Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky EHLEN Otto (Adolf) 6.4.1831-2.12.1898

{{Infobox - osoba
| jméno = Otto (Adolf) EHLEN
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 6.4.1831
| místo narození = Berlín (Německo)
| datum úmrtí = 2.12.1898
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 29- Stavař<br />74- Architekt

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 533
}}

'''EHLEN, Otto (Adolf),''' ''* 6. 4. 1831 Berlín (Německo), † 2. 12. 1898 Praha, stavební inženýr, architekt''

Pocházel z německé evangelické rodiny. 1861 se po sňatku
trvale usídlil v Praze, kde získal místo na ženijním ředitelství
a později (1864) zednickou koncesi. 1866 se stal rakouským
státním občanem. Od 1866 byl členem SIA, od 1869 Německého
polytechnického spolku v Praze, přátelil se mj. s básníkem
A. Meissnerem a byl aktivní v řadě spolků (mj. Concordia).
1869 nicméně přišel o právo vést samostatně stavby,
neboť na některé z jeho realizací (neznámo kde) došlo k nehodě
s ohrožením života. Projektování se ale věnoval i nadále.
Podle výnosu místodržitelství 1877 obdržel stavitelskou koncesi,
ale té se již následujícího roku vzdal. Počátkem 80. let se
usídlil ve Vídni, kde investoval velké jmění do stavebního podnikání,
které ho však finančně zruinovalo. Nedařilo se mu ani
při dalším pokusu v Kraslicích (1888–90) a E. se musel vrátit
do Prahy, kde sice opět získal stavitelskou koncesi, ale již se
mu nepovedlo výrazněji se prosadit a byl nucen přijímat příležitostné
zakázky včetně technických (mj. cihelna v Lipové
u Chebu a vápenka v Praze-Hlubočepech). S manželkou Ottilií,
roz. Wernerovou (spisovatelkou), měl dceru, akademickou
malířku a autorku pamětí Ottilii Elisabeth (1862–1943)
a syna Alexandra.

Nejstarší známá E. realizace, přestavba a úprava barokního domu
U Vinařů (čp. 463/III) na nároží ulic Nosticovy a Hellichovy,
pochází z 1867. Na zakázce spolupracoval se stavitelem
J. Kandertem, s nímž přestavěl 1868 i dům v Panské ulici (čp.
1480/II), 1869 vystavěli spolu dnes již zaniklý areál Eliščiných
lázní na dnešní Revoluční třídě (čp. 1248 a 1503/II, zbořeno
1940) a pozdně klasicistní obchodní a nájemní dům (čp.
767/II) na Jungmannově náměstí na Novém Městě, vyznačující
se unikátní železnou konstrukcí. 1870–71 se podílel na
nedochované stavbě monumentální hrobky obchodníka
chmelem Adama Tanzera v Pramenech u Mariánských Lázní
(zničeno v 50. letech).

Od poloviny 70. let obrátil pozornost k betonu. S betonovým
stavitelstvím se seznámil v literatuře a při stavebních realizacích
v Berlíně (Viktoriastadt) a Salcburku, publikoval o něm teoretické
články (mj. ve ''Zprávách SIA'', 1876). Nový materiál využil,
zřejmě jako první v Čechách, 1875 při stavbě vlastní vily
v Ovenecké ulici na Letné (zbořena 1934), kde betonovou
konstrukci ještě kryla novorenesanční omítka. Tato experimentální
stavba mu v 1876 přinesla zakázku pro nově budovanou Gerhartovu sklárnu v Poděbradech, kde realizoval stavbu
výrobní budovy, skladiště, hospodářského dvora, jednopatrového
rozsáhlého domu, který představoval vrchol tehdejšího
dělnického bydlení (stavby sloužily s několika úpravami do
60. let 20. století) a vilu majitele, která byla vybudována spíše
klasicky. Technické řešení betonové stavby si také 1876 nechal
patentovat. 1881 navrhl stavbu mlýna J. Baborského a přestavbu
a rozšíření klasicistního domu (čp. 153/II v ulici V Jirchářích
na Novém Městě pražském). 1882 byly podle E. plánů
vystavěny novorenesanční domy ve Vodičkově ulici (čp. 710
– cukrárna Myšák, přestavěná 1922 J. Čapkem a znovu počátkem
21. století – a 711/II), sál a dnes již nedochovaný dům
čp. 1047/II v ulici Na Poříčí.

Nejvýznamnějším projektem se stala stavba karlínského divadla
(čp. 283/X) v dnešní Křižíkově ulici. Podle E. plánů ho
jako Théâtre Variété dal 1880–81 v duchu pozdního historismu
postavit podnikatel E. Tichý. Stavbu provedla firma
J. Kindla. Budova a zvláště vnitřní prostory byly však již mezi
lety 1896–98 zásadně zmodernizovány F. Ohmannem, který
původní strohý interiér vybavil novobarokním dekorem, jenž
pak byl ještě několikrát obměněn (současná podoba pochází
z rekonstrukce 2002).

'''L:''' Architekti, s. 154; Zprávy SIA 1, 1866, s. 41–42; 12, 1877, s. IV/41;
16, 1881, s. 117n.; 17, 1882, 126n.; nekrolog in: Bohemia 4. 12. 1898;
F. X. Harlas, Sochařství, stavitelství, 1911, s. 153; J. Hofman, Pražské
novogotické stavby profánní, in: PA 33, 1922–23, s. 78, 83; E. Poche
a kol., Praha národního probuzení, 1980, s. 155; I. Seidlerová – J. Dohnálek, Dějiny betonového stavitelství, 1990, s. 142–172; I. Seidlerová,
Medailon O. E., in: Architekt 1996, č. 6-7, s. 63; NEČVU, s. 159; R. Baťková a kol., Umělecké památky Prahy. Nové Město, 1998, s. 242, 415,
437, 640; P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Malá Strana, 1999,
s. 530; E. Havlová – Z. Lukeš – J. E. Svoboda, Praha 1891–1918, Kapitoly
z architektury velkoměsta, 1997, s. 98, 103; Z. Lukeš, Beton a architektura,
in: Beton (technologie – konstrukce – sanace) 2, 2002, č. 6, s. 6–8; (sine),
Pozapomenutý průkopník betonového stavitelství O. E., in: Lafarge
Cement Journal 4, 2007, č. 1, s. 20–21; http://www.theatre-architecture.
eu/cs/internetove-museum/?theatreId=148; http://www.slavkovsky-les.cz/
obce-slavkovskeho-lesa/prameny/hrbitov/.

Jiří Sehnal

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:29- Stavař]]
[[Kategorie:74- Architekt]]
[[Kategorie:1831]]
[[Kategorie:Berlín]]
[[Kategorie:1898]]
[[Kategorie:Praha]]