Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ECKERT Otto 4.3.1910-1.1.1995

{{Infobox - osoba
| jméno = Otto ECKERT
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 4.3.1910
| místo narození = Kralovice u Plzně
| datum úmrtí = 1.1.1995
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 75- Sochař nebo medailér<br />88- Umělecký řemeslník

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 517-518
}}

'''ECKERT, Otto,''' ''* 4. 3. 1910 Kralovice u Plzně, † 1. 1. 1995 Praha, keramik, sochař''

Narodil se v rodině berního úředníka a modistky. 1924–26
studoval na hořické sochařské a kamenické škole, 1926–33
pražskou Uměleckoprůmyslovou školu u K. Štipla. Už za studií
začal tvořit keramické plastiky v opožděné odezvě sociálního
umění 20. let (''Horník'', ''Žebrák'', ''Milenci'', ''Rybář''). Vynikají
novoklasickou tvarovou idealizací a hladkým povrchem. Zajímal
se rovněž o barevnou zvířecí plastiku (''Kočky'', ''Pardál'').
I v návrzích plaket a odznaků se projevil jako dekoratér, který
sledoval vztah barvy, dekoru a prostoru. 1929 absolvoval stipendijní
pobyt Svazu československého díla v keramické továrně
v Bechyni a 1933–34 v továrně Epiag v Březové, trvale
se zaměřil na keramiku. 1934–39 pracoval jako návrhář
v Ťoupalově keramické továrně v Praze-Břevnově, kde zahájil
výzkum možností keramického dekoru a glazur v závislosti na
tvarovém vyjádření objektu a jeho funkci. Od 1937 byl členem
Svazu československého díla, 1939–40 spoluvlastníkem
sdružení Pražská kamenina, které zaniklo po zatčení E. partnera
J. Škorpila nacisty. Užitné vlastnosti předmětů denní potřeby
náročně spojoval s vlastnostmi estetickými, např. v řadách
váz a mis, jež vyráběl 1940–46 ve vlastní keramické dílně
v Kralovicích. Externě byl výtvarníkem Moserovy porcelánky
v Karlových Varech, založil výrobu hraček ve Zlíně, jako asistent
se podílel na výuce v keramické škole v Bechyni a v ateliéru
K. Štipla. Pro E. keramické objekty byla příznačná tvarová
jednoduchost, elegance, rafinovanost dekoru, nezvyklá
barevnost a kvalita různých typů glazur i ohled na účel nádob.
Inspiroval se lidovými keramiky, estetikou Artělu, rondokubismem
P. Janáka, funkcionalismem a požadavky Družstevní
práce. V složitých, náročně provedených strukturách stylizoval
chvění stébel, větví, listů, peří, chmýří, jehličí. Z novotvarů,
dosud v keramice nebývalých, rozvedl série rozmanitých barevných
variant. Zařadil se do lyrického proudu českého umění.
Po 1945 se podílel na organizaci keramické výroby jako
předseda výtvarné rady Karlovarského porcelánu a spoluzakladatel uměleckořemeslných ústředen, do keramické výroby
v ČSR prosazoval umělecká kritéria. Jeho tvorba získala ohlas
i v zahraničí. V 50. letech hledal vhodné tvary a dekory pro
maso''vou výrobu, po úspěchu monumentální plastiky ''Keramický''
''vlys pro Světovou výstavu v Bruselu (1958) se plně soustředil
na individuální umění. Spojil keramiku a sochařství
v novátorském typu keramické sochy s mělkým reliéfem či výdutí
symbolického námětu a stále abstrahovanějšího tvaru.
K dalšímu vrcholu jako keramik dospěl v 70. letech, kdy mistrovsky využil krystalických glazur, jež objevil, na vázách monumentálního
rozměru. Tyto vázy pak převáděl v abstraktní
keramické objekty, např. koule. Kromě toho tvořil pro vybavení
interiérů i originální štíhlé vertikální vázy na jednu květinu,
bachraté horizontální vázy na plovoucí květiny či závěsné
mísy a talíře různých velikostí a barevnosti. Zvláštní postavení
náleželo jednak objektům bez glazury, určeným většinou do
zahrad a parků, jednak designu keramického nádobí. Do konce
života zdokonaloval zejména tvarosloví váz, soklu a nohy.
Významná byla E. činnost pedagogická, 1946–90 byl profesorem,
1960–66 rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové
v Praze. Od 1956 byl členem a 1967–87 viceprezidentem
Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Patřil k nejvýznamnějším
českým keramikům. V keramické výrobě pokračuje
v Kralovicích jeho syn Jan E. (* 1949).

'''L:''' J. Spurný, O. E., 1961; D. Šindelář, O. E., 1979; D. Tučná, O. E.
keramické dílo, 1980; Toman 1, s. 194; Tomeš 1, s. 285; EČVU, s. 103;
NEČVU 1, s. 157–158; SČSVU 2, s. 178–179.

Martin Kučera

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]]
[[Kategorie:88- Umělecký řemeslník]]
[[Kategorie:1910]]
[[Kategorie:Kralovice]]
[[Kategorie:1995]]
[[Kategorie:Praha]]