Verze z 8. 10. 2018, 12:01, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

EGGENBERG Jan Kristián 7.9.1641-13.12.1710

Z Personal
Jan Kristián EGGENBERG
Narození 7.9.1641
Místo narození Straß in Steiermark (Rakousko)
Úmrtí 13.12.1710
Místo úmrtí Praha
Povolání

84- Mecenáš div. umění

41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu

EGGENBERG, Jan Kristián, * 7. 9. 1641 Straß in Steiermark (Rakousko), † 13. 12. 1710 Praha, divadelní mecenáš

Byl druhým dítětem knížete Jana Antonína (1610–1649) a markraběnky Anny Marie Braniborské. Část mládí strávil na císařském dvoře ve Vídni. 1654 odešel s mladším bratrem Janem Seyfriedem (1644–1713) do Štýrského Hradce, kde byli vychováni u jezuitů. 1660 se oba vydali na tříletou studijní cestu po Německu, Španělsku, Spojeném Nizozemí, Francii, Švýcarsku a Itálii, 1663 se zúčastnili audience u papeže. 1664 se E. jako plnoletý ujal správy rodového majetku, který si v příštím roce rozdělil s bratrem (E. měl jako starší držet česká panství, Jan Seyfried rakouská), ale spory o majetek se táhly až do 1672. V únoru 1666 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Ernestinou (Arnoštkou) ze Schwarzenberka (1649–1719). Manželé se usadili v Českém Krumlově, z něhož vytvořili významné centrum barokní kultury.

Již 1664 ustavil E. stálý ansámbl trubačů, tzv. Eggenberskou kapelu, o jejichž odborné vzdělání dále pečoval a která tam působila do 1711, kdy službu u Eggenberků ukončil její nejznámější člen, italský kapelník Domenico Bartoli. Během následujících desetiletí Krumlov rozsáhle přestavěl na reprezentativní vévodskou zámeckou rezidenci s honosnými sály a salony včetně zahrady francouzského typu. Na svém dvoře držel stálý profesionální herecký soubor, jehož členy plně existenčně zajišťoval. První představení uspořádal 1666 jako oslavu svého sňatku, 1675–86 provozoval divadlo na první stálé divadelní scéně opatřené jevištěm a dekoracemi v Jelením, dnes Maškarním sále. 1680/81–86 dal pro svůj herecký soubor na pátém nádvoří postavit samostatnou budovu barokního divadla, která zůstala v provozu až do počátku 18. století. Angažoval především italské a německé umělce: stavitele Jakuba Maggiho a Petra Spinetta, salzburského dekoratéra Johanna Martina Schaumbergera, malíře J. de Veerleho, který zbudoval jeviště a hlediště. Principálem společnosti byl Johann Georg Göttner, významnými herci J. V. Petzold, Johann Franz Manduck, Johann Karl Sommerhammer a zejména Johann Christopf Pernecker a jeho žena Anna z Vídně. Soubor známý pod jménem Eggenberští herci (Fürstlich-Eggenbergische Hof-Komödianten) byl prvním divadelním uskupením svého druhu v Čechách. Knížete doprovázel na cestách, vystupoval samostatně např. v Linci, Salcburku, Mnichově, Ansbachu a v Praze. Provozoval taneční i hudební divadlo vybavené jevištní technikou a dekoracemi, disponoval vedle stálého hereckého obsazení i pěveckým souborem, měl profesionálního choreografa, v hudebním souboru byl angažován také kastrát Maisl, jemuž E. umožnil studia v Benátkách. Hrála se comedia dell’arte, německý činoherní repertoár i opera. Italské novinky získával zakupováním libret a partitur na svých cestách do Itálie souvisejících s vlastnictvím panství Gradiška (nyní Gradisca) nedaleko Benátek. V 90. letech kvůli službě na císařském dvoře ve Vídni E. soubor propustil, ten se pak zařadil mezi uznávané evropské divadelní společnosti. E. významně rozšířil i zámeckou knihovnu (tzv. eggenberskou sbírku) na 2 296 svazků, zejména o dodnes zachované teatrálie a divadelní repertoár. Knihy nesou supralibri E. manželky. Jako vévoda dal razit mince, zejména krejcary (1677, 1685 a 1688).

E., který nezanechal potomky (syn Leopold zemřel jako dítě), skonal ve svém paláci v Praze na Hradčanech (dnes Schwarzenberský palác). Jeho tělo, přechodně uložené v rožmberské kryptě kostela sv. Víta v Českém Krumlově, bylo převezeno do minoritského kláštera Panny Marie Pomocné ve Štýrském Hradci. Podle závěti (1696) a dodatku k ní (1710) učinil univerzální dědičkou majetku manželku Marii Ernestinu. Ta zdědila i majetky štýrské větve rodu (po smrti Jana Seyfrieda, vnuka E. bratra, linie vymřela) a dědicem určila svého synovce Adama Františka ze Schwarzenberka. Po její smrti tak přešly eggenberské državy natrvalo do rodového majetku Schwarzenberků.

L: J. Záloha, Hudba a divadlo na českokrumlovském zámku v době Eggenberků a Schwarzenberků, in: Opera historica. Editio Universitatis Bohemiae meridionalis 5, 1996, s. 549–560; M. Korychová, Dvůr posledního E. v Českém Krumlově. (Každodenní život českokrumlovské zámecké rezidence v letech 1665–1667), in: tamtéž, s. 423–441;M. Ryantová, Církevní patronát Eggenberků a Schwarzenberků na přelomu 17. a 18. století (1694–1730), in: tamtéž, s. 617–637; B. Rudin, Das Fürstlich Eggenbergische Hoftheater in Böhmisch Krumau (1676–1691). Zur ästhetischen Allianz zwischen Wanderbühne und Hofkultur, in: Daphnis. Zeitschrift für Mittlere Deutsche Literatur, 1996, sv. 25, s. 467–488; J. Záloha, Eggenberkové – Český Krumlov a Gradiška, in: Výběr 35, 1998, č. 2, s. 79–81; Z. Prokopová, „Cultores Deiparae Cajoviensis“. Vazby dvora Jana Kristiána z E. k poutnímu místu, in: Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, V. Bůžek (ed.), 1999, s. 597–617; táž, Barokní poutní cesta z Českého Krumlova do Kájova, in: Státní okresní archiv v Českém Krumlově 1993–1998, 2000, s. 73–80; M. Korychová, Personální složení dvora J. K. z E. a jeho manželky Marie Arnoštky v Českém Krumlově mezi léty 1665–1719, in: JSH 69–70, 2001, s. 30–51; J. Županič – F. Stellner – M. Fiala, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, 2001, s. 81 až 85; A. Jakubcová a kol. (ed.), Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století: Osobnosti a díla, 2007, s. 152–154 (s kompletní literaturou); www.alois-sassmann.wz.cz/eggenberg.pdf; J. Radimská – M. Durajová, Maria Ernestina von E. (1649–1719) als Sammlerin, Leserin und Übersetzerin, in: Sammeln, Lesen, Übersetzen als höfische Praxis der Frühen Neuzeit. Die böhmische Bibliothek der Fürsten E. im Kontext der Fürstenund Fürstinnenbibliotheken der Zeit, J. Bepler – H. Meise (ed.), Wiesbaden 2010, s. 363–379.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová