Verze z 17. 2. 2020, 09:36, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

EFFENBERGER Vratislav 22.4.1923-10.8.1986

Z Personal
Vratislav EFFENBERGER
Narození 22.4.1923
Místo narození Nymburk
Úmrtí 10.8.1986
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
48- Politický publicista
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 525-526
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46179

EFFENBERGER, Vratislav, * 22. 4. 1923 Nymburk, † 10. 8. 1986 Praha, teoretik umění, výtvarník, spisovatel, překladatel

Otec byl stavebním inženýrem, jehož firma v krizi 1931 zkrachovala, a rodina se 1932 přestěhovala do Prahy. E. byl vyloučen z gymnázia, studoval poté chemii na střední průmyslové škole, 1944 maturoval. Do 1946 pracoval jako laborant na výrobě reklamních šotů v Baalfilmu, 1946–54 byl odborným pracovníkem Československého filmového ústavu. Od 1945 při zaměstnání studoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství, kterou neukončil, a současně dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze (absolvoval 1948 u J. Mukařovského). 1954–66 mohl z politických důvodů pracovat jen jako dělník v podniku na podzemní zplynování uhlí v Březnu u Chomutova. 1966 se stal externistou Československého filmového ústavu, Výzkumného ústavu filmové techniky a Divadelního ústavu, 1968–70 vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV (1969 CSc.). 1971–75 byl překladatelem Pražské informační služby, 1975–77 nočním hlídačem, po podpisu Charty 77 v invalidním důchodu. Jeho syn Jakub (* 1964) je výtvarník a básník.

Pro E. vývoj mělo zásadní význam setkání s V. Nezvalem (1943) a záhy nato s K. Teigem, do jehož okruhu se zařadil. Po Teigově smrti se stal vůdčí osobností skupiny pražských surrealistů, z níž pod jeho vedením vznikla Surrealistická skupina v ČSR. Podílel se autorsky, organizačně i redakčně na všech jejích vesměs samizdatových sbornících, vypracoval koncepci a sám redigoval první číslo revue Analogon (1969). Ve svém teoretickém díle, zahrnujícím jak studie estetické a esteticko- filozofické, tak uměnovědné (výtvarné, literární, divadelní, filmové) a kritické, pronikavě analyzoval avantgardy v dialektických vývojových souvislostech i v jejich aktuálním stavu. Zabýval se rovněž rozbory kulturní situace konzumní společnosti, kreativitou a zejména imaginací. Mnoho teoretických reflexí věnoval surrealismu, jeho dějinám i současnosti, problémům uvnitř Skupiny i mezinárodním vazbám surrealistů (publikoval v pařížských a anglosaských surrealistických časopisech). Systematicky zkoumal gnozeologické, imaginativní, kritické a ideologické funkce umění, přičemž stále větší váhu přikládal pojmu imaginace. Kriticky rozebral Bretonův a Teigův teoretický i umělecký odkaz a pod vlivem studia marxismu, psychoanalýzy, strukturalismu a především fenomenologie došel k teorii surracionalismu jako nového komplexního směru imaginativního umění a myšlení. V jejím rámci rozpracoval teorii surrealistické negace jako zdroje konfliktu, jenž jediný umožňuje další vývoj v oblasti umění i mimo ně. Většina E. díla zůstala v rukopisech. Ve druhé polovině 60. let se účastnil profilace revuí Orientace a Výtvarné umění a publikoval monografie. Dosud se vydání nedočkaly E. soubory Pohyby symbolů, Modely a metody, Vědomí a imaginace, Poznámky o filmu, Obraz a slovo, syntézy Osvobozené divadlo, Poklad vidění a Surrealistická poezie, ale i řada monografických studií, mj. o K. Teigovi, Toyen, J. Štyrském, J. Istlerovi, V. Tikalovi, L. Fárovi, J. a E. Švankmajerových, K. Baronovi, Z. Havlíčkovi, K. Hynkovi aj. V kolektivní publikaci Mikuláš Medek vyšla E. studie (2002). Na konci 60. let uspořádal výstavy Symboly obludnosti (1966), K. Teige. Od poetismu k surrealismu (1967), J. Istler, E. Medková, M. Medek, Princip slasti (1968). E. napsal na 12 surrealistických sbírek, z nichž byl otištěn výbor Lov na černého žraloka, souborně byly vydány ve dvou svazcích Básně. Román na pokračování Biče svědomí, který napsal s E. Švankmajerovou pro vlastní potěšení, vyšel 2010. Dramatické texty E. shrnul do řady divadelních her, jedenácti tzv. pseudoscénářů, jejichž výbor se objevil pod názvem Surovost života a cynismus fantazie (Toronto 1984, Krakov 1986, Praha 1992), a několika scénářů pantomim. Výtvarné dílo E. tvořily koláže, v nichž lapidárně a úsporně vyjadřoval nekompromisní odmítání konzumu a zbyrokratizované civilizace. Překlady francouzských surrealistů, např. A. Bretona, P. Éluarda, B. Péreta, T. Tzary rovněž zůstaly nepublikovány. E. byl editorem a spolueditorem výborů z díla K. Teigeho. Jako teoretik i organizátor patřil ke klíčovým postavám světového surrealismu po 1945 a k nejvýznamnějším českým estetikům a myslitelům druhé poloviny 20. století.

D: výběr: Henri Rousseau, 1963; Realita a poezie, 1969; Výtvarné projevy surrealismu, 1969; Zápasy o smysl tvorby, 1969; Vývoj divadelních slohů, (samizdat) 1972; La civilisation surréaliste, Paris 1976; Lov na Černého žraloka, München 1987; Básně 1, 2, 2004, 2007.

L: F. Dryje – I. Purš, V. E. 1923–1986, „Duch negace je tvůrčí duch“, in: Analogon, 1990, č. 2 (tematické číslo); NEČVU 1, s. 158–159; SČS 1, s. 158–159; SČSVU 2, s. 180; Tomeš 1, s. 286–287; SČF, s. 114–115.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera