EFFENBERGER Vratislav 22.4.1923-10.8.1986: Porovnání verzí
(EFFENBERGER_Vratislav_22.4.1923-10.8.1986) |
|||
Řádka 10: | Řádka 10: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''EFFENBERGER, Vratislav,''' ''* 22. 4. 1923 Nymburk, † 10. 8. 1986 Praha, teoretik umění, výtvarník, spisovatel, překladatel'' | ||
+ | |||
+ | Otec byl stavebním inženýrem, jehož firma v krizi 1931 zkrachovala, | ||
+ | a rodina se 1932 přestěhovala do Prahy. E. byl vyloučen | ||
+ | z gymnázia, studoval poté chemii na střední průmyslové | ||
+ | škole, 1944 maturoval. Do 1946 pracoval jako laborant | ||
+ | na výrobě reklamních šotů v Baalfilmu, 1946–54 byl odborným | ||
+ | pracovníkem Československého filmového ústavu. Od | ||
+ | 1945 při zaměstnání studoval Vysokou školu chemicko-technologického | ||
+ | inženýrství, kterou neukončil, a současně dějiny | ||
+ | umění a estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze (absolvoval | ||
+ | 1948 u J. Mukařovského). 1954–66 mohl z politických důvodů | ||
+ | pracovat jen jako dělník v podniku na podzemní zplynování | ||
+ | uhlí v Březnu u Chomutova. 1966 se stal externistou | ||
+ | Československého filmového ústavu, Výzkumného ústavu filmové | ||
+ | techniky a Divadelního ústavu, 1968–70 vědeckým pracovníkem | ||
+ | Filozofického ústavu ČSAV (1969 CSc.). 1971–75 | ||
+ | byl překladatelem Pražské informační služby, 1975–77 nočním | ||
+ | hlídačem, po podpisu Charty 77 v invalidním důchodu. | ||
+ | Jeho syn Jakub (* 1964) je výtvarník a básník. | ||
+ | |||
+ | Pro E. vývoj mělo zásadní význam setkání s V. Nezvalem | ||
+ | (1943) a záhy nato s K. Teigem, do jehož okruhu se zařadil. | ||
+ | Po Teigově smrti se stal vůdčí osobností skupiny pražských | ||
+ | surrealistů, z níž pod jeho vedením vznikla Surrealistická skupina | ||
+ | v ČSR. Podílel se autorsky, organizačně i redakčně na | ||
+ | všech jejích vesměs samizdatových sbornících, vypracoval koncepci a sám redigoval první číslo revue ''Analogon'' (1969). Ve | ||
+ | svém teoretickém díle, zahrnujícím jak studie estetické a esteticko- | ||
+ | filozofické, tak uměnovědné (výtvarné, literární, divadelní, | ||
+ | filmové) a kritické, pronikavě analyzoval avantgardy | ||
+ | v dialektických vývojových souvislostech i v jejich aktuálním | ||
+ | stavu. Zabýval se rovněž rozbory kulturní situace konzumní | ||
+ | společnosti, kreativitou a zejména imaginací. Mnoho teoretických | ||
+ | reflexí věnoval surrealismu, jeho dějinám i současnosti, | ||
+ | problémům uvnitř Skupiny i mezinárodním vazbám surrealistů | ||
+ | (publikoval v pařížských a anglosaských surrealistických | ||
+ | časopisech). Systematicky zkoumal gnozeologické, imaginativní, | ||
+ | kritické a ideologické funkce umění, přičemž stále větší | ||
+ | váhu přikládal pojmu imaginace. Kriticky rozebral Bretonův | ||
+ | a Teigův teoretický i umělecký odkaz a pod vlivem studia marxismu, | ||
+ | psychoanalýzy, strukturalismu a především fenomenologie | ||
+ | došel k teorii surracionalismu jako nového komplexního | ||
+ | směru imaginativního umění a myšlení. V jejím rámci rozpracoval | ||
+ | teorii surrealistické negace jako zdroje konfliktu, jenž jediný | ||
+ | umožňuje další vývoj v oblasti umění i mimo ně. Většina | ||
+ | E. díla zůstala v rukopisech. Ve druhé polovině 60. let se účastnil | ||
+ | profilace revuí ''Orientace'' a ''Výtvarné umění'' a publikoval | ||
+ | monografie. Dosud se vydání nedočkaly E. soubory ''Pohyby'' | ||
+ | ''symbolů'', ''Modely a metody'', ''Vědomí a imaginace'', ''Poznámky o filmu'', | ||
+ | ''Obraz a slovo'', syntézy ''Osvobozené divadlo'', ''Poklad vidění'' | ||
+ | a ''Surrealistická poezie'', ale i řada monografických studií, mj. | ||
+ | o K. Teigovi, Toyen, J. Štyrském, J. Istlerovi, V. Tikalovi, | ||
+ | L. Fárovi, J. a E. Švankmajerových, K. Baronovi, Z. Havlíčkovi, | ||
+ | K. Hynkovi aj. V kolektivní publikaci ''Mikuláš Medek'' | ||
+ | vyšla E. studie (2002). Na konci 60. let uspořádal výstavy | ||
+ | ''Symboly obludnosti'' (1966), ''K. Teige. Od poetismu k surrealismu'' | ||
+ | (1967), ''J. Istler, E. Medková, M. Medek,'' ''Princip slasti'' (1968). | ||
+ | E. napsal na 12 surrealistických sbírek, z nichž byl otištěn výbor | ||
+ | ''Lov na černého žraloka'', souborně byly vydány ve dvou | ||
+ | svazcích ''Básně''. Román na pokračování ''Biče svědomí'', který napsal | ||
+ | s E. Švankmajerovou pro vlastní potěšení, vyšel 2010. | ||
+ | Dramatické texty E. shrnul do řady divadelních her, jedenácti | ||
+ | tzv. pseudoscénářů, jejichž výbor se objevil pod názvem ''Surovost'' | ||
+ | ''života a cynismus fantazie'' (Toronto 1984, Krakov | ||
+ | 1986, Praha 1992), a několika scénářů pantomim. Výtvarné | ||
+ | dílo E. tvořily koláže, v nichž lapidárně a úsporně vyjadřoval | ||
+ | nekompromisní odmítání konzumu a zbyrokratizované civilizace. | ||
+ | Překlady francouzských surrealistů, např. A. Bretona, | ||
+ | P. Éluarda, B. Péreta, T. Tzary rovněž zůstaly nepublikovány. | ||
+ | E. byl editorem a spolueditorem výborů z díla K. Teigeho. Jako | ||
+ | teoretik i organizátor patřil ke klíčovým postavám světového | ||
+ | surrealismu po 1945 a k nejvýznamnějším českým estetikům | ||
+ | a myslitelům druhé poloviny 20. století. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' výběr: Henri Rousseau, 1963; Realita a poezie, 1969; Výtvarné projevy | ||
+ | surrealismu, 1969; Zápasy o smysl tvorby, 1969; Vývoj divadelních slohů, | ||
+ | (samizdat) 1972; La civilisation surréaliste, Paris 1976; Lov na Černého | ||
+ | žraloka, München 1987; Básně 1, 2, 2004, 2007. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' F. Dryje – I. Purš, V. E. 1923–1986, „Duch negace je tvůrčí duch“, in: | ||
+ | Analogon, 1990, č. 2 (tematické číslo); NEČVU 1, s. 158–159; SČS 1, | ||
+ | s. 158–159; SČSVU 2, s. 180; Tomeš 1, s. 286–287; SČF, s. 114–115. | ||
+ | |||
+ | Martin Kučera | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
[[Kategorie:48- Politický publicista]] | [[Kategorie:48- Politický publicista]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1923]] | [[Kategorie:1923]] | ||
[[Kategorie:Nymburk]] | [[Kategorie:Nymburk]] | ||
[[Kategorie:1986]] | [[Kategorie:1986]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 17. 4. 2017, 20:14
Vratislav EFFENBERGER | |
Narození | 22.4.1923 |
---|---|
Místo narození | Nymburk |
Úmrtí | 10.8.1986 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
63- Spisovatel 48- Politický publicista |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46179 |
EFFENBERGER, Vratislav, * 22. 4. 1923 Nymburk, † 10. 8. 1986 Praha, teoretik umění, výtvarník, spisovatel, překladatel
Otec byl stavebním inženýrem, jehož firma v krizi 1931 zkrachovala, a rodina se 1932 přestěhovala do Prahy. E. byl vyloučen z gymnázia, studoval poté chemii na střední průmyslové škole, 1944 maturoval. Do 1946 pracoval jako laborant na výrobě reklamních šotů v Baalfilmu, 1946–54 byl odborným pracovníkem Československého filmového ústavu. Od 1945 při zaměstnání studoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství, kterou neukončil, a současně dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze (absolvoval 1948 u J. Mukařovského). 1954–66 mohl z politických důvodů pracovat jen jako dělník v podniku na podzemní zplynování uhlí v Březnu u Chomutova. 1966 se stal externistou Československého filmového ústavu, Výzkumného ústavu filmové techniky a Divadelního ústavu, 1968–70 vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV (1969 CSc.). 1971–75 byl překladatelem Pražské informační služby, 1975–77 nočním hlídačem, po podpisu Charty 77 v invalidním důchodu. Jeho syn Jakub (* 1964) je výtvarník a básník.
Pro E. vývoj mělo zásadní význam setkání s V. Nezvalem (1943) a záhy nato s K. Teigem, do jehož okruhu se zařadil. Po Teigově smrti se stal vůdčí osobností skupiny pražských surrealistů, z níž pod jeho vedením vznikla Surrealistická skupina v ČSR. Podílel se autorsky, organizačně i redakčně na všech jejích vesměs samizdatových sbornících, vypracoval koncepci a sám redigoval první číslo revue Analogon (1969). Ve svém teoretickém díle, zahrnujícím jak studie estetické a esteticko- filozofické, tak uměnovědné (výtvarné, literární, divadelní, filmové) a kritické, pronikavě analyzoval avantgardy v dialektických vývojových souvislostech i v jejich aktuálním stavu. Zabýval se rovněž rozbory kulturní situace konzumní společnosti, kreativitou a zejména imaginací. Mnoho teoretických reflexí věnoval surrealismu, jeho dějinám i současnosti, problémům uvnitř Skupiny i mezinárodním vazbám surrealistů (publikoval v pařížských a anglosaských surrealistických časopisech). Systematicky zkoumal gnozeologické, imaginativní, kritické a ideologické funkce umění, přičemž stále větší váhu přikládal pojmu imaginace. Kriticky rozebral Bretonův a Teigův teoretický i umělecký odkaz a pod vlivem studia marxismu, psychoanalýzy, strukturalismu a především fenomenologie došel k teorii surracionalismu jako nového komplexního směru imaginativního umění a myšlení. V jejím rámci rozpracoval teorii surrealistické negace jako zdroje konfliktu, jenž jediný umožňuje další vývoj v oblasti umění i mimo ně. Většina E. díla zůstala v rukopisech. Ve druhé polovině 60. let se účastnil profilace revuí Orientace a Výtvarné umění a publikoval monografie. Dosud se vydání nedočkaly E. soubory Pohyby symbolů, Modely a metody, Vědomí a imaginace, Poznámky o filmu, Obraz a slovo, syntézy Osvobozené divadlo, Poklad vidění a Surrealistická poezie, ale i řada monografických studií, mj. o K. Teigovi, Toyen, J. Štyrském, J. Istlerovi, V. Tikalovi, L. Fárovi, J. a E. Švankmajerových, K. Baronovi, Z. Havlíčkovi, K. Hynkovi aj. V kolektivní publikaci Mikuláš Medek vyšla E. studie (2002). Na konci 60. let uspořádal výstavy Symboly obludnosti (1966), K. Teige. Od poetismu k surrealismu (1967), J. Istler, E. Medková, M. Medek, Princip slasti (1968). E. napsal na 12 surrealistických sbírek, z nichž byl otištěn výbor Lov na černého žraloka, souborně byly vydány ve dvou svazcích Básně. Román na pokračování Biče svědomí, který napsal s E. Švankmajerovou pro vlastní potěšení, vyšel 2010. Dramatické texty E. shrnul do řady divadelních her, jedenácti tzv. pseudoscénářů, jejichž výbor se objevil pod názvem Surovost života a cynismus fantazie (Toronto 1984, Krakov 1986, Praha 1992), a několika scénářů pantomim. Výtvarné dílo E. tvořily koláže, v nichž lapidárně a úsporně vyjadřoval nekompromisní odmítání konzumu a zbyrokratizované civilizace. Překlady francouzských surrealistů, např. A. Bretona, P. Éluarda, B. Péreta, T. Tzary rovněž zůstaly nepublikovány. E. byl editorem a spolueditorem výborů z díla K. Teigeho. Jako teoretik i organizátor patřil ke klíčovým postavám světového surrealismu po 1945 a k nejvýznamnějším českým estetikům a myslitelům druhé poloviny 20. století.
D: výběr: Henri Rousseau, 1963; Realita a poezie, 1969; Výtvarné projevy surrealismu, 1969; Zápasy o smysl tvorby, 1969; Vývoj divadelních slohů, (samizdat) 1972; La civilisation surréaliste, Paris 1976; Lov na Černého žraloka, München 1987; Básně 1, 2, 2004, 2007.
L: F. Dryje – I. Purš, V. E. 1923–1986, „Duch negace je tvůrčí duch“, in: Analogon, 1990, č. 2 (tematické číslo); NEČVU 1, s. 158–159; SČS 1, s. 158–159; SČSVU 2, s. 180; Tomeš 1, s. 286–287; SČF, s. 114–115.
Martin Kučera