ), po přejmenování 1. 5. 1946 důstojníkem | ||
+ | 5. oddělení 2. pěší divize v Banské Bystrici a v hodnosti kapitána | ||
+ | se stal vojákem z povolání. 1947 jako externista maturoval | ||
+ | na gymnáziu v Banské Bystrici. Od září 1947 do února následujícího | ||
+ | roku působil jako pobočník člena vlády – státního | ||
+ | tajemníka MNO, do ledna 1949 jako pobočník přednosty | ||
+ | Vojenské kanceláře prezidenta republiky. 1949–52 vystudoval | ||
+ | v SSSR Akademii týlu a zásobování V. M. Molotova. Od září | ||
+ | 1952 sloužil na velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně, | ||
+ | nejprve jako náčelník skupiny bojové přípravy správy náčelníka | ||
+ | týlu, od 1953 náčelníka štábu týlu. Tehdy byl vyšetřován | ||
+ | pro styky s bývalým náčelníkem OBZ B. Reicinem, ale šetření | ||
+ | bylo zastaveno. 1955 byl povýšen na plukovníka, 1958 se stal | ||
+ | generálmajorem, 1964 generálporučíkem, 1958–61 náčelníkem | ||
+ | týlu MNO a zástupcem náměstka MNO, do 1968 náčelníkem | ||
+ | hlavního týlu MNO a zástupcem ministra národní | ||
+ | obrany. 1964–66 absolvoval Vojenskou akademii generálního | ||
+ | štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě. | ||
+ | |||
+ | V lednu 1968 vystoupil proti prezidentu republiky A. Novotnému, | ||
+ | následně usiloval, aby se armáda distancovala od aféry | ||
+ | genmjr. J. Šejny. 8. 4. 1968 ho prezident L. Svoboda, s podporou | ||
+ | 1. tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka, jmenoval ministrem | ||
+ | národní obrany. Současně se D. stal členem ÚV KSČ | ||
+ | a generálplukovníkem. Původně nabízenou funkci náčelníka | ||
+ | generálního štábu Československé lidové armády odmítl. | ||
+ | |||
+ | Jako ministr prosazoval reformní vývoj v armádě, současně | ||
+ | však čelil tlaku sovětské generality. 20. 8. 1968 uvěřil tvrzení | ||
+ | Sovětů, že invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa | ||
+ | začala se souhlasem legálních československých | ||
+ | orgánů, a vydal armádě rozkaz vojskům poskytnout všestrannou | ||
+ | pomoc. Poté, co zjistil svůj omyl, se snažil uklidnit armádu, | ||
+ | ale i příliš nepopudit Sověty. 23.–27. 8. 1968 byl členem | ||
+ | delegace na moskevských jednáních. Po návratu se postavil za | ||
+ | tzv. Moskevské dohody jako podmínky pro odchod invazních | ||
+ | vojsk z ČSSR a začal přijímat normalizační opatření v československé | ||
+ | armádě. | ||
+ | |||
+ | V dubnu 1969 přispěl k pádu A. Dubčeka, souhlasil s vojenským | ||
+ | zásahem armády proti demonstracím k prvnímu výročí | ||
+ | okupace ČSSR. 1970–71 proběhly v armádě čistky, během | ||
+ | nichž musely odejít do civilu tisíce vojáků z povolání. 1971 | ||
+ | byl D. zvolen poslancem Federálního shromáždění a 1972 povýšen | ||
+ | do hodnosti armádního generála. Ve všech funkcích se | ||
+ | stal pevným zastáncem prosovětské politiky. Ministrem zůstal do 1985, kdy byl pro dlouhotrvající zdravotní problémy těsně | ||
+ | před smrtí odvolán a propuštěn do výslužby. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Výbor z projevů a statí, článků a rozkazů 1971–1981, 1984. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' MČE 2, s. 248; ČBS, s. 129; Tomeš 1, s. 283; J. Pešek a kol., Aktéri | ||
+ | jednej éry na Slovensku 1948–1989, Prešov 2003, s. 89–92; BLS 2, s. 407 | ||
+ | až 408 (kde další literatura); J. Bílek – J. Láník – P. Minařík – D. Povolný – J. Šach, Historie československé armády 7, 2008, s. 238; D. Povolný, | ||
+ | Nejdelší noc ministra D. (20.–21. srpna 1968), in: České, slovenské a československé | ||
+ | dějiny 20. století IV., J. Mervart – V. Středová (ed.), 2009, | ||
+ | s. 223–230; D. Povolný, Vojenské řešení Pražského jara 1–2, 2008–2010, | ||
+ | passim. | ||
+ | |||
+ | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/98737 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
+ | |||
+ | Daniel Povolný | ||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1919]] | [[Kategorie:1919]] | ||
− | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Liptovský Mikuláš]] |
[[Kategorie:1985]] | [[Kategorie:1985]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
+ | <gallery> | ||
+ | Dzur Martin Fidel.jpg|Ministr národní obrany Martin Dzúr s Fidelem Castrem | ||
+ | </gallery> |
Aktuální verze z 11. 2. 2020, 20:01
Martin DZÚR | |
Narození | 12.7.1919 |
---|---|
Místo narození | Ploštín (č. o. Liptovský Mikuláš, Slovensko) |
Úmrtí | 15.1.1985 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 508-509 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46144 |
DZÚR, Martin (vl. jm. Dzúr-Uličný), * 12. 7. 1919 Ploštín (č. o. Liptovský Mikuláš, Slovensko), † 15. 1. 1985 Praha, voják, politik
Pocházel z rolnické rodiny. 1937–39 vystudoval lesnickou školu v Liptovském Hrádku. Stal se lesním technikem a pracoval u dřevařských firem na Liptově a Oravě. 1941 nastoupil vojenskou prezenční službu u automobilního praporu v Nitře. V dubnu 1942 byl odvelen na východní frontu k rychlé divizi. V lednu 1943 poblíž Krasnodaru zběhl. V zajateckém táboře se přihlásil do Rudé armády a sloužil u 119. střelecké brigády. Před vstupem do 1. československé samostatné brigády v SSSR v Novochopersku (5. 7.) krátce pobýval v politickém zajateckém táboře. Jako řidič a později důstojník automobilní služby se kvůli zranění zapojil až do bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu. Ppor. D. převeleli na funkci osvětového důstojníka 5. dělostřeleckého pluku, s nímž bojoval o Liptovský Mikuláš a Žilinu.
Od května 1945 byl přednostou oddělení Obranného zpravodajství (OBZ), po přejmenování 1. 5. 1946 důstojníkem 5. oddělení 2. pěší divize v Banské Bystrici a v hodnosti kapitána se stal vojákem z povolání. 1947 jako externista maturoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Od září 1947 do února následujícího roku působil jako pobočník člena vlády – státního tajemníka MNO, do ledna 1949 jako pobočník přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky. 1949–52 vystudoval v SSSR Akademii týlu a zásobování V. M. Molotova. Od září 1952 sloužil na velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně, nejprve jako náčelník skupiny bojové přípravy správy náčelníka týlu, od 1953 náčelníka štábu týlu. Tehdy byl vyšetřován pro styky s bývalým náčelníkem OBZ B. Reicinem, ale šetření bylo zastaveno. 1955 byl povýšen na plukovníka, 1958 se stal generálmajorem, 1964 generálporučíkem, 1958–61 náčelníkem týlu MNO a zástupcem náměstka MNO, do 1968 náčelníkem hlavního týlu MNO a zástupcem ministra národní obrany. 1964–66 absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě.
V lednu 1968 vystoupil proti prezidentu republiky A. Novotnému, následně usiloval, aby se armáda distancovala od aféry genmjr. J. Šejny. 8. 4. 1968 ho prezident L. Svoboda, s podporou 1. tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka, jmenoval ministrem národní obrany. Současně se D. stal členem ÚV KSČ a generálplukovníkem. Původně nabízenou funkci náčelníka generálního štábu Československé lidové armády odmítl.
Jako ministr prosazoval reformní vývoj v armádě, současně však čelil tlaku sovětské generality. 20. 8. 1968 uvěřil tvrzení Sovětů, že invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa začala se souhlasem legálních československých orgánů, a vydal armádě rozkaz vojskům poskytnout všestrannou pomoc. Poté, co zjistil svůj omyl, se snažil uklidnit armádu, ale i příliš nepopudit Sověty. 23.–27. 8. 1968 byl členem delegace na moskevských jednáních. Po návratu se postavil za tzv. Moskevské dohody jako podmínky pro odchod invazních vojsk z ČSSR a začal přijímat normalizační opatření v československé armádě.
V dubnu 1969 přispěl k pádu A. Dubčeka, souhlasil s vojenským zásahem armády proti demonstracím k prvnímu výročí okupace ČSSR. 1970–71 proběhly v armádě čistky, během nichž musely odejít do civilu tisíce vojáků z povolání. 1971 byl D. zvolen poslancem Federálního shromáždění a 1972 povýšen do hodnosti armádního generála. Ve všech funkcích se stal pevným zastáncem prosovětské politiky. Ministrem zůstal do 1985, kdy byl pro dlouhotrvající zdravotní problémy těsně před smrtí odvolán a propuštěn do výslužby.
D: Výbor z projevů a statí, článků a rozkazů 1971–1981, 1984.
L: MČE 2, s. 248; ČBS, s. 129; Tomeš 1, s. 283; J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948–1989, Prešov 2003, s. 89–92; BLS 2, s. 407 až 408 (kde další literatura); J. Bílek – J. Láník – P. Minařík – D. Povolný – J. Šach, Historie československé armády 7, 2008, s. 238; D. Povolný, Nejdelší noc ministra D. (20.–21. srpna 1968), in: České, slovenské a československé dějiny 20. století IV., J. Mervart – V. Středová (ed.), 2009, s. 223–230; D. Povolný, Vojenské řešení Pražského jara 1–2, 2008–2010, passim.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Daniel Povolný