EHLEN Otto (Adolf) 6.4.1831-2.12.1898: Porovnání verzí

Z Personal
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.)
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 2.12.1898
 
| datum úmrtí = 2.12.1898
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 29- Stavař
+
| povolání = 29- Stavař<br />74- Architekt
74- Architekt
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 533
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 31. 10. 2019, 11:44

Otto (Adolf) EHLEN
Narození 6.4.1831
Místo narození Berlín (Německo)
Úmrtí 2.12.1898
Místo úmrtí Praha
Povolání 29- Stavař
74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 533
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=67016

EHLEN, Otto (Adolf), * 6. 4. 1831 Berlín (Německo), † 2. 12. 1898 Praha, stavební inženýr, architekt

Pocházel z německé evangelické rodiny. 1861 se po sňatku trvale usídlil v Praze, kde získal místo na ženijním ředitelství a později (1864) zednickou koncesi. 1866 se stal rakouským státním občanem. Od 1866 byl členem SIA, od 1869 Německého polytechnického spolku v Praze, přátelil se mj. s básníkem A. Meissnerem a byl aktivní v řadě spolků (mj. Concordia). 1869 nicméně přišel o právo vést samostatně stavby, neboť na některé z jeho realizací (neznámo kde) došlo k nehodě s ohrožením života. Projektování se ale věnoval i nadále. Podle výnosu místodržitelství 1877 obdržel stavitelskou koncesi, ale té se již následujícího roku vzdal. Počátkem 80. let se usídlil ve Vídni, kde investoval velké jmění do stavebního podnikání, které ho však finančně zruinovalo. Nedařilo se mu ani při dalším pokusu v Kraslicích (1888–90) a E. se musel vrátit do Prahy, kde sice opět získal stavitelskou koncesi, ale již se mu nepovedlo výrazněji se prosadit a byl nucen přijímat příležitostné zakázky včetně technických (mj. cihelna v Lipové u Chebu a vápenka v Praze-Hlubočepech). S manželkou Ottilií, roz. Wernerovou (spisovatelkou), měl dceru, akademickou malířku a autorku pamětí Ottilii Elisabeth (1862–1943) a syna Alexandra.

Nejstarší známá E. realizace, přestavba a úprava barokního domu U Vinařů (čp. 463/III) na nároží ulic Nosticovy a Hellichovy, pochází z 1867. Na zakázce spolupracoval se stavitelem J. Kandertem, s nímž přestavěl 1868 i dům v Panské ulici (čp. 1480/II), 1869 vystavěli spolu dnes již zaniklý areál Eliščiných lázní na dnešní Revoluční třídě (čp. 1248 a 1503/II, zbořeno 1940) a pozdně klasicistní obchodní a nájemní dům (čp. 767/II) na Jungmannově náměstí na Novém Městě, vyznačující se unikátní železnou konstrukcí. 1870–71 se podílel na nedochované stavbě monumentální hrobky obchodníka chmelem Adama Tanzera v Pramenech u Mariánských Lázní (zničeno v 50. letech).

Od poloviny 70. let obrátil pozornost k betonu. S betonovým stavitelstvím se seznámil v literatuře a při stavebních realizacích v Berlíně (Viktoriastadt) a Salcburku, publikoval o něm teoretické články (mj. ve Zprávách SIA, 1876). Nový materiál využil, zřejmě jako první v Čechách, 1875 při stavbě vlastní vily v Ovenecké ulici na Letné (zbořena 1934), kde betonovou konstrukci ještě kryla novorenesanční omítka. Tato experimentální stavba mu v 1876 přinesla zakázku pro nově budovanou Gerhartovu sklárnu v Poděbradech, kde realizoval stavbu výrobní budovy, skladiště, hospodářského dvora, jednopatrového rozsáhlého domu, který představoval vrchol tehdejšího dělnického bydlení (stavby sloužily s několika úpravami do 60. let 20. století) a vilu majitele, která byla vybudována spíše klasicky. Technické řešení betonové stavby si také 1876 nechal patentovat. 1881 navrhl stavbu mlýna J. Baborského a přestavbu a rozšíření klasicistního domu (čp. 153/II v ulici V Jirchářích na Novém Městě pražském). 1882 byly podle E. plánů vystavěny novorenesanční domy ve Vodičkově ulici (čp. 710 – cukrárna Myšák, přestavěná 1922 J. Čapkem a znovu počátkem 21. století – a 711/II), sál a dnes již nedochovaný dům čp. 1047/II v ulici Na Poříčí.

Nejvýznamnějším projektem se stala stavba karlínského divadla (čp. 283/X) v dnešní Křižíkově ulici. Podle E. plánů ho jako Théâtre Variété dal 1880–81 v duchu pozdního historismu postavit podnikatel E. Tichý. Stavbu provedla firma J. Kindla. Budova a zvláště vnitřní prostory byly však již mezi lety 1896–98 zásadně zmodernizovány F. Ohmannem, který původní strohý interiér vybavil novobarokním dekorem, jenž pak byl ještě několikrát obměněn (současná podoba pochází z rekonstrukce 2002).

L: Architekti, s. 154; Zprávy SIA 1, 1866, s. 41–42; 12, 1877, s. IV/41; 16, 1881, s. 117n.; 17, 1882, 126n.; nekrolog in: Bohemia 4. 12. 1898; F. X. Harlas, Sochařství, stavitelství, 1911, s. 153; J. Hofman, Pražské novogotické stavby profánní, in: PA 33, 1922–23, s. 78, 83; E. Poche a kol., Praha národního probuzení, 1980, s. 155; I. Seidlerová – J. Dohnálek, Dějiny betonového stavitelství, 1990, s. 142–172; I. Seidlerová, Medailon O. E., in: Architekt 1996, č. 6-7, s. 63; NEČVU, s. 159; R. Baťková a kol., Umělecké památky Prahy. Nové Město, 1998, s. 242, 415, 437, 640; P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Malá Strana, 1999, s. 530; E. Havlová – Z. Lukeš – J. E. Svoboda, Praha 1891–1918, Kapitoly z architektury velkoměsta, 1997, s. 98, 103; Z. Lukeš, Beton a architektura, in: Beton (technologie – konstrukce – sanace) 2, 2002, č. 6, s. 6–8; (sine), Pozapomenutý průkopník betonového stavitelství O. E., in: Lafarge Cement Journal 4, 2007, č. 1, s. 20–21; http://www.theatre-architecture. eu/cs/internetove-museum/?theatreId=148; http://www.slavkovsky-les.cz/ obce-slavkovskeho-lesa/prameny/hrbitov/.

Jiří Sehnal